ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3904.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3904/2020-281
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti žalované: Barrandov Televizní Studio a.s. , se sídlem Kříženeckého náměstí 322, Praha 5, IČO 41693311, zastoupená Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 65/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 22 Co 155/2020-262, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 22 Co 155/2020-262, v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, aby se žalovaná zdržela tvrzení, a) že žalobce v době své funkce náměstka primátora hlavního města Prahy zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč, b) že žalobce vyhrožuje žalované a že takové jednání žalobce je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství, a v části výroku II, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, aby žalovaná byla povinna odvysílat v pořadu T. p. J. S. údaje a) „a 3. 12. 2018 a K. J. S. odvysílaného dne XY“, b) „zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč“, c) „P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“, a aby žalovaná byla povinna odvysílat v pořadu K. J. S. údaje a) „T. p. J. S. odvysílaných dne XY, XY a XY“, b)„ P. v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována“, c) „ P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“, a v části výroku III, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna odstranit z pořadu K. J. S. odvysílaného dne XY část v čase 13:20 až 14:38 a z pořadů T. p. J. S. ze dne XY a XY pasáže v časech 12:18 až 12:33 a 12:37 až 12:51, se mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v tomu odpovídajících výrocích potvrzuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 10 C 65/2019-191, uložil výrokem I žalované povinnost zdržet se tvrzení o tom, že a) žalobce v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována, b) v souvislosti s působením žalobce v pozici XY pro finance v letech 1998 – 2002 bylo 132, resp. 133 ze 140 veřejných zakázek prověřovaných antimonopolním úřadem a auditory v rozporu se zákonem, c) žalobce v době své funkce XY zaplatil za skleník XY v XY z veřejných prostředků 200.000.000 Kč, d) v době, kdy žalobce působil jako XY, byl této straně, tedy žalobci, poskytnut finanční dar ve výši 250.000 Kč od společnosti V. s.r.o., jejímž jednatelem byl v té době pan J. M., který sám tyto finanční prostředky poslal, e) žalobce vyhrožuje žalovanému a že takové jednání žalobce je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství, f) žalobce byl pro většinu lidí totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY, g) žalobce byl brán jako arogantní klaun s nulovým charisma, výrokem II uložil žalované povinnost uveřejnit v pořadu T. p. J. S. a K. J. S. do jednoho měsíce od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „Omlouváme se panu J. P. za nepravdivé a dehonestující výroky na jeho adresu, které jsme uvedli v pořadech T. p. J. S. odvysílaných dne XY, XY a XY a K. J. S. odvysílaného dne XY o tom, že 1) P. v době své funkce zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována, 2) v souvislosti s působením P. v pozici XY pro finance v letech 1998 – 2002 bylo 132, resp. 133 ze 140 veřejných zakázek prověřovaných antimonopolním úřadem a auditory v rozporu se zákonem, 3) P. v době své funkce XY zaplatil za skleník XY v XY z veřejných prostředků 200.000.000 Kč, 4) v době, kdy P. působil jako XY, byl této straně, tedy P., poskytnut finanční dar ve výši 250.000 Kč od společnosti V. s.r.o., jejímž jednatelem byl v té době pan J. M., který sám tyto finanční prostředky poslal, 5) P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství, 6) P. byl pro většinu lidí totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY, 7) P. byl brán jako arogantní klaun s nulovým charisma, Barrandov Televizní Studio a.s.“, dále výrokem III uložil soud žalované povinnost odstranit z archivu videa ve výroku uvedená, mj. i pořad K. J. S. odvysílaný dne XY, pasáž 13:20 až 14:38, výrokem IV žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 50.000 Kč, výrokem V žalobu ohledně 950.000 Kč zamítl a výrokem VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z prokázaného skutkového stavu, podle kterého dne 1. 6. 2018 a opakovaně dne 20. 8. 2018 byl odvysílán pořad T. p. J. S., ve kterém J. S. jako moderátor uváděl, že žalobce nalil do černé díry jménem První městská banka 300.000.000 Kč a tupě přihlížel tomuto tunelu, dále spojoval žalobce s veřejnými zakázkami pražského magistrátu z let 1998-2002, přičemž 132 ze 140 z nich bylo v rozporu se zákonem a dále, že žalobce vysázel z magistrátní kasy 200.000.000 Kč za skleník XY. Dne 10. 10. 2018 byl odvysílán na téže stanici pořad K. J. S., poukazující na to, že politická strana XY obdržela dar od společnosti V., s. r. o., ve které figuroval J. M., rovněž opakoval tvrzení o spojení žalobce se zakázkami z let 1998-2002 a tvrzení o vložení 300.000.000 Kč do První městské banky. Dne 3. 12. 2018 byl odvysílán pořad T. p. J. S., ve kterém moderátor J. S. hovořil o tom, že mu žalobce vyhrožuje a že se jedná o extraligu vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství, že byl žalobce pro většinu lidí totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY a že byl brán jako arogantní klaun s nulovým charisma. Všechny tyto pořady byly odvysílány na televizní stanici Barrandov provozované žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že ačkoliv ke zvýšení základního jmění První městské banky došlo na návrh žalobce, špatné hospodaření bylo výsledkem jednání učiněného v letech 1993 až 1996, avšak žalobce působil v bance jako předseda dozorčí rady v období od 29. 1. 1999 do 27. 4. 2001. O dostavbě skleníku XY rozhodlo pražské zastupitelstvo. J. M. se stal jednatelem společnosti V., s. r. o., koncem roku 2014, tedy více jak dva roky poté, co byl předmětný dar poskytnut. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce dostatečně a podrobně prokázal, že finanční situace První městské banky se za jeho působení naopak výrazně zlepšila a zvýšení základního jmění banky o 300.000.000 Kč nelze nazvat nalitím peněz do černé díry, naopak tento úkon finanční situaci banky zlepšil. Výroky pronesené J. S. tedy nemají pravdivý základ a naopak navozují v divákovi představu, že za finanční situaci banky mohl právě žalobce. Rovněž výroky spojující žalobce s dotacemi z období let 1998-2002 nemají pravdivý základ, neboť bylo prokázáno, že za rezort, pod který tyto zakázky spadaly, byla odpovědná jiná osoba než žalobce. Navíc zakázky spadající do jeho rezortu nebyly následným auditem ani jinými kontrolami shledány vadnými. O projektu XY žalobce rozhodoval pouze jako jeden ze zastupitelů hlavního města Prahy a projekt měl na starosti někdo jiný. Tvrzení, že společnost V., s. r. o., darovala částku 250.000 Kč politické straně XY, jejímž byl žalobce v té době předsedou, se ukázalo jako pravdivé, nicméně J. M. se stal jednatelem společnosti až poté. Tvrzení J. S. o tom, že „…tento pán, který se prokazatelně živil sběrem odpadu, no poslal na účet XY čtvrt milionu korun… tedy J. P.…“, bylo tedy zcela nepravdivé. Urážlivé výroky pronesené v pořadu odvysílaném dne 3. 12. 2018 se taktéž nezakládají na pravdivé informaci a jejich jediným cílem bylo nepřípustné hanobení žalobce. Žalovaná tedy svými pořady zasáhla do osobnostních práv žalobce. Soud vyhověl žalobou uplatňovaným nárokům, ovšem jako přiměřenou peněžitou satisfakci shledal částku 50.000 Kč.
2. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 22 Co 155/2020-262, ve výroku I tak, že zamítl žalobu, pokud jde o požadavek, aby se žalovaná zdržela tvrzení, že a) žalobce v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300 mil. Kč, b) žalobce vyhrožuje žalované a že takové jednání žalobce je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství, c) žalobce byl pro většinu lidí totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY, d) žalobce byl brán jako arogantní klaun s nulovým charisma, jinak jej potvrdil. Ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k omluvě, kterou má žalovaná odvysílat v pořadu T. p. J. S. tak, že zamítl žalobu s požadavkem, aby omluva obsahovala tyto části: „a XY a K. J. S. odvysílaného dne XY“; „zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300 mil. Kč; „, resp. 133“ „- v době, kdy P. působil jako předseda politické strany XY, byl této straně, tedy P., poskytnut finanční dar ve výši 250.000,- Kč od společnosti V. s.r.o., jejímž jednatelem byl v té době pan J. M., který sám tyto finanční prostředky poslal“; „- P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“; „- P. byl pro většinu lidí totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY“; „- a že P. byl brán jako arogantní klaun s nulovým charisma.“, jinak jej ve zbývajícím rozsahu ve vztahu k povinnosti uveřejnit omluvu v pořadu T. p. J. S. potvrdil. V témže výroku dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k omluvě, kterou má žalovaná odvysílat v pořadu K. J. S., zamítl žalobu s požadavkem, aby omluva obsahovala tyto části: „T. p. J. S. odvysílaných dne XY, XY a XY a“; „- P. v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300 mil. Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována“; „ 132, resp.“ „- P. v době své funkce XY zaplatil za skleník XY v XY z veřejných prostředků 200 mil. Kč“; „ – P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“; „- P. byl pro většinu lidí totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY“; „- a že P. byl brán jako arogantní klaun s nulovým charisma“ a ve zbývajícím rozsahu ve vztahu k povinnosti uveřejnit omluvu v pořadu K. J. S. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrok III rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k bodům 1) a 2) potvrdil v rozsahu povinnosti odstranit z pořadu části v čase 12:34 až 12:36 (slova „kterému P. tupě přihlížel“), 12:55 až 14:55, 15:35 až 16:59; ve zbývajícím rozsahu (tj. 12:18 až 12:33 a 12:37 až 12:51) jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá; ve vztahu k bodu 3) jej změnil tak, že se žaloba zamítá v rozsahu povinnosti odstranit z pořadu části v čase 13:20 až 14:38, jinak jej potvrdil a ve vztahu k bodu 4) jej změnil tak, že se žaloba zamítá v rozsahu povinnosti odstranit z pořadu části v čase 0:18 až 0:48, 2:56 až 3:26, 7:21 až 7:24, 7:35 až 7:37, 7:44 až 7:52, 7:54 až 8:02. Ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku V jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši dalších 50 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zamítnutí částky 900 000 Kč, jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zopakování některých důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzení o nalití 300 milionů do černé díry se zakládá na pravdě a hodnocení vytunelované banky jako černá díra není neadekvátní, a nejednalo se tak o neoprávněný zásah. Nepravdivé tvrzení, že J. M. byl jednatelem společnosti V., s. r. o., v době, kdy poskytla dar politické straně XY, zazněl pouze v pořadu K. J. S. ze dne XY a žádal-li žalobce o omluvu i v pořadu T. p. J. S., kde nezazněla, jednalo se o nedůvodný požadavek. Výroky ze dne XY pronesl J. S. poté, co žalobce na internetu uveřejnil články vyznívající útočně proti jeho osobě, takže pouze navazoval na úroveň předchozí debaty nastolenou žalobcem. Co do formy tedy nelze hovořit o nepřípustné kritice. Obsahově pak nejde o výroky bezpředmětné, neboť byly odůvodněné žalobcovou hrozbou o podání další stížnosti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, předžalobní výzvou ze dne 12. 9. 2018 a neúspěchem žalobce v senátních volbách. Jako přiměřenou peněžitou satisfakci s přihlédnutím ke způsobu šíření výroků (televizní vysílání, video archiv) shledal odvolací soud částku 100.000 Kč. Vyšší náhradu neshledal opodstatněnou i vzhledem k poměrně nízké sledovanosti pořadu a způsobu, jakým byly výroky pronášeny, jenž snižoval jejich věrohodnost (vážnost).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Jedná se o otázky, zda 1) při posouzení, jestli určitým výrokem došlo k porušení osobnostních práv, lze odhlédnout od celkového dojmu, který výrok v kontextu dané části pořadu včetně použitých výrazů vyvolá u diváků, 2) je přípustné, aby odůvodnění rozhodnutí bylo v přímém rozporu s jeho výrokem, 3) je omluvitelným důvodem zásahu do osobnostních práv skutečnost, že škůdce navazuje na předchozí vyjádření poškozeného, 4) vzal soud v úvahu správná kritéria při stanovení výše peněžité satisfakce. K prvně uvedené otázce žalobce uvádí, že odvolací soud nesprávně shledal jako přípustný výrok o „nalití 300 milionů do černé díry jménem První městská banka“, neboť pro něj existoval dostatečný skutkový základ v podobě zvýšení základního kapitálu banky a hodnocení vytunelované banky jako černá díra není nikterak nepatřičné. Nepřihlížel zde přitom k celkovému dojmu v kontextu pořadu a použitých výrazů. Rovněž pokud odvolací soud nehodnotil jako neoprávněný zásah zmínku o kauze První městská banka v pořadu K. J. S. ze dne XY, nezohlednil celkový kontext, když bylo uváděno, že v době působení žalobce v bance probíhalo vyšetřování tunelování. I v tomto případě bylo zaslání veřejných peněz (částky 300 milionů korun) spojováno bezprostředně s tunelováním banky. Nadto z výroku není zcela zřejmé, zda v době působení žalobce v orgánu banky docházelo k tunelování nebo jeho vyšetřování. Odvolací soud pak také nesprávně změnil znění omluvy, a to takovým způsobem, že z kontextu omluvy není zřejmé, o záležitosti jaké banky se jedná, neboť v jejím textu je pouze „…nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována“. V návaznosti na to bylo nesprávně rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že z pořadů T. p. J. S. ze dne XY a XY nemají být vypuštěny pasáže v časech 12:18 až 12:33 a 12:37 až 12:51. Ke druhé vymezené otázce žalobce uvádí, že odvolací soud nesprávně zamítl žalobu v části, ve které se domáhala odstranění části pořadu z videoarchivu žalované, konkrétně pořad K. J. S. ze dne XY v čase 13:20 až 14:38, která se týkala věci veřejných zakázek po povodních. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nepravdivými výroky o veřejných zakázkách, jimiž byla odpovědnost za ně přičítána žalobci, bylo neoprávněně zasaženo do jeho osobnosti. V argumentaci ke třetí otázce se pak žalobce zabývá tím, že odvolací soud nadávky pronesené v pořadu T. p. J. S. ze dne XY nepovažoval za neoprávněný zásah do osobnosti žalobce, neboť moderátor J. S. pouze navazoval na úroveň debaty nastolenou předešlými příspěvky žalobce. Tento projev nelze považovat za reakci na předmětné články a navíc z judikatury Ústavního soudu se podává, že urážející a dehonestující tvrzení nelze ospravedlnit tím, že se jedná o odvetu za tvrzení předchozí. U výše satisfakce vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečným způsobem kvantitativně posoudil základní souvislosti posuzovaného případu. Pokud pořady žalovaného sledovalo více než 400.000 diváků, odpovídá tomu relutární náhrada ve výši kolem 400.000 Kč. Dalším takovým kvantitativním kritériem, se kterým odvolací soud nijak nepracoval, je výše finančních prostředků, se kterými měl žalobce údajně nesprávně nakládat. Navrhl, aby dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu byly zrušeny a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je zčásti přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení některých otázek kritiky činnosti osoby působící ve veřejné sféře. Dovolání je důvodné.
5. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
6. Podle §81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
7. Podle §81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
8. Podle §82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
9. Podle §2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
10. Žalobce tvrdí, že výše uvedenými výroky bylo neoprávněně zasaženo do jeho osobnosti, zejména jeho vážnosti a cti, resp. dobré pověsti. Čest a vážnost je na ústavní úrovni chráněna čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na úrovni zákona pak především §81 a násl. občanského zákoníku. Právě čest a vážnost představují důležité složky osobnosti člověka, neboť se odrážejí v postavení a vnímání člověka ve společnosti, proto zásah do nich může být vnímán citelným způsobem. V případě osob, které se ucházejí o veřejnou funkci nebo ji zastávají, pak jejich čest a vážnost hraje důležitou roli v tom, komu volič udělí v politické soutěži svůj hlas (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, publikovaný pod č. 209/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen „Sbírka ÚS“). Podstatné je, že i politici a jiné veřejně známé osoby požívají práva na ochranu osobnosti, byť hranice jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců kritiky vůči nim. To je dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti; zde je soudy volen benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky (nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, č. 71/2005 Sbírky ÚS).
11. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je ovšem nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, publikovaný pod C 13171 až 13173 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a rozsudek ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, Soubor C 15003).
12. Proti žalobcovu právu na ochranu osobnosti stojí právo žalované na svobodu projevu chráněné čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) opakovaně konstatuje, že svoboda projevu je jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Podle čl. 10 odstavce 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod se tato svoboda vztahuje nejen na informace nebo myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neútočné nebo neutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující nebo rušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a volnomyšlenkářství, bez nichž není demokratické společnosti. Nicméně i tato svoboda má své výjimky, které však musí být přesně vymezeny, a jakýkoli požadavek na její omezení musí být přesvědčivý (srov. např. rozhodnutí ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72; rozhodnutí ESLP Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82). Evropský soud pro lidská práva, který rovněž konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa, k tomu srov. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 5. 1999 ve věci Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, stížnost č. 21980/93 ), zároveň uvádí, že nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. Konkrétně v rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu (stížnost č. 40660/08 a 60641/08) a Axel Springer AG proti Německu (stížnost č. 39954/08) rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost a čest (Oster, Jan. Europe and International Media Law. Cambridge University Press: Oxford, 2017, s. 71). Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, č. 76/2015 Sbírky ÚS, bod 31 (srov. též usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický" či „komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
13. Lze souhlasit s dovolací argumentací, že ve smyslu popsaných kritérií neobstojí závěr odvolacího soudu, že výrok o „nalití 300 milionů do černé díry jménem První městská banka“ není nepřiměřeným zásahem do cti dovolatele. Je nepochybné, že hospodaření s prostředky z veřejných rozpočtů představuje předmět veřejného zájmu (srov. též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62, publikovaný pod č. 3155/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), neboť prostor pro dohled nad tím, aby značné částky státem přerozdělovaných prostředků byly vynakládány hospodárně a v souladu s účelem, na který byly určeny, má být vedle kontrolní činnosti k tomu určených orgánů veřejné moci vyhrazen v demokratické společnosti i přímé kontrole jednotlivců. Dovolatel, k němuž se uvedený výrok vztahoval, je bývalým vrcholným politikem, mimo jiné XY, a jedná se o osobu veřejného zájmu též proto, že se v době uveřejnění výroků znovu ucházel ve volbách o poslanecký mandát. Tyto okolnosti nepochybně svědčí ve prospěch práva žalované na svobodu projevu, jejíž sdělení se týkalo osoby veřejného zájmu a její činnosti (záležitosti týkající se nakládání s prostředky z veřejných rozpočtů), u které taktéž lze shledat veřejný zájem společnosti na podání potřebných informací. Potřeba je ovšem zkoumat i obsah, formu a následky publikace, přičemž tato kritéria mohou převážit ve prospěch žalobcova práva na ochranu osobnosti.
14. Výroky o postupech při financování První pražské banky, a. s., ač mají nepochybně kritický ráz, takže obsahují hodnotící soud, jsou založeny na skutkovém tvrzení o průběhu určitých událostí, jehož pravdivost musí být doložena. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že zvýšení základního jmění banky vedlo k jejímu finančnímu zlepšení oproti špatnému hospodaření v době, kdy dovolatel nezastával žádnou funkci, v níž by měl nad bankou kontrolu či dohled. Soudy obou stupňů z tohoto důvodu označily za neoprávněný zásah do cti dovolatele tvrzením moderátora žalované, že nečinně přihlížel tzv. tunelování banky. Oproti tomu ovšem viděl odvolací soud rozdíl ve výrocích, které neobsahovaly pasáž o přihlížení tunelování, a nepovažoval za urážlivou formulaci o „nalití peněz do černé díry“. Ačkoliv takto omezený výrok je nepochybně opřen o pravdivý základ (dovolatel se přičinil o poskytnutí uvedené částky finančními potížemi stižené bance), byl podán takovým způsobem, že z tohoto základu mohl posluchač důvodně interpretovat závěry, které nelze považovat za odpovídající, celkový způsob jejich podání byl značně zavádějící a v průměrném divákovi budící dojem, že žalobce je jednou z osob odpovědných za špatnou finanční situaci banky. I když v rámci tohoto výroku nezaznělo výslovně, že žalobce přihlížel tzv. tunelování banky, již samotná expresivní formulace o nalití peněz do černé díry jednoznačně evokuje nehospodárnost, neboť pojem černá díra má původ v terminologii vesmírných těles a je spojován s prostorem, z nějž již není pro obrovskou gravitaci návratu. Též pojem nalití použitý k označení převodu peněz má spíše negativní podtext. Jestliže bylo prokázáno, že dovolatel neměl na špatné finanční situaci banky podíl a snažil se o její zlepšení, resp. že dokonce zvýšením základního jmění banky o uvedenou částku její finanční situaci zlepšil, je i takto formulovaný výrok nutné vzít v úvahu v kontextu celého projevu, který byl značně útočný vůči dovolateli a jeho cílem bylo vykreslit jej v co nejhorším světle. Právě vzhledem k souvislostem, za nichž byl výrok pronesen, mohl tedy průměrný divák dospět k tomu, že dovolatel participoval na nelegální činnosti uvnitř banky. Takové tvrzení nelze považovat ani za přípustnou nadsázku, protože nedošlo k zvyšování účinku sdělení krajními výrazovými prostředky, nýbrž již ke zkreslení smyslu podané informace. Takovému výroku nelze poskytnout soudní ochranu na úkor dovolatelova práva na ochranu osobnosti, byť byl osobou veřejného zájmu, která obecně musí snášet kritiku ve větší míře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, Soubor C 3785, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, č. 71/2005 Sbírky ÚS). Taktéž výroky, které se týkaly působení žalobce v orgánu banky, a které moderátor žalované pronesl v pořadu K. J. S. ze dne XY, mohly u průměrného diváka vzbudit dojem, že vyšetřování trestné činnosti se týkalo období působení dovolatele v orgánu banky (tím tedy bezprostředně i jeho) a nelze proto upřednostnit právo žalované na svobodu projevu.
15. S působením dovolatele v orgánu První městské banky, a. s., pak bezprostředně souvisí i znění omluvy, ze kterého odvolací soud vypustil název banky, a kterou tak dovolatel považuje za nedostatečnou. Omluva je jeden z možných způsobů odčinění zásahu do osobnostních práv (§2951 odst. 2 o. z.). Současný občanský zákoník zde navazuje na předchozí zákonnou úpravu (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) s tím, že sjednocuje obecné deliktní právo, tudíž dřívější judikatura vztahující se k odčinění újmy způsobené zásahem do osobnosti je i nadále použitelná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015, Soubor C 15002). Domáhá-li se žalobce přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, je nezbytné, aby žalobní návrh (petit) text omluvy formuloval v souladu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. tak, aby omluva byla dostatečně konkrétní, jasná, určitá a aby odpovídala skutečnostem, zjištěným z okolností jednotlivého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011, Soubor C 12391). To se poté promítá i do znění omluvy převzaté do výroku rozhodnutí soudu. V uvedeném případě je zřejmé, že vypustil-li soud ze znění omluvy název banky, nebyla omluva dostatečně konkrétní ani určitá a tím pádem nemohla dovolateli poskytovat dostatečnou satisfakci. Nebylo tak vyhověno požadavku v §2951 o. z., aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo přiměřené. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu změnil (srov. shrnutí níže v bodu 20).
16. Za pravdu je třeba dát dovolateli i ohledně odstranění pasáže pořadu K. J. S. ze dne v čase 13:20 až 14:38, neboť dospěl-li odvolací soud k závěru, že výroky pronesené v tomto čase ohledně veřejných zakázek po povodních jsou nepravdivé a způsobilé zasáhnout do žalobcovy osobnosti, pak ve zřejmém rozporu s tím či nedopatřením změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná nemusí danou pasáž odstranit ze svého archivu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu změnil i v tomto rozsahu (srov. shrnutí níže v bodu 20).
17. Dovolání dále napadá závěry odvolacího soudu o výrocích moderátora, že mu žalobce vyhrožoval a že se jedná o „extraligu vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“, že byl žalobce pro většinu lidí „totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů XY“ a že byl „brán jako arogantní klaun s nulovým charisma“. Tyto výroky představují svou povahou hodnotící úsudek, nelze tedy dokazovat jejich pravdivost, ale je potřeba zkoumat, zda se zakládají na pravdivé informaci, zda forma jejich prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, č. 17/1998 Sbírky ÚS, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007). Kritika se též musí vyvarovat všeobecných soudů, které nejsou opřeny o odpovídající skutečnosti. Za konkrétní a věcnou kritiku je třeba považovat takovou, která vychází z pravdivých výchozích premis, a která z těchto podkladů dovozuje v souladu se zásadami logického myšlení i odpovídající hodnotící závěry. Přiměřenou kritikou je pak taková, která co do obsahu a formy sleduje svůj účel hodnotit existující skutečnosti, není toliko urážkou, pomluvou či skandalizací fyzické osoby, a která je v souladu i se společenskými konvencemi. Pouze vybočí-li kritika z rámce uvedené přípustnosti, jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby. O věcnou kritiku nejde, pokud vychází z nepravdivých podkladů nebo z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. Je-li utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, Soubor C 3785). Z hlediska přiměřenosti kritiky navíc nepostačuje samo o sobě ani to, že vychází z pravdivých a přezkoumatelných údajů, je-li vzhledem k cílům kritiky přemrštěná. Oprávněná kritika totiž nezbytně předpokládá, že bude přiměřenou co do obsahu i formy, a že se tak bude pohybovat v mezích nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, Soubor C 3507). Ačkoliv i Ústavní soud ve své praxi zdůrazňuje požadavek určité kultivovanosti v politické diskuzi, hranice mezi přípustnou a nepřípustnou kritikou, pokud jde o volbu výrazových prostředků, je značně neostrá. K tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 94/05, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a z poslední doby ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, v němž Ústavní soud stanovil poměrně přísnou hranici při označení politika jako „Pitomio“ – tedy zkomoleninou jeho křestního jména ve spojení se slovem „pitomec“, zatímco ESLP považoval i hanlivé slovo „Trottel” za oprávněný výrazový prostředek kritiky ve vztahu ke krajně pravicovému politikovi, který relativizoval zločiny nacistického Německa (rozsudek ve věci Oberschlick proti Rakousku č. 2 ze dne 1. 7. 1997, stížnost č. 20834/92).
18. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že označení dovolatele za „totálně nevolitelnou zatuchlou hmotu z kmotrovských časů ČSSD“ a „arogantního klauna s nulovým charisma“, nepředstavuje neoprávněný zásah do jeho osobnosti zejména proto, že se týká způsobu vedení volební kampaně a výsledků voleb, v nichž dovolatel kandidoval v roce 2018 do Senátu Parlamentu České republiky, takže jde o debatu k věcem spadajícím do sféry veřejného zájmu. Neúspěšný uchazeč o veřejné funkce musí být připraven snést i takto zdrcující kritiku své činnosti i výsledku voleb. Též podle nálezové judikatury Ústavního soudu patří i karikatura (ať slovní či obrazová či kreslená) do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na který pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 71). Stejně jako kritika je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí vlastní informace; i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním (ke kreslené karikatuře srov. též důvody obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2246/12). Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jímž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky (tzv. intenzívní exces) – srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, Sbírka ÚS č. 71/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005. Platí tedy, že zasahuje-li takový způsob kritiky výlučně či převážně sféru profesní či veřejné činnosti, je chráněna více než kritika sféry soukromé (srov. rozsudek ESLP ve věci Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, stížnost č. 28114/95, bod 50, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, bod 32). Obstojí pak i podpůrná úvaha odvolacího soudu, že k vyhrocené rétorice mohla přispět též předchozí veřejná negativní vyjádření dovolatele na adresu moderátora žalované televizní společnosti. Protože je v tomto směru napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu dovolání pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. odmítl.
19. Oproti tomu výroky o údajném vyhrožování dovolatele moderátorovi žalované, doprovozené formulacemi o „extralize vyhrožovacího trumbelínství a vrcholu vyhrožovacího idiotství“, již povahu veřejné debaty nemají, neboť se netýkaly působení dovolatele ve veřejných funkcích či snahy jich dosáhnout, nýbrž dosti zkresleným způsobem směřovaly ke zpochybnění lidské kvality dovolatele při jeho snaze přimět žalovanou, aby upustila od výpadů na jeho adresu. Upozornil-li dovolatel žalovanou na možnost podat stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání či žalobu k soudu, jistě použil regulérní a zákonný postup, a to bez ohledu na předpoklad úspěchu v těchto věcech. Označila-li žalovaná slovy svého moderátora tyto postupy vyhrožováním a doplnila-li je květnatým výrazivem urážejícím dovolatelův intelekt, nepřispívala k debatě o veřejném zájmu, nehodnotila dovolatelem publikované články a v podstatě se uchýlila k bezúčelným urážkám. V tomto případě tedy není možné upřednostnit právo žalované na svobodu projevu. Moderátor žalované uváděl řadu informací o dovolateli, na základě nichž přistoupil k ostré kritice, nicméně v řízení bylo prokázáno, že tyto výroky byly podány bez pravdivého základu. Tím spíše nelze výroky, pro které absentuje pravdivý podklad, považovat za oprávněný základ pro urážky.
20. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možno rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, aby se žalovaná zdržela tvrzení, že žalobce a) „v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč“, b) „vyhrožuje žalované a že takové jednání žalobce je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v tomu odpovídajících částech výroku potvrzuje. Stejně tak dovolací soud změnil měnící část výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, aby žalovaná byla povinna odvysílat v pořadu T. p. J. S. údaje a) „a XY a K. J. S. odvysílaného XY“, b) „zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč“, c) „P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“, a aby žalovaná byla povinna odvysílat v pořadu K. J. S. údaje a) „T. p. J. S. odvysílaných dne XY, XY a XY“, b)„P. v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována“, c) „P. nám vyhrožuje a že takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství“. Konečně byl napadený rozsudek změněn v dovoláním napadených částech výroku III ohledně povinnosti odstranit z pořadu K. J. S. odvysílaného dne XY část v čase 13:20 až 14:38 a z pořadů T. p. J. S. ze dne XY a XY pasáže v časech 12:18 až 12:33 a 12:37 až 12:51. Lze tedy shrnout, že s ohledem na vymezení předmětu dovolacího řízení dovolatelem má být žalované ve výsledku uložena (kromě dovoláním nedotčených výroků) též povinnost zdržet se tvrzení, že a) žalobce v době své funkce náměstka primátora hlavního města Prahy zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována, b) žalobce vyhrožuje žalované a že takové jednání žalobce je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství. Dále je po změně rozsudku odvolacího soudu rozhodnutím dovolacího soudu žalovaná povinna do jednoho měsíce od právní moci rozsudku uveřejnit ve vysílání pořadů T. p. J. S. a K. J. S. omluvy ve znění: Omlouváme se panu J. P. za nepravdivé a dehonestující výroky na jeho adresu, které jsme uvedli v pořadech T. p. J. S. odvysílaných dne XY, XY a XY a K. J. S. odvysílaného dne XY o tom, že a) P. v době své funkce XY zaslal do První městské banky a.s. finanční prostředky hlavního města Prahy ve výši 300.000.000 Kč a nečinně přihlížel tomu, jak byla banka vytunelována, b) P. nám vyhrožuje a takové jednání P. je extraliga vyhrožovacího trumbelínství a vrchol vyhrožovacího idiotství. Konečně je žalovaná do tří dnů od právní moci rozsudku povinna z videoarchivu odstranit z pořadů T. p. J. S. ze dne XY a XY i pasáže v časech 12:18 až 12:33 a 12:37 až 12:51 a z pořadu K. J. S. ze dne XY pasáž v čase 13:20 až 14:38.
21. Dovolání není přípustné proti výroku o peněžité náhradě za nemajetkovou újmu. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah je úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, která se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše peněžitého zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií rozhodných pro přiznání spravedlivého zadostiučinění, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci těchto podmínek a kritérií na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 801/2020, bod 18, č. 79/2021 Sb. rozh. obč., a z dřívější doby též rozsudky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 523/2012, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, Soubor C 12594). Nelze souhlasit s dovolatelem, že by vztah mezi peněžitým zadostiučiněním měl být bez dalšího přímo vázaný na počty diváků či posluchačů, aby za každého z nich dostal určitou peněžitou částku. To, jaký počet osob se s výroky seznámil, bude jistě hrát roli při stanovení výše peněžité satisfakce, neboť se bezpochyby jedná o okolnost, která značným způsobem prohlubuje zásah do osobnosti poškozeného, resp. zásah tím nabývá většího rozsahu. Ostatně sám občanský zákoník to naznačuje v §2957 o. z., když jako jedno z kritérií pro stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ukládá zohlednit to, že zásah byl uváděn ve veřejnou známost. Tím míří právě na skutečnost, že zvýšením počtu adresátů se újma násobí a prohlubuje. Nelze ovšem výši náhrady mechanicky počítat jako součin počtu diváků a konkrétní částky za osobu. Kromě toho odvolací soud svou úvahu podložil též zjištěním, že v důsledku neoprávněných zásahů žalované se volební preference dovolatele nijak nezměnily (tento závěr není dovolatelem napaden), i srovnáním s některými jinými případy dehonestace veřejně činné osoby. Výše částky, se kterou měl dovolatel nakládat, bude zpravidla hrát roli v tom, o jak významný zásah do pověsti člověka se jedná, nicméně v tom nelze spatřovat zásadní či snad výlučné kritérium, ale obvykle půjde o jedno z několika kritérií, které musí vzít soud v úvahu, a nelze proto tvrdit, že v případech, ve kterých se výroky týkaly vyšší částky, by mělo automaticky náležet vyšší zadostiučinění, než v těch, kde se jednalo o částky nižší. I vzhledem k tomu, že ne ve všech bodech žaloby dovolatel uspěl a že peněžitá náhrada se netýkala všech neoprávněných zásahů, není finanční částka přiznaná odvolacím soudem nepřiměřeně nízká. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání i proti této části výroku pro nepřípustnost (§237 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 2 o. s. ř.) v situaci, kdy žalobce uspěl s převážnou většinou nároků na zdržení se tvrzení a omluvu, naopak neměl úspěch v převažující míře peněžité náhrady, a to natolik, že nelze uvažovat o neúspěchu v poměrně nepatrné části či o závislosti výše plnění jen na úvaze soudu, aby mohlo být použito pravidlo §142 odst. 3 o. s. ř. Pak je ovšem úspěch žalobce zhruba poloviční, což nezakládá právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu