ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3385.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3385/2021-712
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Valporta, a.s. , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1269/29, IČO: 04263944, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným 1/ R. M. , bytem XY, zastoupenému opatrovnicí H. M., bytem XY, a 2/ K. M. , bytem XY, obou zastoupeným Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 260/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2020, č. j. 17 Co 201, 202/2020-563, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2020, č. j. 17 Co 201, 202/2020-563, vyjma výroku II., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (právní nástupkyně původní žalobkyně LARUE a.s., se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 802/7, IČO: 26031299 /dále jen „původní žalobkyně“/ – viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 /soudu prvního stupně/ ze dne 17. října 2016, č. j. 39 C 260/2014-149) se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený jí předat „byt č. 4 o velikosti 2+kk a výměře 50,4 m 2 nacházející se v 1. patře (2. NP) domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na adrese XY“ (dále jen „byt č. 4“ a „dům“).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. srpna 2018, č. j. 17 Co 140/2018-293, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. ledna 2018, č. j. 39 C 260/2014-252, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. března 2020, č. j. 39 C 260/2014-466, ve spojení s usnesením ze dne 8. dubna 2020, č. j. 39 C 260/2014-471, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o odměně ustanoveného zástupce prvního žalovaného (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.).
Na zjištěném skutkovém základě uzavřel, že žalovaní jsou doposud (společnými) nájemci jiného bytu v domě, konkrétně bytu č. 6 (dále jen „byt č. 6“), a že jim současně svědčí rovněž právní titul k užívání bytu č. 4. Byt č. 4 jim totiž poskytla původní žalobkyně jako byt „náhradní“ na dobu, kdy v důsledku rekonstrukce domu nemohli užívat byt č. 6, a užívají ho do současné doby jen proto, že žalobkyně jim neoprávněně brání v opětovném nastěhování do bytu č. 6, přestože rekonstrukce domu byla již v mezidobí dokončena.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 17. září 2020, č. j. 17 Co 201, 202/2020-563, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že uložil žalovaným povinnost byt č. 4 vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a ve výroku II. ohledně výše odměny ustanoveného zástupce; jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
V odvolacím řízení odvolací soud znovu provedl důkaz mimo jiné především dopisem z 9. prosince 2013, v němž se v souvislosti se zamýšlenou rekonstrukcí domu původní žalobkyně obrátila na žalované s nabídkou „pronájmu“ bytu č. 4 s možností se po dokončení rekonstrukce vrátit do bytu v přízemí (míněno do bytu č. 6). Provedl rovněž důkaz znaleckým posudkem Ivany Markovské č. 1641-2019, podle něhož stavebními úpravami provedenými při rekonstrukci domu bylo změněno dispoziční uspořádání jeho 1. nadzemního podlaží tak, že namísto (původního) bytu č. 6 o výměře 51,7 m 2 se zde nově nachází dvě menší jednotky o velikosti 33 m 2 a 35,70 m 2 . V návaznosti na to – na rozdíl od soudu prvního stupně – zejména dovodil, že žalovaným v současné době nesvědčí (společné) nájemní právo k bytu č. 6, neboť uvedený byt se již v domě fyzicky nenachází (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006). Nájemní poměr k uvedenému bytu tedy žalovaným skončil v důsledku zániku předmětu nájmu podle §2226 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Zároveň shledal, že zánikem nájmu k bytu č. 6 jim zanikl i právní titul k užívání bytu č. 4, jenž pro ně vyplýval z ustanovení §2210 odst. 3 o. z.; byt č. 4 tudíž v současnosti užívají bez právního důvodu. Poté však rovněž dovodil, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je výkon práva žalobkyně na vyklizení bytu č. 4 (§1040 odst. 1 o. z.) v rozporu s dobrými mravy a lze ho tudíž považovat za zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Podle jeho názoru ovšem nejsou dány předpoklady k tomu, aby vyklizovací žaloba byla postupem podle citovaného ustanovení zamítnuta („pro tentokrát“), neboť žalovaným by to v konečném důsledku nijak neprospělo (nevzniklo by jim totiž právo na bezúplatné užívání bytu č. 4, nýbrž naopak by byli povinni platit žalobkyni za jeho užívání peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného, tj. ve výši neodvozené od původní výše nájemného z bytu č. 6) a jen by to vedlo k dalším soudním sporům mezi účastníky (k opětovné žalobě na vyklizení při změně poměrů či k žalobám na vydání bezdůvodného obohacení apod.). Proto žalobě vyhověl s tím, že s odkazem na ustanovení §8 o. z. poskytl žalovaným pouze delší (šestiměsíční) lhůtu k vyklizení bytu č. 4.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně namítli, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, v jejímž důsledku bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Odvolací soud totiž učinil ze znaleckého posudku zcela odlišné závěry bez toho, že by znalkyni v odvolacím řízení vyslechl. Na podporu uvedené námitky též poukázali na právní názory prezentované v tam citované komentářové literatuře a judikatuře Nejvyššího soudu. Nesouhlasili ani s názorem, že jim zaniklo (společné) nájemní právo k bytu č. 6. Měli za to, že při rekonstrukci domu nebyl uvedený byt zničen, ale pouze poškozen, a to „ve smyslu zmenšení podlahové plochy bytů, které na místě původního bytu vznikly“ . Uvedené „poškození“ předmětu nájmu však podle nich nevedlo k zániku nájemního poměru, nýbrž toliko založilo jeho stranám určitá práva a povinnosti. Takto kupř. vznikla žalobkyni jako pronajímatelce povinnost obnovit „způsobilost původního bytu jako předmětu nájmu“ apod. Podle jejich mínění řečené plyne i z judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně např. z jeho rozhodnutí ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 156/2013) a je tudíž odůvodněn závěr, že odvolací soud se při řešení otázky zániku nájmu k bytu č. 6 a potažmo i užívacího titulu k „náhradnímu“ bytu č. 4 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vedle toho však vyjádřili rovněž přesvědčení, že i kdyby ve skutečnosti vyřešil odvolací soud uvedenou otázku správně, přesto jim neměl uložit povinnost k vyklizení předmětného bytu, byť s odloženou účinností, neboť i jeho odložené vyklizení se v okolnostech daného případu jeví jako krajně nespravedlivé; proto bylo namístě žalobu zamítnout, jak v těchto případech připustil i Nejvyšší soud (např. v usnesení ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby před rozhodnutím o dovolání odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby byl odmítnut, resp. zamítnut i návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve usnesením ze dne 20. července 2021, č. j. 26 Cdo 1288/2021-685, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Poté shledal, že dovolání žalovaných (dovolatelů) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání lze pokládat za přípustné podle §237 o. s. ř. především pro řešení otázky zániku nájmu dovolatelů k bytu č. 6 (a potažmo jejich užívacího titulu k „náhradnímu“ bytu č. 4) v důsledku zániku tohoto bytu, neboť uvedená otázka dosud nebyla v poměrech nové právní úpravy vyřešena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání uplatnili, a to námitkou, jíž brojili proti způsobu provedení důkazu znaleckým posudkem v odvolacím řízení. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že soud znalce zpravidla vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (o takový případ v souzené věci nejde), a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným znaleckým posudkem, jde, nemá-li pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení. Uvedené přitom obdobně platí i pro znalecký posudek předložený účastníkem řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, uveřejněné pod č. 50/2011 časopisu Soudní judikatura, ze 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 26. května 2020, sp. zn. I. ÚS 618/20/, a z 20. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 1921/2020).
V takto nastaveném směru byly předmětem znaleckého posouzení jen „jednoduché“ skutečnosti v tom smyslu, že nebyl důvod očekávat, že by zkoumanou otázku zániku („zničení“) bytu č. 6 objasnil výslech znalkyně více, než se stalo v písemném znaleckém posudku (posuzované skutečnosti byly v tomto směru dostatečně objasněny již písemným znaleckým posudkem); to vše po zohlednění toho, že účastníci řízení (jejich právní zástupci) neměli ke znaleckému posudku po věcné stránce žádné připomínky (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 358 a 359 spisu, podání dovolatelů na č. l. 368 až 370 spisu a protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 560 a 561 spisu). Navíc s písemným znaleckým posudkem se spokojily soudy obou stupňů (viz opět již odkazované protokoly o jednáních před soudy obou stupňů, dále viz též protokoly o jednáních před soudem prvního stupně na č. l. 418 až 419 a 458 až 459 spisu). Výslechu znalkyně v odvolacím řízení tudíž nebylo zapotřebí ani k tomu, aby si odvolací soud zajistil rovnocenný podklad pro svá odlišná skutková zjištění ohledně zániku bytu č. 6 z písemného znaleckého posudku. Lze proto konstatovat, že neměl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pochybnosti o tom, že znalecký posudek splňuje všechny předepsané „formální náležitosti“, šlo v dané věci vskutku o odůvodněný případ, v němž bylo možné upustit od výslechu znalkyně a vycházet toliko z písemného znaleckého posudku. Řízení tudíž není postiženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.)
Řešení, jež odvolací soud zaujal ve vztahu k otázce zániku nájmu dovolatelů k bytu č. 6 v důsledku zániku tohoto bytu, je výrazem dřívější standardní soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, uveřejněné pod C 3754 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 156/2013, tj. rozhodnutí, na něž odkázali dovolatelé, či z 21. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 879/2016), která se již v minulosti (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“) ustálila v názoru, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení (zánik) ve smyslu §680 odst. 1 obč. zák. (tj. zničení s důsledkem zániku /skončení/ nájmu) považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). Podle přesvědčení dovolacího soudu lze z uvedeného právního názoru vycházet i při aplikaci ustanovení §2226 odst. 1 o. z.; proto ho sdílí i v poměrech souzené věci. S přihlédnutím k uvedenému lze pak uzavřít, že byla-li podle znaleckého posudku při rekonstrukci domu provedena stavební úprava, v jejímž důsledku se konkrétně vymezený prostor tvořící původní byt č. 6 (v daném případě byt o výměře 51,7 m 2 ) již v domě nenachází (neboť po dokončené rekonstrukci se na jeho místě nacházejí dvě menší bytové jednotky o velikosti 33 m 2 a 35,70 m 2 ), lze pokládat za správný právní závěr, že nájem dovolatelů k bytu č. 6 skončil zánikem (v dřívější terminologii „zničením“) předmětu nájmu ve smyslu §2226 odst. 1 o. z. V daném případě tedy nešlo o pouhé poškození předmětu nájmu, které nevedlo k zániku nájemního poměru, jak se mylně domnívali dovolatelé. O tom ostatně svědčí i uplatněné dovolací námitky, z nichž rovněž vyplývá, že dovolatelé připouštějí, že původní byt č. 6 se již v domě fakticky nenachází. Vznikly-li přitom na jeho místě dvě menší bytové jednotky, je evidentní, že „způsobilost původního bytu jako předmětu nájmu“ , jak to formulovali dovolatelé, může být obnovena jen tím, že dotčený byt bude znovu vybudován; takovou povinnost však pronajímatel při skončení nájemního poměru zánikem předmětu nájmu nemá (k tomu viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 28. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 1170/2006). I z toho je tedy zřejmé, že původní byt č. 6 nebyl při rekonstrukci domu toliko poškozen, nýbrž zanikl s důsledkem skončení nájmu, jehož byl (nepřímým) předmětem. K řečenému pak již zbývá jen dodat, že je-li správný právní závěr o zániku nájmu k bytu č. 6, obstojí i od něj odvozený (samostatně nenapadený) závěr o zániku užívacího titulu dovolatelů k bytu č. 4.
Následně dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné (podle §237 o. s. ř.) i pro řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.), resp. zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Zde totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 obč. zák., avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v §2 odst. 3 a §8 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a z 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 908/18/). I v poměrech nynější právní úpravy je tudíž využitelné (byť přiměřeně) stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v tom smyslu, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby („pro tentokrát“). Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018).
S přihlédnutím k citované judikatuře a k dosud zjištěným okolnostem případu se dovolací soud neztotožňuje s názorem, že zde nejsou dány předpoklady k tomu, aby vyklizovací žaloba byla za použití §8 o. z. zamítnuta („pro tentokrát“). Podle zjištěného skutkového stavu šlo totiž o případ, kdy se dovolatelé na žádost původní žalobkyně přestěhovali z bytu č. 6, jehož společnými nájemci byli, do bytu č. 4, který jim byl přenechán na dobu rekonstrukce domu jako dočasná náhrada („jiná věc“ ve smyslu §2210 odst. 3 o. z.). Následně však pozbyli k užívání obou bytů právní titul, neboť – navzdory slibu původní žalobkyně (i smyslu a účelu institutu dočasného poskytnutí jiné věci podle zmíněného ustanovení), že po rekonstrukci domu se budou moci do bytu č. 6 vrátit – původní předmět nájmu (byt č. 6) při rekonstrukci zanikl a v důsledku toho zanikl i jejich odvozený titul k užívání bytu č. 4. Posléze původní žalobkyně proti nim podala žalobu na vyklizení bytu č. 4 se zdůvodněním, že ho užívají bez právního důvodu, ačkoli zánik jejich užívacího titulu k němu způsobila výlučně svým nepoctivým jednáním (jednáním v příkrém rozporu s učiněným příslibem, že po dokončení rekonstrukce se budou moci vrátit do bytu č. 6). Přitom dovolatelé se nyní nedomůžou ani návratu do bytu č. 6, neboť postupem původní žalobkyně byt č. 6 zanikl a v důsledku toho jim zanikl i užívací titul k tomuto bytu (podle §2226 odst. 1 o. z.). Podle názoru dovolacího soudu lze v uvedených okolnostech spatřovat porušení korektivu dobrých mravů (§2 odst. 3 o. z.) v natolik výjimečné intenzitě, že trvání žalobkyně na vyklizení předmětného bytu představuje zjevné zneužití práva (§8 o. z.), které odůvodňuje i zamítnutí žaloby (pro tentokrát). Na tom nemohou nic změnit ani úvahy odvolacího soudu, jež v uvedené souvislosti vyslovil v napadeném rozsudku, neboť jde dílem o úvahy nepřípadné (pro rozhodnutí o žalobě na plnění není – na rozdíl od určovací žaloby – podstatné, zda se jím předejde dalším sporům mezi účastníky řízení), dílem pak o úvahy předčasné (byl-li předmětný byt poskytnut dovolatelům jako dočasná náhrada za byt, k němuž jim svědčilo nájemní právo, lze uvažovat o určení výše peněžité náhrady za užívání tohoto bytu po skončení nájmu na základě analogické aplikace §2295 o. z.; z této perspektivy je tedy poněkud ukvapený závěr, že výši úhrady za užívání předmětného bytu, jíž mají dovolatelé platit žalobkyni, nelze odvozovat od výše nájemného z původního bytu č. 6).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek, vyjma výroku II., bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu