ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.716.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 716/2021-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. N. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti žalované: J. Š. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 128 C 6/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 25 Co 175/2020-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 8 809 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Roberta Novotného.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 25 Co 175/2020-203, částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 1. 2020, č. j. 128 C 6/2018-174, tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 4 846 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 26. 2. 2018 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu (207 938,50 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před okresním i odvolacím soudem. Předmětem potvrzujícího výroku rozsudku byla mimo jiné část žaloby, kterou se žalobce domáhal nároku na zaplacení 82 582,50 Kč jakožto náhrady zisku, jenž mu ušel vynaložením prostředků na zajištění jeho samostatné výdělečné činnosti, kterou v důsledku zranění nemohl částečně vykonávat, prostřednictvím třetí osoby, a nároku na zaplacení 64 000 Kč představujícího náhradu za nájemné, které musel hradit, neboť se nemohl nastěhovat do domu, který kvůli zranění včas nedokončil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 29. 5. 2015 při dopravní nehodě zaviněné právním předchůdcem žalované utrpěl zlomeninu dolního konce levé kosti vřetenní s posunem kostních úlomků, pro kterou byl v pracovní neschopnosti od 29. 5. 2015 do 10. 7. 2015. Částku 82 582,50 Kč žalobce zaplatil dne 2. 8. 2015 J. K. jako odměnu za geodetické práce v terénu (nezbytné pro žalobcovu podnikatelskou činnost) vykonané pro žalobce v době jeho pracovní neschopnosti. Nájemné v celkové výši 64 000 Kč žalobce uhradil za období od listopadu 2015 do června 2016 za pronájem náhradního bytu, neboť garsoniéra ve vlastnictví družky žalobce, ve které společně bydleli po dopravní nehodě, jim již nevyhovovala, a žalobcem stavěný rodinný dům nebyl doposud dokončen. Vedlejší účastnice žalobci na náhradě škody vyplatila celkem 37 088 Kč, součástí této náhrady byla rovněž kompenzace ušlého zisku ve výši 176 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud nároky žalobce podle §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Částku 82 582,50 Kč shledal nákladem vynaloženým na dosažení zisku, nikoli ušlým ziskem, který navíc žalobci již kompenzovala vedlejší účastnice. Při stanovení jeho výše vyšla z daňového přiznání žalobce za rok 2015, neboť žalobce netvrdil a neprokazoval, jaké zakázky mu v rozhodném období ušly, jaký zisk by z nich při pravidelném běhu věcí získal, a jaké konkrétní náklady v této souvislosti vynaložil. Mezi zaplaceným nájemným a dopravní nehodou odvolací soud neshledal příčinnou souvislost. Jednak byla přerušena rozhodnutím žalobce, že se přestěhuje z garsoniéry do většího bytu, jednak žalobce neprokázal, že by stavba rodinného domu nebyla dokončena z důvodu jeho zranění. Na rychlosti výstavby rodinného domu a jejím dokončení mělo podle odvolacího soudu nepochybně vliv více skutečností.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním do potvrzujícího výroku, a to v části nároku na zaplacení 82 582,50 Kč a 64 000 Kč. Přípustnost dovodil z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce příčinné souvislosti, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na otázce rozsahu náhrady škody, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle které je dána příčinná souvislost i tehdy, není-li protiprávní jednání škůdce jedinou příčinou vzniku škody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003), a podle které se příčinná souvislost nepřerušuje, zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013). Žalobce hodlal dokončit stavbu rodinného domu svépomocí, což mu znemožnilo zranění, které utrpěl při dopravní nehodě. Protože se s rodinou nemohl přestěhovat do rodinného domu, musel zajistit náhradní bydlení ve větším bytě, neboť garsoniéra ve vlastnictví jeho družky již potřebám rodiny neodpovídala. Jeho rozhodnutí uzavřít nájemní smlouvu tak nemohlo přerušit příčinnou souvislost, jak se mylně domnívá odvolací soud. Částku 82 582,50 Kč, kterou zaplatil J. K. jako odměnu za geodetické práce, měl správně odvolací soud posoudit jako čistý vícenáklad, který je součástí náhrady škody. Obdobně měl přitom vyjít z judikatury dovolacího soudu, která jako vícenáklad kompenzuje náhradu nákladů na pronájem náhradního vozidla při poškození automobilu ve vlastnictví poškozeného (v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3156/2017). K této judikatuře měl odvolací soud přihlédnout i při posouzení nároku na kompenzaci uhrazeného nájemného. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobci 146 582,50 Kč s příslušenstvím.
Vedlejší účastnice se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu. Poukázala na to, že ušlým ziskem je rozdíl mezi předpokládanými příjmy a výdaji, a že vícenáklady nelze považovat za ušlý zisk. Protože náklady a výdaje žalobce nedoložil, vyplatila žalobci ušlý zisk podle jeho daňového přiznání. Žalobci vytkla, že neunesení důkazního břemene nahrazuje v dovolání polemikou s právním posouzením, přičemž odkazuje na zcela nepřiléhavá rozhodnutí dovolacího soudu týkající se náhrady za poškození vozidla a nájem vozidla náhradního. Z těchto důvodů navrhla dovolání odmítnout.
Žalovaná se ve vyjádření rovněž ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, zdůraznila, že se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, ušlý zisk žalobci již nahradila vedlejší účastnice a dopravní nehoda nebyla důvodem, proč se žalobce přestěhoval do většího bytu. Dovolání proto navrhla zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Podle §2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetku, ač se to dalo důvodně očekávat s ohledem na pravidelný a obvyklý běh věcí. Jde o ztrátu očekávaného přínosu, o to, o jaký reálně dosažitelný prospěch poškozený přišel. Náhrada se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Závěry, jež dovodila judikatura především v podnikatelských vztazích, a to že při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit [např. rozsudek ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný pod č. 6/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, uveřejněný pod C 2940 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, Soubor C 1597, nebo rozsudek ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo1233/2006], platí obecně pro určení výše ušlého zisku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1702/2002, a ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015) a jsou uplatnitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 463/2020).
Škůdce, který způsobí škodu na zdraví, nahradí poškozenému škodu i nemajetkovou újmu (§2910 věta první a §2956 o. z.), přičemž škoda je (mimo jiné) představována i ztrátou na výdělku (§2962 odst. 1 o. z.). Je-li poškozeným podnikatel, lze výši ztráty na jeho výdělku zjistit obdobným způsobem, jako výši ušlého zisku v případech, kdy nejde o překážku v podnikatelské činnosti v důsledku poškození zdraví (např. z údajů v daňovém přiznání či z účetnictví, případně i jinak). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu a může být dokládána vynaloženými a prokázanými částkami nutnými k realizaci konkrétních zakázek. Daňové přiznání přitom není samo o sobě důkazem o skutečných příjmech a výdajích a je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, Soubor C 9734). Žalobce je povinen prokázat výši ušlého výdělku, stejně jako příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví a vznikem škody, a to vždy s ohledem na specifika daného podnikání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 474/2016, Soubor C 16547, podle něhož setrval-li žalobce přes poučení soudu na vyčíslení ztráty na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti rozdílem výše vyplacených provizí v době trvání neschopnosti a v roce předcházejícím, ačkoliv vzhledem k jeho specifické činnosti se pracovní výpadek nemohl projevit okamžitým poklesem příjmů, neunesl břemeno tvrzení a neprokázal příčinnou souvislost mezi pracovní neschopností a ztrátou zisku z jeho podnikatelské činnosti).
Se shora citovanou judikaturou je v souladu závěr odvolacího soudu, že prostředky vynaložené na příjem jiné osoby, která v rozhodném období vykonávala za poškozeného žalobce část činností směřujících k dosažení zisku, lze v tomto případě pokládat za výdaj vynaložený k odvrácení ztráty zisku, nikoli za ušlý zisk samotný. Žalobce ani netvrdil, že by mu ušel zisk, protože nemohl realizovat svou podnikatelskou činnost, zakázky přijal, vyřídil a dostal za ně odměnu, z níž získal předpokládaný zisk. Aby k tomu došlo, byl však podle svých tvrzení nucen část své činnosti svěřit třetí osobě a zaplatit za ni. Vynaložení takových nákladů na odměnu jiné osobě je nepochybně okolností, kterou je třeba zohlednit při stanovení ztráty na zisku (respektive na výdělku podnikatele), pokud zisk poškozenému ušel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99), případně je lze pokládat za skutečnou škodu představovanou náklady vynaloženými (navíc) v zájmu zabránění ztráty zisku. V každém z obou případů bylo na žalobci jakožto poškozeném, aby tvrdil a prokázal, že pro zajištění realizace svých konkrétních zakázek vynaložil určitou částku jako odměnu za konkrétní činnost třetí osoby na té které zakázce, kterou by při pravidelném běhu věcí vynaložit nemusel. Odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení 82 582,50 Kč, neboť žalobce (přesto že byl soudem poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když neuvedl a neprokázal jaké konkrétní části celkové odměny K. vynaložil na provedení konkrétních prací na jednotlivých zakázkách v rozhodném období, jaké náklady by při zhotovení daných zakázek vynaložil sám, nebýt zranění, jaká část ceny, kterou mu zaplatili zákazníci, představovala odměnu za práci a případně, zda je mezi cenou práce, kterou sám zaplatil K., a cenou, kterou jemu za práci na dané zakázce zaplatil jeho klient, nějaký rozdíl. Jde o skutkový závěr, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (§241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce by tak nemohl být v této části řízení úspěšný, i kdyby byl daný nárok po právní stránce posouzen ve smyslu §2952 o. z. jako skutečná škoda. Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3156/2017, je nepřípadný, neboť citovaná rozhodnutí se týkají škody na věci, zatímco v nyní projednávaném případě jde o jeden z nároků plynoucích z poškození zdraví.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že by příčinou zpoždění dostavby domu, pro které si musel pronajmout náhradní byt, bylo zranění, které utrpěl při dopravní nehodě. Závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti je otázkou skutkových zjištění, která, jak již bylo shora uvedeno, dovolacímu přezkumu nepodléhá. Protože odvolací soud uzavřel, že vůbec nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zraněním žalobce a přestěhováním jeho rodiny do náhradního bytu, bylo nadbytečné zabývat se námitkou nesprávného posouzení otázky přerušení příčinné souvislosti.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 1. 7. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu