ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2880.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2880/2022-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně I. J. , bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova 228/8, proti žalovanému J. F. , se sídlem XY, o zaplacení částky 304.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 6/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2020, č. j. 28 C 6/2017-334, a Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022,č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-468, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 27. května 2020, č. j. 28 C 6/2017-334, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-468, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 56.100,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu dlužného nájemného za období od 1. ledna 2016 do 30. června 2016 z předmětu nájmu (tam specifikovaného nebytového prostoru), který si od ní pronajal Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. července 1996 (dále jen „Smlouva“) ve spojení s nedatovaným dodatkem a Dodatkem ze dne 14. ledna 2014 na dobu určitou od 1. července 1996 do 31. prosince 2015. Dále se domáhala zaplacení částky 248.620,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) sestávající ze smluvních pokut ve výši 0,3 % denně z dlužné částky za pozdní uhrazení nájemného za druhé pololetí roku 2014 (podle faktury č. 6/2014 splatné 24. června 2014), první i druhé pololetí roku 2015 (podle faktur č. 2/2015 a č. 5/2015 splatných 27. ledna 2015 a 15. června 2015) a první pololetí roku 2016 (podle faktury č. 2/2016 splatné 15. května 2016), počítaných ode dne následujícího po splatnosti zmíněných faktur do jejich zaplacení dne 8. dubna 2016, resp. v případě poslední faktury do 30. června 2016.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2020, č. j. 28 C 6/2017-334, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklého užíváním nebytových prostor po skončení nájmu, tj. v době od 1. ledna 2016 do 30. června 2016) částku 35.370,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. března 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 269.350,- Kč, tedy částky 20.730,- Kč z titulu dlužného nájemného (resp. bezdůvodného obohacení) a částky 248.620,- Kč z titulu smluvní pokuty, s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. – V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. prosince 2020, č. j. 62 Co 295/2020-374, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2020, č. j. 62 Co 295/2020-378, a ze dne 12. ledna 2021, č. j. 62 Co 295/2020-384, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 8,05% úrok z prodlení z částky 35.370,- Kč od 5. srpna 2016 do 17. března 2018 a dále také částku 218.854,33 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, jinak ho ve zbývající části potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu (výroky II. – V.). Výrokem III. usnesení ze dne 12. ledna 2021, č. j. 62 Co 295/2020-384, odložil vykonatelnost citovaného rozsudku do nabytí právní moci tohoto usnesení.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2021, č. j. 26 Cdo 2965/2021-444 (dále jen „zrušující rozsudek“), rozsudek odvolacího soudu ve znění opravných usnesení zrušil ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 218.854,33 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. července 2016 do zaplacení, a v nákladových výrocích II., III., IV. a V., a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu, tj. co do výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve znění opravných usnesení, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 8,05 % úrok z prodlení z částky 35.370,- Kč od 5. srpna 2016 do 17. března 2018, a potvrzen ve zbývající zamítavé části tohoto výroku, dovolání odmítl (výrok II.).
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-468, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II. ohledně částky 218.854,33 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. července 2016 do zaplacení a ve výrocích III., IV. a V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků (výrok II.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Občanský soudní řád proto ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zastavil (podle §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř.) řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2020, č. j. 28 C 6/2017-334.
Dovolaní, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-464, ve znění usnesení ze dne 22. dubna 2022, č. j. 62 Co 295/2020-468, k němuž se žalovaný písemně vyjádřil, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř.
Již ve zrušujícím rozsudku dovolací soud zdůraznil, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. dubna 1998, sp. zn. 1 Odon 98/97). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku z 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněném pod č. 4/2001 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že v případě, že úplata za oprávnění vyplývající z nájmu nebytových prostor byla sjednána bez rozlišení nájemného a úhrady za služby, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, je ujednání o výši nájemného v rozporu s ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a smlouva o nájmu nebytových prostor je v důsledku toho neplatná. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudcích z 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4051/2008, uveřejněném pod č. C 8532 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 16. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1799/10/, a z 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 2527/2009; z poslední doby jde např. o usnesení z 10. dubna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4866/2016. Současně (dovolací soud) rovněž připomněl, že citované judikatuře nelze bez dalšího upírat váhu ani v současné době, neboť je výrazem nejen tehdejší právní úpravy, nýbrž i v té době existujících společenských poměrů odrážejících i tehdejší názory v oblasti nájmu nebytových prostor.
V projednávané věci se dovolatelka domáhá přezkoumání správnosti právního závěru, že Smlouva je absolutně neplatná podle §3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného. V této souvislosti však především nelze přehlédnout, že v dovolání nepředkládá žádné nové argumenty a v podstatě toliko polemizuje se závěry vyslovenými již ve zrušujícím rozsudku. Už v tomto rozhodnutí přitom dovolací soud (byť tehdy k dovolání žalovaného) všechny vznesené námitky přesvědčivě a v dostatečném rozsahu vypořádal a ani nyní neshledal důvod odchýlit se od tam vysloveného právního názoru, jenž vyjadřuje dlouhodobě ustálenou a respektovanou soudní praxi. Pokud dovolatelka považuje argumentaci dovolacího soudu za „zcestnou“ , pak je zapotřebí zdůraznit, že také podle současné právní úpravy musí nájemní smlouva (minimálně do jisté míry) obsahovat údaj o výši (čistého) nájemného. Paušální ujednání je možné toliko u nájmů nepřesahujících 24 měsíců (srov. §9 zákona č. 67/2013 Sb.); je-li však nájemní vztah uzavřen na dobu delší, musí se vždy vyúčtovat alespoň dodávka tepla, vody a odvádění odpadních vod, řečeno jinak, úhrada za tyto služby nemůže být zahrnuta do (paušální) výše nájemného. Nejde tak, a to ani nyní, o požadavek čistě alibistický. Naopak má sloužit oběma stranám – ať už pronajímateli, aby věděl, za „kolik“ pronajímá, ale také nájemci, aby věděl, jaké (čisté) nájemné bude platit; navíc jde také o to, aby se dodávka alespoň výše uvedených služeb u nájmů ujednaných na delší časový úsek vždy vyúčtovala a ani jedna ze stran nemusela na svůj úkor nést náklady (či čerpat výhody), nebude-li paušální platba ujednána v odpovídající výši tak, aby pokryla skutečnou spotřebu nájemce. Dále dovolací soud připomíná, že požadavek, aby obecné soudy upřednostnily takový výklad smlouvy, který nevede k její neplatnosti, je na místě pouze v případě, jsou-li možné oba výklady; o takovou situaci však v souzené věci nejde, neboť jiný výklad Smlouvy, než jaký učinily soudy obou stupňů, by již byl v rozporu s jejím textem a jemu odpovídající vůlí účastníků, která byla nadevši pochybnost prokázána. Konečně odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu z 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a z 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (včetně v dovolání citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu) pak dovolací soud neshledal případnými z důvodů vyložených výše ve spojení s argumentací obsaženou již ve zrušujícím rozsudku a dále též s ohledem na odlišný skutkový či právní terén (vyjádřený mimo jiné kupř. možností přijmout takový výklad, který neplatnost smlouvy nezakládá, nebo zákonným požadavkem, s jehož nedodržením nebyla výslovně spojena absolutní neplatnost nájemní smlouvy).
K dovolatelčině požadavku, aby byly na projednávanou věc aplikovány ve smyslu §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“), zásady uvedené v Části první Hlavě I občanského zákoníku, lze uvést následující. Možnou aplikací §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení §3030 o. z. v rozsudku z 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil právní závěr, že ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Ani tato dovolací námitka tudíž nemůže být opodstatněná, neboť její podstatou je ve skutečnosti právě požadavek, aby dosavadní právní úprava nebyla v dotčeném nájemním vztahu (vzniklém do 31. prosince 2013) náležitě respektována, resp. aby byla vykládána v rozporu s ustálenou judikaturou.
Ve vztahu k otázce „platnosti či neplatnosti dodatku ze dne 14. ledna 2014 a hodnocení jeho obsahu“ pak v dovolání schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 – 238a o. s. ř.). Má-li totiž být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka sice hned v úvodu dovolání (patrně ve vztahu k oběma nastoleným otázkám, tj. k otázce /ne/platnosti Smlouvy i /ne/platnosti Dodatku ze dne 14. ledna 2014) ohlásila, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení právní otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak“ , nespecifikovala však, od kterého svého (konkrétního) řešení zmíněné otázky by se měl nyní odchýlit dovolací soud. Tato situace přitom dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18/, či z 21. dubna 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020). Měla-li snad na mysli požadavek, aby se dovolací soud odchýlil od závěru přijatého v tomto směru ve zrušujícím rozsudku, nelze přehlédnout, že ve vztahu k Dodatku ze dne 14. ledna 2014 zde Nejvyšší soud pouze uvedl, že ani jím nemohlo dojít ke konvalidaci Smlouvy; proti tomuto právnímu názoru však dovolatelka – s ohledem na obsah dovolací argumentace – zcela zjevně nebrojí.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Namítla-li tedy dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména obsahu a samotného charakteru Dodatku ze dne 14. ledna 2014) a současně též vadu řízení (výtkou, že výrok I. napadeného rozsudku se týká pouze částky 218.854,33 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. července 2016 do zaplacení, přestože výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta co do částky 269.350,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím), neuplatnila v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, či z 18. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 1792/2018). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přesto dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že napadené rozhodnutí namítanou vadou netrpí. Dovolatelka totiž v této souvislosti přehlíží, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. prosince 2020, č. j. 62 Co 295/2020-374, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2020, č. j. 62 Co 295/2020-378, a ze dne 12. ledna 2021, č. j. 62 Co 295/2020-384, právě (pouze) co do částky 218.854,33 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. července 2016 do zaplacení. Jenom tato částka tudíž mohla být předmětem opětovného projednání, neboť ve zbývajícím rozsahu zůstalo citované rozhodnutí nedotčeno.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu