ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3033.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3033/2022-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1/ V. A. , a 2/ M. A. , oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Braunerova 514/1, o zaplacení částky 994.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 71/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2022, č. j. 13 Co 365/2021-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.948,- Kč k rukám Mgr. Martina Švehlíka, advokáta se sídlem v Praze 8, Braunerova 514/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili částku 994.788,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že je vlastníkem tam specifikovaného domu, v němž se nachází mimo jiných i byt č. 19 (dále jen „předmětný dům“ a „předmětný byt“, resp. „byt“), který žalovaní užívají na základě nájemní smlouvy, již uzavřeli dne 24. října 2002 (dále jen „Smlouva“) s jeho právní předchůdkyní, tj. městskou částí Praha 2, jako pronajímatelkou. Ve Smlouvě je nájemné za období od 1. června 2002 do 31. května 2027 sjednáno formou nepeněžitého plnění, avšak v ní schází ujednání o jeho (konkrétní) výši či o způsobu jeho výpočtu; rovněž pro období od 1. června 2027 je výše nájemného formulována neurčitě. Smlouva je tudíž pro absenci této podstatné náležitosti absolutně neplatná, což potvrdil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. října 2017, č. j. 26 Cdo 1978/2017-212, vydaném v řízení o vyklizení předmětného bytu. Žalovaní tedy po celou dobu užívají byt bez právního důvodu a jsou tudíž povinni zaplatit mu tím vznikající bezdůvodné obohacení za období od března 2015 do února 2018 ve výši 27.633,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. června 2021, č. j. 17 C 71/2018-252, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2022, č. j. 13 Co 365/2021-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé a změnil v nákladovém výroku II. jen tak, že jejich výše činí 106.722,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení otázky (ne)platnosti Smlouvy vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §686 odst. 1 obč. zák. musí mít smlouva o nájmu bytu písemnou formu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek z 21. června 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. května 2002, sp. zn. I. ÚS 704/01/, z 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný na str. 145 v sešitě č. 6/1997 časopisu Soudní rozhledy, či z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) určitost projevu vůle musí být dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, obsah nelze výkladem měnit ani doplňovat.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou – mimo jiné – též ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (služby) nebo o jejich výši. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že jak stanovení výše nájemného, tak i stanovení výše záloh na úhradu za služby, má význam pro práva a povinnosti pronajímatele a nájemce, a proto představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu; tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě. Smlouva o nájmu bytu tedy musí vždy obsahovat zvlášť stanovení nájemného a zvlášť stanovení úhrady za služby (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006, či z 25. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 2121/2006). Přitom „způsobem výpočtu“ nájemného je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést jeho výpočet, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V uvedených souvislostech však nelze ani přehlédnout, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, čímž je vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a povaha soukromého práva (srov. nález Ústavního soudu ze 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze 16. února 2017, sp. zn. 26 Cdo 2381/2016).
V projednávané věci se odvolací soud od citovaných závěrů neodchýlil, posoudil-li Smlouvu jako platnou s odkazem na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 15. února 2021, sp. zn. II. ÚS 3314/20. Ústavní soud totiž v této věci vycházel z totožných skutkových okolností a je přitom právně bezvýznamné, že v ní šlo o jiné účastníky řízení; v obou případech vybudovali stávající nájemci bytové jednotky nacházející se v předmětném domě na své náklady prostřednictvím stavebníka KOLO, spol. s r.o. (jehož společníky byli, resp. se později stali), následně uzavřeli s právní předchůdkyní dovolatele nájemní smlouvy obsahující ujednání, podle něhož „s ohledem na prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu a jím doložené dle čl. 7 této smlouvy“ je nájemné od 1. června 2002 do 31. května 2027 uhrazeno formou nepeněžitého plnění (viz čl. 3 Smlouvy) a po celá léta v dobré víře v platnost a závaznost tohoto ujednání v jednotkách bydleli, aniž by nájemné hradili. Právní předchůdkyně dovolatele přitom nájemcům (žalovaným) potvrdila přesnou výši doložených vynaložených prostředků, po celou dobu, kdy byla vlastnicí předmětného domu, zmíněná ustanovení smluv (Smlouvy) respektovala a tuto skutečnost pak dovolateli – v případě nyní žalovaných dne 28. prosince 2010 – také sdělila. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na právní závěr o neplatnosti Smlouvy vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. října 2017, č. j. 26 Cdo 1978/2017-212, a argumentuje, že soudy nižších stupňů jej byly povinny respektovat s ohledem na princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance. Nad rámec přiléhavého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k tomu dovolací soud již jen doplňuje, že dovolatel patrně zcela účelově přehlíží, že Ústavní soud – byť ne zcela přímo – stojí na samém vrcholu soudní soustavy jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti. Z uvedeného proto bezesporu vyplývá, že jeho právní názory vyjádřené ve vykonatelných rozhodnutích (a zejména tam, kde shledá, že k porušení určitého základního práva došlo) jsou povinny v obdobných věcech respektovat všechny články soudní soustavy, neboť jedině tak mohou být efektivně a procesně ekonomicky chráněna ústavně zaručená práva jednotlivců, aniž by bylo nutné v každém konkrétním případě absolvovat cestu celou soudní soustavou. Je tudíž zřejmé, že naopak dovolatelem požadovaný postup by odporoval jím zdůrazňovanému principu vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance . Nezbývá proto než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem standardní soudní praxe.
Ve vztahu k otázce „nesprávného právního posouzení ohledně zákazu novot“ , pak v dovolání schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. I kdyby i zde spatřoval přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe, nelze přehlédnout, že v dovolání nespecifikoval judikaturu (byť vyjádřenou pouze „slovně“), od níž se měl odvolací soud odchýlit. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu z 1. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1046/2015, přitom nelze pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť tam vyslovené právní závěry jsou ve vztahu k takto nastolené otázce (tj. podmínek pro /ne/přihlédnutí k nově uplatněným skutečnostem v odvolacím řízení) irelevantní. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přesto však výjimečně dodává, že k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod č. 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy dovolatel až v odvolání začal tvrdit, že Smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a současně tyto okolnosti nevyšly v řízení jinak najevo, nemohl se jimi soud prvního stupně zabývat a neměl též povinnost po nich „pátrat“ z vlastní iniciativy. V souladu s ustálenou judikaturou je rovněž postup odvolacího soudu, jenž vycházel ze skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně a nepřipustil v režimu neúplné apelace nová skutková tvrzení o důvodech absolutní neplatnosti Smlouvy uplatněná až v odvolacím řízení (srov. opět již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení z 19. února 2020, sp. zn. 26 Cdo 2280/2019).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud důvody pro odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, č. j. 26 Cdo 1978/2017-212, „nikterak blíže nezdůvodnil“ , čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nad rámec řečeného dovolací soud již jen pro úplnost pokládá za potřebné dodat, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné (tedy řádně neodůvodněné), což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání podává „proti výroku I. a výroku II.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu