ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2940.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2940/2021-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) S. S. , narozeného XY, bytem XY, b) J. M. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému Bytovému družstvu XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, o zaplacení 114.209 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 411/2014, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 55 Co 162/2020-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 22. 12. 2014 (ve znění pozdějších změn či upřesnění) se žalobce a) domáhal, aby žalovanému Bytovému družstvu XY, byla uložena povinnost zaplatit mu 83.081 Kč s příslušenstvím z titulu přeplatků záloh na vyúčtování služeb souvisejících s užíváním bytu č. 10, XY, za období od ledna 2009 do dubna 2011, žalobkyně b), jež přistoupila do řízení dne 29. 3. 2017, požadovala po žalovaném zaplacení 31.128 Kč s příslušenstvím z totožného titulu, avšak za období od května 2011 do prosince 2012.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. 2 2020, č. j. 51 C 411/2014-268, připustil změnu žaloby (výrok I.), žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 55 Co 162/2020-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jen výši nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se žalobce a) - posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ - podal žalobce a) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. z níže uvedených důvodů jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, a z 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009, a z 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/2016/). I když se tato judikatura zabývá především splatností nedoplatku na službách, je evidentní, že její použitelnost na konkrétní vyúčtování služeb nemůže být závislá (jen) na jeho výsledku, tj. na tom, zda z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s úhrnem poskytnutých záloh vyplynul nedoplatek za služby nebo (naopak) přeplatek na službách (o tom svědčí rovněž názory vyjádřené v bodu I. 2. d. Stanoviska). Lze-li podle citované judikatury (vůbec) uvažovat o vyúčtování úhrad za služby jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil pronajímatel (poskytovatel služeb) svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) nájemci (příjemci služeb) skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby (srov. bod I. 2. d. Stanoviska). Na věcnou správnost vyúčtování služeb nelze usoudit ani z toho, že pronajímatel seznámil nájemce s doklady, o něž se vyúčtování opírá. Toto „seznámení“ totiž slouží nájemci k tomu, aby mu byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015), a nikoli k tomu, aby byly zhojeny případné vady (nedostatky) vyúčtování. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost pronajímatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost přeplatku, případně nedoplatku, plynoucího z vyúčtování (k tomu lze pro srovnání opětovně odkázat na závěry vyjádřené v bodu I. 2. d. Stanoviska). Na základě věcně nesprávného vyúčtování nemůže nájemce úspěšně vymáhat po pronajímateli ani případný přeplatek na službách vyplývající z vyúčtování (natož přeplatek ve správné výši), neboť ten se nestal splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017).
S ohledem na výše uvedenou argumentaci pak absence (řádného) vyúčtování nečiní ze záloh na služby, které je nájemce povinen platit, bezdůvodné obohacení, pouze případný nedoplatek či přeplatek, který by nájemci vznikl při řádném vyúčtování zaplacených záloh, není splatný a nájemce má právo domáhat se vyúčtování záloh na služby.
K řečenému se sluší dodat, že právo nájemce domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost pronajímatele tyto služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015).
Závěr odvolacího soudu, že dovolateli požadovaný nárok (dosud) nevznikl, je tedy ve výsledku správný. Přípustnost dovolání pak z logiky věci nemohla založit ani otázka promlčení, či rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka absence poučení dle §118a o. s. ř. Byla-li žaloba zamítnuta (jak v projednávané věci) nikoli proto, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1199/2012, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011); namítá-li dovolatel absenci poučení žalobkyně b), pak přehlíží, že tato dovolání nepodala.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu