ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3601.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3601/2020-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ČEZ Distribuce, a.s. , IČO 24729035, se sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín, zastoupená doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, proti žalované: I. T. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1, o 400 055 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 79/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 2020, č. j. 8 Co 1464/2019-369, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 9. 2020, č. j. 8 Co 1464/2019-401, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 12 C 79/2017-304, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 210 888 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 189 167 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 8 Co 856/2018-215, zrušil jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 24. 1. 2018, č. j. 12 C 79/2017-183. Vyšel ze zjištění, že dne 6. 3. 2013 uzavřely žalobkyně a žalovaná smlouvu o připojení k distribuční soustavě, čímž bylo zřízeno odběrné místo pro dům žalované č. p. XY v XY v XY (dále též jen „odběrné místo“). Tentýž den byla mezi účastnicemi uzavřena i smlouva o dodávce elektřiny. Žalovaná dům pronajala nájemci N. T. H. nájemní smlouvou ze dne 15. 5. 2013, jejíž součástí byl i závazek nerušeného užívání předmětu nájmu s tím, že nájemné a zálohy za energie budou placeny žalované; odběratelkou elektřiny zůstala pronajímatelka – žalovaná. V době od ledna do března 2014 prověřovala Policie ČR anonymní oznámení ze dne 14. 8. 2013, týkající se výroby drog a opiátů v XY. Kontrolou odběrného místa dne 10. 4. 2014 a dne 11. 4. 2014 (v rámci domovní prohlídky) byl zjištěn neoprávněný odběr, který byl realizován připojením kabelu prořezávacími svorkami na hlavním domovním vedení ještě před hlavním jističem a elektroměrem a veden dál probouranou zdí do domu žalované, kde z něj byly napájeny mimo jiné zdroje světla a tepla pro pěstování marihuany. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. 37 T 154/2014-225, pravomocně uznal vinným a odsoudil L. Q. T. za jednání bezprostředně směřující k neoprávněné výrobě psychotropní látky v domě žalované. O výsledku kontroly byla žalovaná informována dne 11. 4. 2014. Soud posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále též jen „energetický zákon“) a dovodil objektivní odpovědnost žalované za vznik škody. Žalovaná svou nemovitost pronajala, avšak zůstala ve smluvním vztahu se žalobkyní, přestože jí nic nebránilo převést odběr elektřiny na nájemce. Byla tak i nadále osobou odpovědnou za stav odběrného místa, neboť uzavřením nájemní smlouvy nelze přenést odpovědnost za jeho stav na třetí osobu. Bylo na žalované, aby střežila, jakým způsobem probíhá odběr z její nemovitosti osobou, které tuto nemovitost svěřila. Okolnost, že došlo k trestnímu odsouzení osoby, která v domě žalované prováděla trestnou činnost a která byla odsouzena za neoprávněné nakládání s jedy a omamnými látkami a výrobu drog, sama o sobě neznamená, že tato osoba způsobila také neoprávněný odběr. Výši škody stanovil soud podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. za 278,190 kW/hodin neoprávněně odebrané energie částkou 400 055 Kč (388 334 Kč za neoprávněně odebranou elektrickou energii a 11 721 Kč za náklady na zjištění a odstranění neoprávněného odběru). V období od 15. 5. 2013 do 14. 8. 2013 shledal výlučnou odpovědnost žalované. V období od anonymního oznámení (14. 8. 2013) do 7. 1. 2014 považoval soud pro pasivitu Policie ČR za rozporné s dobrými mravy [§3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a §4 až §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] uložit povinnost k náhradě škody pouze žalované. Stanovil z toho důvodu míru její odpovědnosti na jednu čtvrtinu. S odkazem na §2900, §2901 a §2918 o. z. dovodil dále spoluúčast žalobkyně na vzniku škody, neboť již dne 7. 1. 2014 mohla pojmout podezření na neoprávněný odběr. Uzavřel, že proto v období od 7. 1. 2014 do 11. 4. 2014 odpovídá žalobkyně za škodu v rozsahu jedné poloviny. Soud tak žalobu shledal důvodnou ohledně částky 210 888 Kč, ve zbývajících 189 167 Kč žalobu zamítl.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 8 Co 1464/2019-369, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 9. 2020, č. j. 8 Co 1464/2019-401, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku ohledně zaplacení 52 956 Kč s příslušenstvím, ve zbytku jej v tomto výroku změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni dalších 136 211 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná jako odběratelka, která odpovídá za stav odběrného místa, nese objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, na což v daných souvislostech nemá vliv uzavření nájemní smlouvy. Okolnost, že se žalovaná v nájemní smlouvě sama dobrovolně zbavila jinak zcela obvyklé kontroly předmětu nájmu a tím i odběrného místa, může jít k tíži pouze jí samé. Žalovaná byla zcela pasivní, o vlastní nemovitost (a odběrné místo) se nezajímala s poukazem na nájemní smlouvu, ačkoliv byla vázáná i smlouvou se žalobkyní. Ohledně jednotlivých období se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v období od počátku nájmu dne 15. 5. 2013 do 14. 8. 2013 (91 dnů) odpovídá žalovaná za škodu výlučně a v období ode dne měření možného zvýšeného odběru do dne ukončení odběru (10. 4. 2014) v souvislosti s domovní prohlídkou spoluzpůsobila žalobkyně škodu ve stejném rozsahu jako žalovaná (v rozsahu 50 %). Na rozdíl od soudu prvního stupně však vyšel z data 10. 1. 2014, neboť až v tento den měla žalobkyně jako odborník dostatek relevantních informací vzbuzujících důvodnou obavu, že v daném odběrném místě dochází k neoprávněnému odběru elektřiny, a přesto byla až do 10. 4. 2014 zcela pasivní, čímž porušila povinnost danou §2901 o. z. V období od 14. 8. 2013, kdy policie obdržela anonymní oznámení, do 9. 1. 2014, dovodil odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, výlučnou objektivní odpovědnost žalované za škodu, neboť ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 6. 3. 2013 vyplývala mimo jiné povinnost žalované zajistit, aby nedošlo k neoprávněnému odběru elektřiny. Okolnost, že k neoprávněnému odběru docházelo a že Policie ČR mohla činit potřebné úkony dříve, a přesto nijak nezasáhla, nemůže vést k závěru, že je nemravné žalobkyni proti žalované přiznat náhradu škody v plné výši. Nemravného jednání ve smyslu §3 obč. zák. a §4 a §8 o. z. se nedopustila žalobkyně, a proto je krácení jejího nároku za uvedené období s poukazem na hledisko dobrých mravů vyloučeno. Náklady ve výši 11 721 Kč je povinna nahradit výlučně žalovaná, neboť vznikly v souvislosti se zjištěním protiprávního stavu, za který odpovídá a na což částečné spoluzpůsobení škody žalobkyní vliv nemá. Domáhala-li se žalovaná zkrácení fiktivně stanovené doby neoprávněného odběru s tím, že pěstírna konopí byla zřízena až od prosince 2013 (do té doby měla nemovitost obývat rodina s dětmi, což by existenci pěstírny konopí vylučovalo), neunesla v tomto směru své důkazní břemeno. Celkově byla soudy žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 347 099 Kč s příslušenstvím.
Proti celému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že nesprávné právní posouzení spatřuje v extenzivním až extrémním akceptování energetického zákona, a proto je rozhodnutí v rozporu se základními principy práva (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03). Za dosud neřešenou pokládá otázku stanovení hranice mezi oprávněným postupem podle energetického zákona a jeho možným zneužitím spočívajícím v bezdůvodném obohacení žalobkyně za součinnosti moci výkonné. Soudu vytýká, že neřešil základní otázku, zda lze v dané věci rozhodovat o náhradě újmy společně a nerozdílně, existují-li tři subjekty, které mají na vzniku škody podíl. V takovém případě měl soud povinnost podle §2915 odst. 2 o. z. prověřit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, podle nichž by měla žalovaná hradit škodu podle své účasti na škodlivém následku. Soud však nesprávně přičetl odpovědnost za újmu, kterou způsobila Česká republika – Ministerstvo vnitra, k plnění žalované, přestože za takto vzniklou škodu neodpovídá. Pokud by Policie ČR splnila svou zákonnou povinnost zabránit páchání trestného činu (§158 odst. 1 tr. ř.), jestliže jako odborník (§5 o. z.) věděla, že se na pěstování marihuany váže krádež elektrického proudu, byl by stav nelegálně odebírané energie zjištěn již v srpnu 2013. Nekonání žalobkyně pak bylo jednáním v rozporu s §2900 a násl. o. z., neboť jako odborník musela vědět, že se nepřerušením dodávek elektrické energie bezdůvodně obohacuje na úkor žalované. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 5/70, Cpj 35/78, sp. zn. Pls 2/79, Rc 22/1979, namítala, že Policie ČR jednala protiprávně, jestliže byla liknavá, po anonymním oznámení nekonala, tím zmařila řádný výpočet újmy za období od 13. 8. 2013 do 10. 1. 2014, a proto za takto vzniklou újmu odpovídá. Obdobně za újmu způsobenou opožděným zjištěním neoprávněného odběru odpovídá žalobkyně, která svým nekonáním (ač konat mohla a ze zákona měla) zmařila řádný výpočet újmy vzniklé do 10. 1. 2014, nepřerušila k tomuto datu dodávku elektrického proudu v předmětné nemovitosti a nyní chce těžit ze zprůměrovaného výpočtu, který je pro ni výhodnější, než částka, ke které by dospěla, kdyby provedla výpočet újmy k 10. 1. 2014, neboť je podle dovolatelky pravděpodobné, že k pěstování marihuany začalo docházet až v prosinci 2013. Žalovaná dále namítá, že je obětí trestného činu a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 939/2004 dovozuje, že se své odpovědnosti zprostila, neboť poškození elektroměru způsobila třetí osoba (odsouzený pachatel). Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a současně i odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, s tím, že by plnění podle něj mohlo být pro ni likvidační.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy obou stupňů věcí zabývaly komplexně, zhodnotily míru pochybení žalované a nepochybily, jestliže konstatovaly její odpovědnost za škodu na základě prokazatelných vlastnických a smluvních vztahů. Odvolací soud při rozhodování nevybočil z rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o otázku dosud neřešenou. Navrhla proto odmítnutí (případně zamítnutí) nepřípustného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Proti části výroku odvolacího soudu, jíž potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně povinnosti zaplatit 52 956 Kč s příslušenstvím, není dovolání subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Potvrdil-li odvolací soud zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 52 956 Kč s příslušenstvím, nevznikla tím dovolatelce újma odstranitelná zrušením nebo změnou rozsudku.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Jestliže se odvolací soud řešením dovolatelkou předložené otázky stanovení hranice mezi oprávněným postupem podle energetického zákona a jeho možným zneužitím spočívajícím v bezdůvodném obohacení žalobkyně za součinnosti moci výkonné nezabýval, tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Obdobně je tomu i u otázky, zda „lze v dané věci rozhodovat o náhradě újmy společně a nerozdílně je-li nesporné, že zde existují tři subjekty, které mají na vzniku škody svůj podíl“. Pokud v souvislosti s touto otázkou odkazuje žalovaná na §2915 o. z., který upravuje odpovědnost více škůdců, přičemž podle odstavce 1 tohoto ustanovení je zásadou odpovědnost společná a nerozdílná, má žalobce na výběr, vůči komu nárok uplatní. Tento dovolací argument by tedy nemohl ve prospěch dovolatelky nic změnit. Důvody zvláštního zřetele hodné pro použití §2915 odst. 2 o. z. o dělené odpovědnosti se z dovolání nepodávají.
Dovolatelka dále namítá, že soudy nezohlednily judikaturu Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 5/70, Cpj 35/78, Pls 2/79, Rc 22/1979, z níž podle ní vyplývá, že protiprávní jednání Policie ČR a žalobkyně vedlo ke zmaření řádného výpočtu újmy, a proto by za újmu měly odpovídat tyto subjekty a nikoli ona. Dovolatelkou odkazované judikáty ale na projednávanou věc nedopadají. Jde o případy, kdy se škůdce dopustil trestného činu (např. krádeže), čímž znemožnil hmotně odpovědnému pracovníku opatrovat svěřené hodnoty a poškozená organizace se mohla náhrady domáhat po škůdci. O takovou situaci se ale v projednávané věci nejedná. Policii ČR ani žalobkyni nelze považovat za škůdce, neboť neoprávněný odběr nezpůsobili, ani za něj (na rozdíl od žalobkyně) nenesou odpovědnost. U Policie ČR nebyl zjišťován důvod, který vedl k prvním úkonům až v lednu 2014, a není proto vyloučeno, že takový postup byl z interních důvodů zcela na místě. Okolnost, že žalobkyně neprovedla měření a nepřerušila dodávku elektřiny v lednu 2014, byla zohledněna ve smyslu §2918 o. z., neboť byla posouzena jako okolnost přičitatelná poškozenému dodavateli.
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatelky, že se stala obětí trestného činu, poukazuje-li s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 939/2004 na to, že neoprávněný odběr byl způsoben zásahem třetích osob, a proto není povinna škodu zaplatit. Dovolatelkou citované rozhodnutí bylo totiž zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06. Jednalo se navíc o jinou skutkovou podstatu neoprávněného odběru, a to poškození elektroměru [viz §22 odst. 1 písm. d) tehdy platného zákona č. 222/1994 Sb.], kdy bylo nezbytné prokázat, že k poškození elektroměru došlo ve sféře odpovědné osoby a vyloučit poškození třetími osobami (což, jak dovodil Ústavní soud, v odkazovaném případě dostatečně prokázáno nebylo). V daném případě se ale jedná o připojení nebo odběr z té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina ve smyslu §51 odst. 1 písm. d) energetického zákona, tedy jinou skutkovou podstatu než v odkazovaném rozhodnutí řešenou.
Sluší se připomenout, že odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektrické energie je pojímána jako objektivní s tím, že základ nároku na náhradu škody dodavatele proti jeho odběrateli i jeho výše se neřídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, nýbrž podle zvláštního právního předpisu - zákona č. 458/2000 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009). Neoprávněný odběr elektřiny podle §51 energetického zákona představuje objektivní stav, ke kterému dochází při naplnění znaků některé ze skutkových podstat zde uvedených. Zákon blíže nedefinuje osobu neoprávněného odběratele. K založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je třeba (vedle splnění ostatních podmínek) i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce. Vzhledem ke specifickým poměrům při dodávkách energií nemusí být vždy jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebral a použil ve svých spotřebičích, proto může být za povinnou považována i osoba, kterou s odběrným místem či prostorami, v nichž došlo k zásahu do rozvodné sítě umožňujícímu neoprávněný odběr, pojí určitý relevantní vztah (věcný, obligační, či faktický). V první řadě půjde o vlastníka nemovitosti, případně nájemce, či osobu, která je z jiného důvodu odběratelem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018 nebo usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1862/2018). Odvolací soud na základě skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, uzavřel, že žalobkyně jako vlastnice nemovitosti a současně i odběratelka nese objektivní odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným odběrem, a postupoval tak v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrdí-li dovolatelka, že je známa třetí osoba, která neoprávněný odběr způsobila, a to osoba trestně odsouzená za jednání bezprostředně směřující k neoprávněné výrobě psychotropní látky v domě žalované, nemá toto tvrzení oporu ve skutkových závěrech odvolacího soudu. Samotné odsouzení za neoprávněnou výrobu psychotropních látek neprokazuje, že připojení na neměřenou elektřinu provedla právě tato osoba.
Vytýká-li dovolatelka rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž tzv. jinou vadu řízení, jíž se může dovolací soud zabývat toliko u jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Vzhledem k tomu již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněného pod číslem 47/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu