ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2222.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2222/2020-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) O. P. , narozený XY, bytem XY, b) T. P. , narozený XY, bytem XY, c) nezletilý AAAAA (pseudonym) , narozený XY, bytem XY, d) O. P. , narozený XY, bytem XY, e) nezletilý BBBBB (pseudonym) , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Smetanova 993/8, 602 00 Brno, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, 160 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, 288 02 Nymburk, o 966 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 24/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 29 Co 3/2020-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, a to každý ze žalobců 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Kazdy.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 7. 2019, č. j. 19 C 24/2017-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 266 040 Kč, žalobci b) 200 000 Kč, žalobci c) 80 000 Kč, žalobci d) 200 000 Kč, a žalobci e) 100 000 Kč, to vše s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení dalších 50 000 Kč každému z žalobců b) a d) a dalších 20 000 Kč žalobci c) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. V řízení o náhradu majetkové a nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké vyšel ze zjištění, že dne 3. 10. 2014 v 19:20 hodin došlo v obci XY k dopravní nehodě – střetu chodkyně M. P. (dále též jen „poškozená“) s motorovým vozidlem, které řídil J. Š. (dále též jen „řidič pojištěného vozidla“) a které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem pojištěno u žalované. Poškozená, která měla na sobě černé oblečení bez reflexních prvků, přecházela vozovku mimo přechod zleva doprava (z pohledu řidiče) v neosvětleném místě poblíž autobusové zastávky. Současně přijížděla zprava (z pohledu poškozené) 2 vozidla; před pojištěným vozidlem jelo nezjištěné vozidlo, které se poškozené náhlým úhybným manévrem vyhnulo doprava. Až v tomto okamžiku řidič pojištěného vozidla poškozenou zaregistroval, nestačil však zareagovat a levou přední částí vozidla ji srazil. Poškozená na místě zemřela. Řidič pojištěného vozidla byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 6. 2015, č. j. 2 T 169/2014-410, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 10 To 317/2015-433, zproštěn obžaloby ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti. Nehodový děj byl opakovaně znalecky zkoumán se závěrem, že řidič pojištěného vozidla jel povolenou rychlostí, dodržoval přiměřenou vzdálenost od vozidla jedoucího před ním. Poškozená chodkyně patrně neregistrovala pohyb vozidla a způsob jejího pohybu přes vozovku vyvolal nehodový děj. Poškozená tak vytvořila řidiči náhlou překážku tak, že nemohl zastavit před místem střetu. Poškozená byla manželka žalobce a), matka žalobců b) a d) a babička žalobců c) a e). Žalobce a) žil s poškozenou déle než 38 let, vychoval s ní dva syny a její smrtí ztratil životní partnerku. Žalobci b) a d) jako zletilí synové ztratili matku, která je vychovala, poskytovala jim zázemí, vypomáhala s péčí o vnoučata a byla jim celý jejich život oporou. Nezletilí žalobci c) a e) byli na poškozenou citově vázáni, pomáhala s jejich výchovou, hlídala je, chodila s nimi na procházky. Se žalobcem e), jehož zdravotní stav vyžaduje zvýšenou péči, bydlela v jednom domě, doprovázela jej a vyzvedávala ze školky, byla s ním v každodenním kontaktu. I když byl žalobci c) v době úmrtí poškozené jeden měsíc, vzhledem ke vztahům v rodině byl dán předpoklad, aby mezi nimi vznikla silná citová vazba a i tento žalobce byl připraven o možnost trávit dětství vedle babičky. Soud věc posoudil podle §2900, §2918, §2927, §2951, §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a §2 písm. a), §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 a §54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o silničním provozu“) a §2 písm. a) a §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. S ohledem zejména na revizní znalecký posudek uzavřel, že poškozená porušila §54 zákona o silničním provozu, neboť nevyužila k přejití vozovky přechod, který byl ve vzdálenosti kratší než 50 m od místa přecházení a dále §4 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť vstupem do vozovky mimo přechod, na místě neosvětleném veřejným osvětlením, v tmavém oblečení a bez náležitého ověření, že stihne přecházení bezpečně dokončit, vytvořila řidiči pojištěného vozidla náhlou překážku. Na vzniku škody se tak podílela v rozsahu 60 %, řidič pojištěného vozidla v rozsahu 40 %, přičemž v tomto procentním rozsahu soud uložil žalované povinnost plnit s tím, že nebýt spoluzavinění poškozené, jeví se jako proporcionální náhrada pro žalobce a) 750 000 Kč (požadoval pouze 250 000 Kč, což je částka nižší i po odpočtu 40 %, a náklady pohřbu, celkem tedy 266 040 Kč), pro žalobce b) a d) 500 000 Kč (po odpočtu 200 000 Kč), pro žalobce e) 300 000 Kč (požadoval pouze 100 000 Kč) a pro žalobce c) 200 000 Kč (po odpočtu 80 000 Kč).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 29 Co 3/2020-241, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích tak, že zamítl žalobu na zaplacení 109 624 Kč žalobci a), 100 000 Kč žalobci b), 40 000 Kč žalobci c), 100 000 Kč žalobci d), 40 000 Kč žalobci e), to vše s příslušenstvím, jinak rozsudek ve vyhovujících výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu účastníků i vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením otázky odpovědnosti provozovatele vozidla podle §2927 odst. 1 o. z., jíž se v daném případě nelze zprostit, neboť újma byla způsobena okolnostmi majícími původ v provozu ve smyslu §2927 odst. 2 o. z. Proto je bez významu otázka, zda řidič mohl či nemohl škodě zabránit při vynaložení veškerého úsilí. Odvolací soud se však neztotožnil s posouzením míry spoluodpovědnosti poškozené podle §2918 o. z., neboť z toho, že řidič chodkyni zjevně přehlédl (nebrzdil, pouze učinil pokus se vyhnout), nelze dovodit, že porušil povinnost jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na níž má rozhled. Nelze po něm žádat, aby předpokládal, že mimo blízký přechod v neosvětleném místě bude přecházet vozovku osoba v tmavém oblečení, a to ještě těsně před dvěma za sebou jedoucími vozidly. Dovodil, že okolnosti, které při způsobení nehody lze přičítat provozovateli a řidiči vozidla (zejména potenciální nebezpečí, které obecně provoz automobilu představuje), jsou výrazně nižší než ty, které lze přičítat poškozené. Poměr spoluodpovědnosti poškozené stanovil v rozsahu 80 % a provozovatele a řidiče vozidla v rozsahu 20 %. V tomto poměru pak rozhodl o uplatněných nárocích, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu ohledně odškodnění duševních útrap všech žalobců, včetně závěru o vyšší přiměřené satisfakci u žalobců a) a e).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé ve vztahu ke každému z žalobců, podali žalobci dovolání. K řešení předkládají otázku určení míry spoluzavinění chodce na vzniku újmy při dopravní nehodě, při které byl chodec sražen vozidlem při přecházení vozovky za snížené viditelnosti zleva doprava v obci, v prostoru autobusové zastávky, a oba účastníci nehody byli vzájemně spatřitelní. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 290/2012, 25 Cdo 308/2018, 25 Cdo 3807/2014, namítají, že se v projednávané věci odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže shledal 80% podíl spoluzavinění poškozené chodkyně na dopravní nehodě. Domnívají se, že řidič vozidla nevynaložil veškeré úsilí, které po něm lze požadovat k tomu, aby dopravní nehodě zabránil a svým jednáním porušil několik povinností uložených mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích [§18 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b)]. Namítají, že v řízení bylo prokázáno, že chodkyně nevstoupila do vozovky náhle, přecházela kontinuálně, a proto ji řidič mohl a měl (s ohledem na blízkost autobusové zastávky a sníženou viditelnost) zpozorovat po dobu minimálně 3,2 sekundy před střetem. Pokud by úsek projížděl maximálně povolenou rychlostí, případně i nižší, a reagoval na chodkyni včas, mohl dopravní nehodě zabránit. Z těchto důvodů by spoluzpůsobení dopravní nehody poškozenou nemělo převyšovat 60 %. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovoláním žalobců byl výslovně napaden rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o věci samé ve vztahu ke každému z žalobců, přestože zčásti byl vůči každému z žalobců vyhovující rozsudek soudu prvního stupně těmito výroky potvrzen. V tomto rozsahu bylo žalobcům rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, nevznikla jim tak žádná újma, a proto v tomto rozsahu není jejich dovolání podle §243b, §218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikované pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).
Dovolatelé namítají odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení míry spoluzpůsobení újmy poškozenou, jež by podle nich neměla přesahovat 60 %. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti poškozené na vzniku újmy vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Posouzení otázky přiměřené rychlosti jízdy řidiče se musí vždy odvíjet od individuálních skutkových okolností a mělo by dbát obecných zásad přiměřenosti, jakož i zohlednit plynulost silničního provozu, jež má na bezpečnost také vliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4011/16, kterým byl zrušen dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014). Zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se účastník silničního provozu může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
V projednávané věci vycházel soud z odborných závěrů znalců (zejména z revizního ústavního znaleckého posudku), že řidič jel povolenou rychlostí (50 km/hod), dodržoval přiměřenou vzdálenost za vozidlem jedoucím před ním. Poškozená chodkyně v černém oblečení, za tmy, na místě neosvětleném pouličním osvětlením a mimo přechod zahájila přecházení silnice 3,2 s před střetem, takže přijíždějící vozidla na rovném úseku silnice musela vidět. Přesto v diagonálním (tedy delším) přecházení pokračovala, a to i poté, kdy se jí předchozí vozidlo náhlým manévrem vyhnulo. V té době řidič pojištěného vozidla poškozenou zaregistroval (do střetu chybělo 1,5 s), přičemž chodkyně dále pokračovala v přecházení (podle znaleckého ústavu ušla ještě 1,9 m) až do místa střetu asi ve třetině jízdního pruhu řidiče pojištěného vozidla. Vytvořila mu tak náhlou překážku, na niž již nemohl reagovat. Namítají-li žalobci, že chodkyně do vozovky na protisměrné straně silnice nevstoupila náhle a řidič ji měl při vstupu (minimálně 3,2 s před střetem) zpozorovat, zcela pomíjí prokázanou okolnost, že do vozovky vstupovala za tmy, v černém oblečení a na neosvětleném místě. Pro řidiče jedoucího za vozidlem, a proto se ztlumenými světly, nebyla za těchto okolností v protějším směru dobře viditelná, na rozdíl od osvětlených vozidel, které poškozená vidět musela. Odkaz dovolatelů na rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012, není přiléhavý pro zásadní skutkové odlišnosti. V odkazované věci kromě toho, že řidič vozidla, jež srazilo chodkyni, byl trestně odsouzen, šlo o situaci, kdy chodkyně i řidič vozidla byli navzájem spatřitelní, neboť chodkyně přecházela po osvětleném přechodu pro chodce. V projednávané věci však navzájem spatřitelní nebyli, neboť poškozená, jak již bylo opakovaně uvedeno, se pohybovala ve tmě na neosvětleném místě v černém oblečení.
Jednání chodce, jenž vstoupí zcela neočekávaně a nenadále do cesty přijíždějícímu vozidlu, lze důvodně považovat za počínání, které zcela nebo v převážném rozsahu bylo příčinou nepříznivého účinku plynoucího z provozu motorového vozidla na osobu chodce. Z pohledu provozu vozidla jde o neodvratitelné jednání a soudy byla v obdobných případech shledána příčina vzniku škody výhradně na straně poškozeného chodce (např. již citovaný a dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1127/2007, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1787/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Dovodil-li za daného skutkového stavu věci (jehož správnost ve smyslu §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) odvolací soud, že okolnosti na straně poškozené odůvodňují stanovení míry jejího spoluzpůsobení újmy v rozsahu 80 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Na otázce, zda řidič vynaložil veškeré úsilí, které lze požadovat, aby mohl nehodě zabránit (ve smyslu liberačního důvodu podle §2927 odst. 2 věty druhé o. z.) odvolací soud své rozhodnutí nepostavil, a proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
Lze uzavřít, že odvolací soud se při posouzení míry spoluzpůsobení újmy od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu