ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2059.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2059/2021-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) E. Ch. , narozená XY, b) M. Ch. , narozený XY, oba bytem XY, zastoupeni Mgr. Ondřejem Vykoukalem, advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s. , IČO 26418011, se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, zastoupená Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 192/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 22 Co 255/2020-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 3 183 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Vykoukala.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 16 C 192/2019-90, uložil žalované povinnost odstranit článek s názvem „XY“ zveřejněný dne 2. 8. 2018 a článek s názvem „VÍME PRVNÍ! E. F.: Manžel na ni převedl majetek za miliony“ zveřejněný dne XY ze stránek na doméně XY a zdržet se dalšího šíření těchto článků (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna doručit žalobcům písemnou omluvu, datovanou a podepsanou statutárním orgánem žalované, ve znění: „Vážená paní Ch., vážený pane Ch., omlouváme se Vám za to, že jsme v časopise XY vydaném dne XY a XY opakovaně zveřejnili soukromé informace o Vašich majetkových poměrech“ (výrok II), dále též zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna nahradit žalobcům nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o nároku na zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, k němuž došlo publikací dvou článků spolu s fotografiemi žalobců a jejich nemovitostí v týdeníku XY, a to konkrétně článkem uveřejněným v čísle XY dne XY pod názvem „XY“ (dále též „první článek“), a článkem uveřejněným dne XY v čísle XY s titulkem „XY“ (dále též „druhý článek“). Žalovaná též uveřejnila upoutávky na uvedené články pod názvy uvedenými ve výroku citovaného rozsudku na svých internetových stránkách XY. Žalobci tvrdí, že zmíněnými články a upoutávkami bylo zasaženo do jejich osobnostních práv, neboť obsahují podrobné informace o jejich nemovitostech s přesnými daty pořízení, jejich výměry i lokace, ceny pořízených nemovitostí, fotografie domů a adresy bydliště žalobců. Zároveň měly být uvedeny informace o zástavě konkrétní nemovitosti, výši hypotečních úvěrů s identifikací banky, jakož i podrobné informace o majetkových poměrech žalobců jako manželů. V druhém článku je pak uvedena nepravdivá informace o předpokládaném termínu porodu žalobkyně a). Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v zásadě potvrdilo žalobní tvrzení, uzavřel, že není dán společenský zájem na zveřejnění informací o majetkových poměrech žalobců s identifikací jejich nemovitostí, proto vyhověl návrhu na odstranění článků z internetu. Naopak neshledal prostor pro přiznání omluvy a finančního zadostiučinění. Omluva je podle něj koncipována příliš široce a zásah do osobnostních práv žalobců nebyl natolik intenzivní, že by zde byly podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 22 Co 255/2020-156, k odvolání všech účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované odstranit předmětné články ze stránek na doméně XY (výrok I), dále jej změnil ve výroku II tak, že žalovaná je povinna doručit žalobcům omluvu v požadovaném znění (výrok II), ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 112 500 Kč a žalobci b) 62 500 Kč [ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zamítnutí 12 500 Kč pro žalobkyni a) a 62 500 Kč pro žalobce b) jej v tomto výroku potvrdil] (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Žalobci v rámci odvolacího řízení upřesnili svůj žalobní požadavek tak, že za zveřejnění informací o majetkových poměrech požadují každý 62 500 Kč a za zveřejnění předpokládaného termínu porodu rovněž každý 62 500 Kč. Odvolací soud doplnil dokazováním skutkový stav věci, jinak vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a uzavřel, že žalovaná zveřejněním napadených článků neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců a jejich požadavek na odstranění článků z webu žalované je proto důvodný s ohledem na §82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Podotkl, že majetkové poměry žalobců jsou informace zásadně soukromé povahy. Na tom nic nemění ani okolnost, že údaje o nemovitém majetku jsou údaje veřejně dostupné z katastru nemovitostí, z nichž žalovaná zveřejněné údaje o poměrech žalobců získala. Dostupnost, byť legální, automaticky neznamená oprávnění k libovolnému užití. Využití údajů totiž limituje účel katastru nemovitostí. Žalovaná ve svých článcích žádný ze zákonných důvodů pro užití informací z katastru nemovitostí nenaplnila a není zde dán ani žádný jiný veřejný zájem na tom, aby údaje byly zveřejněny a aby ochrana osobnosti ustoupila svobodě projevu a právu na informace. Žalobci jsou sice osobami veřejného zájmu [žalobkyně a) je známá a úspěšná zpěvačka populární hudby, žalobce b) je hudebník – kytarista v hudební skupině žalobkyně a), se kterou žalobkyně a) koncertuje a veřejně vystupuje], to však samo o sobě nečiní jejich majetkové poměry věcí veřejného zájmu a třetí osoby to nelegitimuje ke zveřejnění informací z této sféry života žalobců. Z článků žalované navíc vyplývá, že žalobci svůj majetek nestaví na odiv. Žalobci měli legitimní zájem ponechat místo svého bydliště veřejně neznámé. Žalovaná přitom zveřejnila informaci o místě bydliště žalobců včetně fotografie předmětného domu. S odkazem na §2951 odst. 2 ve spojení s §2956 a §2957 o. z. odvolací soud uzavřel, že ve vztahu k informacím o majetkových poměrech je požadavek žalobců na odčinění nemajetkové újmy důvodný, a to jak omluvou, jejíž obsah je i vzhledem k formě (dopis žalobcům) dostatečně přiléhavý, tak i v penězích v požadované výši, tj. 62 500 Kč pro každého z žalobců. Rovněž v souvislosti se zveřejněním informace o předpokládaném termínu porodu a výběru jména jejich dítěte shledal odvolací soud žalobní požadavek důvodný, ale jen ze strany žalobkyně a) a jen co do částky 50 000 Kč. Ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 12 500 Kč požadované žalobkyní a) a co do celé částky 62 500 Kč požadované žalobcem b) žalobu shodně se soudem prvního stupně důvodnou neshledal. Žalovaná uveřejnila informaci o předpokládaném termínu porodu v době, kdy již žalobkyně a) porodila zdravého syna, avšak tato informace ještě nebyla veřejně známá. Nepravdivá informace tak přišla v době krátce po porodu žalobkyně a), tedy v čase emocionálně, psychicky, zdravotně i hormonálně náročném pro každou ženu, v době, kdy každá žena má o to větší právo na své soukromí a klid bez vnějších zásahů kohokoli. Postavení žalobce b) jako otce je pak odlišné, proto ve vztahu k němu odvolací soud neshledal zásah zveřejněnou informací o předpokládaném termínu porodu za způsobilý vyvolat takovou újmu, kterou by bylo třeba odčinit penězi (§2951 odst. 2 věta druhá o. z. arg. a contrario).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroků I, II a III, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při řešení právních otázek, na nichž spočívá jeho rozhodnutí, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Má za to, že v projednávaném případě nedošlo k zásahu do práv žalobců. Články obsahují informace o jejich majetkových poměrech, které jsou pravdivé, staví na veřejně dostupných údajích z katastru nemovitostí a zároveň jsou nadány schopností upoutat veřejnou pozornost (v rámci showbyznysu jde proto o věc veřejnou). Současně se pak výroky vztahují k žalobcům coby osobám veřejně známým. Při naplnění těchto podmínek pak nelze hovořit o neoprávněném zásahu prostřednictvím článků do soukromí žalobců, neboť jednání žalované nijak nepřesahuje rámce a limity přípustné kritiky žalobců vzhledem k právu na informace. Závěry odvolacího soudu o údajném zásahu do soukromí jsou neudržitelné i ve světle jednání žalobců, zejména žalobkyně a), kteří sami svým chováním skutečnosti z jimi tvrzené chráněné sféry soukromí nevylučují, ba naopak vstup veřejnosti do sféry soukromí umožňují, neboť prostřednictvím svých veřejně přístupných účtů a profilů na sociálních sítích opakovaně zveřejňují široký okruh informací a skutečností, které odkrývají jejich soukromí. Žalovaná rovněž namítá, že závěr odvolacího soudu o dostatečné konkrétnosti a určitosti žalobci požadované omluvy je nesprávný a v rozporu s platnými právními předpisy a závěry konstantní judikatury. Posuzovaný nárok žalobců na poskytnutí omluvy při identifikaci údajného zásahu do práv žalobců ve znění „zveřejnění soukromých informací o majetkových poměrech“ je zjevně neurčitý a nedostatečně konkrétní. Rozporuje též, že by žalobci své nároky uplatňovali i ve vztahu k informacím ohledně těhotenství a porodu žalobkyně a). Odvolací soud se tak podle žalované dopustil vady řízení tím, že vystoupil z přípustných mantinelů zásady rovnosti stran soudního řízení, neboť svým postupem nahrazoval povinnost tvrzení za žalobce, když teprve v rámci odvolacího soudního řízení označil podmínky, které měly být údajně naplněny pro zahrnutí výroků o předpokládaném termínu porodu žalobkyně a) do předmětu řízení, čímž fakticky odvolací soud sám definoval nároky namísto žalobců. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích I, II a III, případně zrušil i výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření navrhli dovolání odmítnout, případně zamítnout. Podle nich žalovaná nedostatečně vymezila přípustnost dovolání a dovolací důvody a soustředila se na nesouhlas se skutkovými závěry, které však nepodléhají dovolacímu přezkumu. Pokud by však dovolání nebylo odmítnuto pro vady, považuje jej za nedůvodné s tím, že v zásadě rekapituluje právní posouzení odvolacím soudem, které považuje za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se zabýval otázkou zákonných náležitostí dovolání a jeho přípustností.
Nutno souhlasit se žalobci, že žalovaná mimo jiné vznáší námitky proti skutkovým zjištěním, která však nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (viz jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., totiž nesprávné právní posouzení věci). Zároveň však dovolání obsahuje rozsáhlou polemiku s právními názory odvolacího soudu, čímž je splněn požadavek vymezení dovolacího důvodu.
Ačkoli v rozsáhlém dovolání jsou poněkud směšovány přípustnost dovolání a jeho důvody a vymezení předpokladů přípustnosti dovolání z hlediska §237 o. s. ř. je poněkud nepřehledné a poměrně obecné, přesto je z obsahu dovolání zřejmé, že jeho přípustnost dovolatelka spatřuje v odklonu odvolacího soudu od judikatury dovolacího a Ústavního soudu při řešení otázky střetu svobody projevu žalované s právem žalobců na ochranu jejich soukromí (srov. zejména body 37 a 41 dovolání). Dovolatelka sice – s jedinou výjimkou odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 – blíže nespecifikuje rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, s nimiž má být dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu, což však dle judikatury Ústavního soudu nelze považovat za vadu, pro kterou by mohlo být dovolání odmítnuto, jestliže rozpor s ustálenou rozhodovací praxí vyplývá z obsahu dovolání – viz nálezy ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, bod 24 (N 234/75 SbNU 607), ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, bod 18 (N 205/83 SbNU 269) nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, bod 24.
V projednávané věci žalovaná publikovala články informující širokou veřejnost o nemovitostech žalobců s přesnými daty jejich pořízení, výměry, lokace, ceny, fotografiemi domů a adresou bydliště žalobců. Zároveň zde byly uvedeny informace o zástavě konkrétní nemovitosti, výši hypotečních úvěrů s identifikací banky, jakož i podrobné informace o majetkových poměrech žalobců jako manželů. V druhém článku pak informovala též o předpokládaném termínu porodu a výběru jména dítěte žalobců.
Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uplatnil základní východisko, že při střetu svobody projevu a práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Nehledě na nezpochybnitelný význam médií ve společnosti je třeba respektovat, že by jimi prezentovaná sdělení neměla překračovat určité hranice týkající se zejména ochrany práv jiných.
Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, je zavádějící. Citovaný výňatek o tom, že věcí veřejnou je i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává pozornost, je vytržen z kontextu. Pomíjí totiž, že Ústavní soud vzápětí konstatuje, že když se takto chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (mezi jinými jde o práva a svobody druhých), nastanou podmínky pro to, aby byl konkrétní projev testován hledisky uvedenými shora a při posuzování těchto požadavků je třeba v konkrétní věci zvažovat obecně i konkrétně ve věci se uplatňující a proti sobě stojící právní statky.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že umělec, i když je osobou veřejného zájmu, má právo na ochranu svého soukromí zásadně v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech soukromého (intimního) charakteru. Do oblasti veřejného zájmu bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jeho původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jeho života významných pro uměleckou tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené, zkreslené, či dokonce nepravdivé, difamující nebo jinak porušující či ohrožující oprávněné zájmy dotčené osoby, zejména jsou-li motivovány snahou o ukojení nezdravé zvědavosti určité části čtenářů, nikoliv o vedení seriózní debaty o umělcově práci. Při řešení kolize práva na svobodu projevu mediálního subjektu s právem na ochranu soukromého života umělce musí soud zvážit 1) zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je dotčená osoba známá a co je předmětem publikace, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah, formu a následky publikace, 5) okolnosti, za nichž byly pořízeny fotografie (jsou-li součástí sdělení), případně 6) metody získání informací a jejich pravdivost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, a obdobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 2. 2012 ve věci Von Hannover proti Německu č. 2, stížnost č. 40660/08 a 60641/08, body 108-113). I v případě, že se jedná o veřejně známou osobu, jde-li o zveřejnění fotografií a informací, jejichž jediným cílem je uspokojení zvědavosti veřejnosti, je namístě svobodu projevu vykládat úzce (srov. citovaný rozsudek ESLP bod 110). Uveřejnění fotografie rodinného domu spolu se jménem osob v něm bydlících může být zásahem do osobnostních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004).
V souladu s citovanými judikatorními závěry odvolací soud konstatoval, že v dané věci není dán žádný (ochranu soukromí přebíjející) veřejný zájem na tom, aby zmíněné informace o majetkových poměrech a bydlišti žalobců, jejich dítěti, respektive porodu žalované a) byly zveřejněny a aby ochrana osobnosti ustoupila svobodě projevu a právu na informace. Žalobci jsou sice osobami veřejného zájmu, to však samo o sobě nečiní jejich majetkové poměry věcí veřejnou a samo o sobě to třetí osoby nelegitimuje ke zveřejnění informací ze soukromé sféry života žalobců. Informace publikované žalovanou v žádném případě nesouvisejí s uměleckou profesí žalobců a nepochybně jsou motivovány zejména snahou o ukojení nezdravé zvědavosti určité části čtenářů, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckým dílem žalobců. Zároveň jde o natolik soukromé a intimní údaje, že jistě představují zásah do osobnostních práv žalobců.
Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že údaje o nemovitém majetku včetně nabývacích titulů, spoluvlastnických vztazích, právech cizích osob (typicky zástavním právu včetně údaje o zajištěné pohledávce), jsou údaje veřejně dostupné z katastru nemovitostí a sbírky listin, z nichž žalovaná zveřejněné údaje o poměrech žalobců získala. I zde lze souhlasit s odvolacím soudem, že dostupnost zmíněných informací, byť legální, automaticky neznamená oprávnění k jejich libovolnému užití. Užití totiž limituje účel katastru nemovitostí. Ten je definován v §1 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, (dále jen „katastrální zákon“). Katastr nemovitostí slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické. Okolnost, že údaje z katastru nemovitostí nelze užít libovolně, vyplývá z §53 katastrálního zákona, neboť ten, kdo užije osobní údaje v rozporu s účelem katastru nemovitostí vyjádřeným v §1 odst. 2 katastrálního zákona, dopustí se přestupku ve smyslu §57 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona a může mu být uložena pokuta. V projednávané věci jsou navíc žalovanou zveřejněné údaje obsaženy ve sbírce listin, a to minimálně dvou různých katastrálních úřadů. Dotčené údaje lze jednotlivě získat z nabývacích titulů na základě zvláštní žádosti, za poplatek a po předložení průkazu totožnosti (tj. postupem dle §52 odst. 4 katastrálního zákona). V katastru nemovitostí lze navíc vyhledávat údaje ohledně konkrétních nemovitostí, nikoliv podle osob. Informace ohledně majetkových poměrů žalobců v rozsahu, jak o něm referovaly předmětné články, tak nejsou široké veřejnosti snadno dostupné z veřejných rejstříků, jak tvrdí žalovaná, naopak by bylo třeba vynaložit nemalé úsilí k jejich získání. Ani okolnost, že údaje uveřejněné žalovanou pocházejí z katastru nemovitostí, nečiní tento zásah do soukromí žalobců oprávněným.
Odvolací soud se přiléhavě vypořádal s námitkou, že žalobci, zejména žalobkyně a), sami svým chováním skutečnosti z jimi tvrzené chráněné sféry soukromí nevylučují, ba naopak vstup veřejnosti do sféry svého soukromí umožňují, neboť prostřednictvím svých veřejně přístupných účtů a profilů na sociálních sítích opakovaně zveřejňují široký okruh informací a skutečností, které odkrývají jejich soukromí. V odvolacím řízení bylo zjištěno (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyně a) zveřejnila dne 27. 12. 2020, tedy téměř dva roky po zveřejnění prvního článku, video, které však místo bydlení nijak blíže neidentifikuje. Z videa není nijak patrné (ani pohledy z oken v pozadí záběru), na kterém místě se nemovitost nachází. Už vůbec se zde nemluví o hypotéce, či jiných detailech rodinných financí žalobců. Tedy v žádném případě zde není obsažena sada informací, jakou uveřejnila opakovaně žalovaná. Zveřejněním příspěvku ze dne 6. 6. 2019 na profilu žalobkyně a) na sociální sítí XY ohledně narození syna a jeho jména se žádostí žalobkyně a) o respektování křehkého období pro ni jako matku, soukromí a klidu bylo reagováno právě na fakt, že žalovaná zveřejnila spekulace ze zcela intimní sféry žalobců ohledně porodu jejich dítěte. Žalovaná tím chtěla předejít dalším spekulacím a tomu, aby ji někdo obtěžoval v porodnici. Nešlo tedy o situaci, kdy by žalobci dobrovolně vyčlenili ze své soukromé sféry předmětné informace a učinili je veřejnými, jak tvrdí žalovaná.
K námitce, že žalobci požadovaná omluva je zcela nekonkrétní a neurčitá, je třeba konstatovat, že soud požadovanou satisfakci poškozenému nepřizná a žalobu zamítne v případech, kdy navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená a tím z hlediska §2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010). O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud i zde respektoval ustálenou judikaturu, pokud uzavřel, že žalobci požadovaná omluva je i vzhledem k formě (dopis žalobcům) dostatečně přiléhavá a při identifikaci zásahu do práv žalobců ve znění „zveřejnění soukromých informací o majetkových poměrech“ ve spojení s konkrétními vydáními časopisu XY i dostatečně určitá a konkrétní.
Dovolací námitka, že odvolací soud vystoupil z přípustných mantinelů zásady rovnosti stran soudního řízení, neboť svým postupem nahrazoval povinnost tvrzení za žalobce, kdy teprve v rámci odvolacího řízení označil podmínky, které měly být údajně naplněny pro zahrnutí výroků o předpokládaném termínu porodu žalobkyně a) do předmětu řízení, čímž měl fakticky odvolací soud sám definovat nároky namísto žalobců, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Lze jen dodat, že žalobci již ve své žalobě v rámci vylíčení toho, co považují za zásah do svých osobnostních práv, uvedli, že součástí této množiny je rovněž uvedení „lživých, avšak údajně exkluzivních informací o termínu porodu žalobkyně a).“ Nejde přitom o nijak okrajové tvrzení. Žalobci se následně téže části zásahu věnují v replice z 18. 2. 2020 (srov. její body 3 a 10), tatáž část skutku žalované byla předmětem projednání při jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Tedy i tato část deliktu žalované je od počátku předmětem sporu, jak jej žalobci vymezili ve své žalobě.
Pokud byl dovoláním žalované výslovně napaden rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby, aby žalovaná byla povinna zaplatit 12 500 Kč žalobkyni a) a 62 500 Kč žalobci b), pak v tomto rozsahu nevznikla žalované žádná újma, a proto není její dovolání v této části podle §243b, §218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikované pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům a) a b) náklady dovolacího řízení, které jsou představovány pro každého z nich odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), sníženou o 20 % vzhledem ke společnému zastoupení dvou osob (§12 odst. 4 vyhlášky), alikvotní částí jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 150 Kč dle §13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhradou DPH ze součtu uvedených částek, celkem, celkem 3 183 Kč pro každého.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 15. 12. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu