ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3504.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3504/2021-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně SANATORIUM TOPAS s. r. o. , se sídlem ve Škvorci, Masarykovo nám. 112, IČO 48950165, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou se sídlem v Praze, K sokolovně 37, proti žalované BARCHAN s. r. o. , se sídlem v Mlékovicích 66, IČO 28809645, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 2, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu a o vzájemném návrhu na vyklizení, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 24/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. července 2021, č. j. 58 Co 269/2020-429, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.203 Kč k rukám JUDr. Zuzany Greco, advokátky se sídlem v Praze, K sokolovně 37, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 11 C 24/2017-384, ve znění usnesení ze dne 18. 8. 2020, č. j. 11 C 24/2017-390 [poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 19. 7. 2017, č. j. 11 C 24/2017-71, zrušil Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) usnesením ze dne 23. 8. 2018, č. j. 58 Co 288/2017-107, a věc mu vrátil k dalšímu řízení], určil, že výpověď ze dne 9. 11. 2016 daná žalovanou žalobkyni z nájmu tam blíže specifikovaných nemovitostí je neoprávněná, zamítl vzájemný návrh žalované na vyklizení těchto nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 58 Co 269/2020-429, potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, změnil výroky o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku výkladu právních jednání posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování (zejména obsah vůle účastníků nájemní smlouvy k okamžiku, kdy došlo k jejímu uzavření), zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy nebo vůli účastníků, jde o skutková zjištění (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu.
V soudní praxi není pochyb, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyslovil závěr, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tedy základním hlediskem pro výklad právního jednání úmysl jednajícího (případně – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z.
V nyní projednávané věci dospěl odvolací soud na základě výkladu obsahu dané nájemní smlouvy k závěru, že předmět nájmu je užíván v souladu s ujednáním účastníků smlouvy; nedošlo proto k naplnění žádného z výpovědních důvodů uvedených ve výpovědi z nájmu a výpověď je tak neoprávněná. Z obsahu odůvodnění je přitom zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu upřednostnil společný úmysl jednajících stran. Námitce dovolatelky, že odvolací soud nepřípustně dotvořil obsah právního jednání, nelze přisvědčit, neboť odvolací soud vyšel z textu nájemní smlouvy, který vyložil ve smyslu společného úmyslu účastníků smlouvy v době jejího uzavření. V tomto směru také nelze přehlédnout, že dovolatelka své závěry opírá především o judikaturu vykládající předcházející občanský zákoník, nikoliv o rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně výkladu právních jednání podle současné právní úpravy.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nepřihlédl k §557 a 558 o. z. Výkladová pravidla zakotvené v §557 a 558 o. z. lze použit pouze tehdy, nebude-li možné ani postupem podle §556 o. z. dospět k jednoznačnému významu právního jednání, přičemž budou existovat minimálně dva možné výklady. V projednávané věci však byl obsah nájemní smlouvy vyložen již postupem podle §556 o. z.
Dovolací soud se (pro nadbytečnost) již nezabýval dalšími dovolacími námitkami ohledně otázky rozporu výpovědi z nájmu s dobrými mravy, neboť těmito námitkami dovolatelka zpochybňovala závěry odvolacího soudu, které nebyly pro právní posouzení věci určující, a které odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl jen jako „argument navíc“ a jejichž řešení ani není (s ohledem na výše uvedené) schopno závěr o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit.
Dovolatelka sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výroky o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti těmto výrokům by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni, která byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou, vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (jeden úkon právní služby). V řízení byly projednávány dvě věci, podle §12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), tak náleží zástupkyni žalobkyně odměna vypočítaná ze součtu tarifních hodnot spojených věcí. Předmětem řízení bylo určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, kde odměna za jeden úkon činí 2.500 Kč [§6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. e) AT], a vyklizení, kde odměna činí 1.500 Kč (§6 odst. 1, §9 odst. 1 AT – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 3699/15, ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 201/01, ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2384/21). Celkem tak zástupkyni žalobkyně náleží odměna ve výši 4.000 Kč, dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 4 AT), a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 903 Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu