ECLI:CZ:US:2021:4.US.2384.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2384/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kavínka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2021 č. j. 26 Cdo 459/2021-822 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020 č. j. 30 Co 318/2019-687, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Evy Hájkové a Pavla Hájka a Jakuba Folaufa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti vedlejším účastníkům vyklidit byt č. 1 ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. X v P. s tvrzením, že dne 10. 4. 2013 uzavřel se třetím vedlejším účastníkem smlouvu o převodu členských práv a povinností (dále "smlouva o převodu"), na základě které nabyl též právo nájmu bytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 4. 2019 č. j. 27 C 196/2013-570 byla vedlejším účastníkům jako žalovaným uložena povinnost vyklidit uvedený byt do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále jim byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení: první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník po částce 14 675,40 Kč a třetí vedlejší účastník částku 9 230,40 Kč (výroky II. - IV.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že smlouva o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu X(dále jen "bytové družstvo") mezi stěžovatelem a třetím vedlejším účastníkem byla uzavřena platně a účinně. Stěžovatel se stal členem bytového družstva a současně nájemcem bytu. Tím zaniklo třetímu vedlejšímu účastníkovi členství v bytovém družstvu a nájem bytu. Užívají-li první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník byt jako příslušníci domácnosti, kterou vedou se třetím vedlejším účastníkem, který je podle vedlejších účastníků nájemcem bytu, potom tak činí bez právního důvodu, a proto žalobě vyhověl. Jde-li o náklady řízení, stěžovatel měl ve věci plný úspěch, neboť soud jeho žalobě vyhověl a stěžovateli podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 429 115 Kč (výrok II.). Dále soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit třetímu vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 5 400 Kč před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován, neboť nemá žádné právo k předmětnému družstevnímu bytu z důvodu, že smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 10. 4. 2013 je neplatná, resp. (pro případ její platnosti) bylo od ní platně odstoupeno. Z uvedených důvodů nelze žalobě vyhovět. Městský soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle §224 odst. 1 a 2 o. s. ř., tak, že vedlejším účastníkům jako v řízení úspěšným byla přiznána jejich náhrada. Při úvaze o výši odměny advokáta se městský soud ztotožnil s názorem stěžovatele, že je třeba odměnu stanovit podle §8 odst. 1 a §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť v tomto případě bylo v podstatě předmětem řízení to, zda členská práva a povinnosti svědčí stěžovateli nebo třetímu vedlejšímu účastníkovi. Bylo-li předmětem řízení to, kdo je majitelem členských práv a povinností, přičemž v řízení bylo zjištěno, že jejich hodnota ke dni zahájení řízení byla nejméně 1 480 000 Kč (viz ujednaná cena za převod), je třeba za tarifní hodnotu považovat částku 1 480 000 Kč. První vedlejší účastník a druhý vedlejší účastník byli v řízení zastoupeni advokátkou, která ve věci učinila celkem 17 úkonů, z nichž za jeden náleží odměna v poloviční výši.
4. Měnící výrok rozsudku městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí městského soudu, kterým byla žaloba na vyklizení zamítnuta ve vztahu ke všem vedlejším účastníkům, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že byť městský soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2020 sp. zn. 80 Cm 47/2017 zamítl žalobu třetího vedlejšího účastníka na určení, že je členem bytového družstva a že smlouva je neplatná, nebyl tento rozsudek v době rozhodování městského soudu v právní moci, jeho výrok proto nebyl pro městský soud závazný a nemusel z něj vycházet (§159a odst. 3, §135 odst. 2 o. s. ř.). Současně městský soud dospěl k závěru, že není namístě odvolací řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Jeho úvaha, že přerušení řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, není zjevně nepřiměřená. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by Nejvyšší soud mohl zpochybnit, zejména rozhodoval-li by soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; přitom ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je kladen důraz na hospodárnost řízení. Závěr soudu o nepřerušení řízení je tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že i když smlouva o převodu členských práv byla uzavřena platně, zanikla odstoupením.
5. Současně s dovoláním podal stěžovatel proti II. výroku rozsudku městského soudu ústavní stížnost. Ústavní soud podanou ústavní stížnost usnesením ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1694/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soudu"), jako nepřípustnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku městského a namítá, pokud jde o část, ve které mu byla uložena povinnost zaplatit prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 429 115 Kč, že městský soud v předmětné věci při výpočtu nákladů právního zastoupení aplikoval nesprávné ustanovení advokátního tarifu a vyšel tak z nesprávné tarifní hodnoty. Městský soud podle stěžovatele dospěl k neodůvodněnému závěru, že obvodní soud měl při výpočtu odměny advokáta vycházet z §8 odst. 1 a §7 advokátního tarifu, neboť předmětem tohoto řízení bylo v podstatě to, zda členská práva a povinnosti svědčí stěžovateli nebo třetímu vedlejšímu účastníkovi. Bylo-li předmětem řízení posouzení, kdo je majitelem členských práv a povinností, závěr městského soudu, že za tarifní hodnotu je třeba považovat částku 1 480 000 Kč, je podle stěžovatele nesprávný, neboť předmětem řízení bylo pouze vyklizení bytu, zatímco spor o určení neplatnosti smlouvy a určení členství byl veden u městského soudu pod sp. zn. 80 Cm 47/2017.
7. Stěžovatel namítá, že předmětem jeho žaloby nebyl spor o členství v družstvu. Skutečnost, že soud posuzoval jako předběžnou otázku, zda členská práva náleží stěžovateli či třetímu vedlejšímu účastníkovi, neznamená, že byla tato věc předmětem řízení. Navíc soud vůbec neměl tuto otázku jako předběžnou posuzovat, když v době jeho rozhodování bylo již o této otázce tímto soudem vydáno meritorní rozhodnutí (byť nepravomocné) a měl tedy z tohoto meritorního rozhodnutí vyjít, nikoliv se s ním dostat do rozporu.
8. Stěžovatel namítá, že městský soud měl na náklady řízení aplikovat §9 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (srov. usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3699/15). Náhrada nákladů řízení měla být stanovena ve výši 33 941 Kč.
9. Stěžovatel dovozuje, že městský soud tím, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu posoudil, z jaké tarifní hodnoty mají být vypočítány náklady řízení, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel tak má zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení v částce o 395 000 Kč vyšší, než jaká mu měla být podle zákonné úpravy uložena. Dále má zaplatit prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení i jeden právní úkon právní služby, který nebyl jejich advokátkou vykonán, navíc, dochází v majetkové sféře stěžovatele ke značné majetkové újmě, a městský soud tak nedbal stěžovatelova základního vlastnického práva. Na podporu svých závěrů stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 201/01, usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 111/11, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3699/15.
10. Stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu i tím, že městský soud nepřerušil řízení (či neodročil jednání), přestože stěžovatel opakovaně před vydáním napadeného rozhodnutí upozorňoval na řízení probíhající u téhož soudu pod sp. zn. 80 Cm 47/2017 a na vydání rozsudku v tomto řízení (24. 2. 2020), ve kterém byla soudem vyřešena (o den dříve) otázka, která je předběžnou otázkou pro rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Co 318/2019. Městský soud vydal dne 25. 2. 2020 (tedy následující den) touto ústavní stížností napadené rozhodnutí, v němž o předběžné otázce rozhodl opačně. Podle stěžovatele měl městský soud vyhovět jeho návrhu a podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a řízení přerušit do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 80 Cm 47/2017. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud ve věci vedené pod č. j. 80 Cm 47/2017-138 v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odstoupení třetího vedlejšího účastníka od smlouvy o převodu neshledal platné, neboť nebylo třetím vedlejším účastníkem učiněno ve lhůtě bez zbytečného odkladu.
11. Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání vzhledem k tomu, že ho neshledal přípustným z důvodu vadného posouzení zániku smlouvy na základě platného a účinného odstoupení, které nebylo zjevně učiněno bez zbytečného odkladu. Dále stěžovatel nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu, že kritérium hospodárnosti (rychlosti) řízení bylo použito nikoliv nepřiměřeně. Závěry Nejvyššího soudu mají podle stěžovatele za následek porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné, avšak ústavní stížnost je přípustná teprve poté, kdy Nejvyšší soud rozhodne o dovolání podaném proti výrokům ve věci samé (viz sub 5).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) [srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19].
16. Z výše uvedeného dále vyplývá, že nemůže být úkolem Ústavního soudu, aby byl nějakou další instancí v systému obecné justice, povolanou ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku (jako v nyní posuzované věci), nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Ústavní soud řeší při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výlučně otázky ochrany ústavnosti, a není-li dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů, na takovéto otázce postaveno, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Rozhodovací činnost Ústavního soudu dlouhodobě vychází z toho, že ústavní právo není porušeno tehdy, když rozhodnutí, měřeno obyčejným právem, je objektivně vadné; vada musí spočívat právě v nerespektování základních práv tím, že soud vůbec existenci základního práva nerespektuje nebo jeho obsah překroutí či zásadně nesprávně posoudí jeho význam a dopad na konkrétní případ [tzv. Heckova formule, srov. např. nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14 (N 152/78 SbNU 311) a ze dne 21. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1083/16 (N 82/94 SbNU 114)].
17. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti nákladovému výroku II. rozhodnutí městského soudu a rozporuje způsob určení tarifní hodnoty, na základě které má být stanovena odměna advokáta.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další.].
19. V posuzované věci městský soud ve vztahu k nákladovému výroku II. dovodil, že odměnu advokáta je třeba stanovit podle §8 odst. 1 a §7 advokátního tarifu, neboť v předmětné věci bylo v podstatě předmětem řízení to, zda členská práva a povinnosti svědčí stěžovateli nebo třetímu vedlejšímu účastníkovi. Bylo-li předmětem řízení to, kdo je majitelem členských práv a povinností, přičemž v řízení bylo zjištěno, že jejich hodnota ke dni zahájení řízení byla nejméně 1 480 000 Kč (viz ujednaná cena za převod), je třeba za tarifní hodnotu považovat částku 1 480 000 Kč.
20. Jde-li tedy v posuzovaném případě konkrétně o problematiku aplikace §8 odst. 1, resp. §9 odst. 1 advokátního tarifu, Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem přezkoumávat, které z těchto ustanovení mělo být při určení tarifní hodnoty sporu použito (to je otázka výhradně výkladu podústavního práva), nýbrž pouze zjistit, zda interpretací a aplikací ustanovení použitého v posuzované věci obecný soud nevybočil z naznačených ústavních mantinelů (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4036/18).
21. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl, neboť v závěru městského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozsudku je závěr o aplikaci §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu řádně odůvodněn a Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní.
22. Právní názor městského soudu, podle něhož hodnotu věci či práva bylo možno určit, není svévolný a navíc se opírá o dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 sp. zn. 26 Cdo 684/2016. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud dovodil, že žaloba podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je žalobou vindikační. Pro určení výše odměny advokáta u žalob na vyklizení nemovitostí vychází ze závěru, že je-li předmětem vydání věci (vyklizení nemovitosti), určí se výše odměny advokáta primárně z ceny této věci podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat podle §9 odst. 1 advokátního tarifu.
23. Uvedené závěry lze analogicky použít i v nyní posuzované věci, ve které bylo předmětem řízení vyklizení družstevního bytu. Výše odměny advokáta se tak zde primárně určí z hodnoty členských práv a povinností podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu.
24. Městský soud postupoval v souladu s výše uvedeným právním názorem, když v posuzované věci bylo možno hodnotu věci, resp. práva, určit. Odkazy stěžovatele na nenálezová rozhodnutí Ústavního soudu nejsou pro danou věc přiléhavé, neboť z těchto usnesení nelze dovodit, že by užití tarifní hodnoty ve výši spolehlivě zjištěné ceny nemovitosti (zde hodnoty práva vztahujícího se k nemovitosti), kterou je povinný povinen vyklidit, by bylo nepřípustným zásahem do ústavních práv účastníků soudního řízení. Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč je žaloba na vyklizení (která je svou povahou žalobou vindikační) žalobou, která se týká nemovitosti samotné, a nelze ji považovat za žalobu týkající se "samotného užívání" (jako jsou žaloby o zaplacení za užívání nemovité věci, žaloby týkající se nájmu apod.).
25. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že Ústavní soud akceptuje jako ústavně konformní i rozhodnutí, v nichž je v řízení o vyklizení nemovitosti stanovena tarifní hodnota podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, a nevychází se tudíž z hodnoty nemovitosti (srov. např. usnesení ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 201/01, ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 111/11 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3699/15). Jak se totiž podává z výše uvedeného, úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury v oblasti intepretace advokátního tarifu, jako podústavního či dokonce podzákonného právního předpisu. V závislosti na skutkových okolnostech případu a kvalitě odůvodnění aplikace toho či onoho ustanovení proto mohou být považovány za ústavně konformní obě varianty výkladu. Ústavní soud neshledal zásah do ústavních práv stěžovatele ani v případech, kdy u žalob na vyklizení vyšel soud z tarifní hodnoty podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
26. Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), a proto není oprávněn přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele a ústavně právních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítána věcná nesprávnost napadených rozhodnutí (usnesení ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 333/19).
27. Ústavní soud shrnuje, že námitky stěžovatele jsou pouze polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy právní závěry městského soudu, podrobně a výstižně odůvodněné, tedy z napadeného rozhodnutí vyplývají, nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právnímu závěru soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, podle něhož odměnu advokáta za poskytování právních služeb je nutné stanovit při zastupování v řízení o vyklizení bytu podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, ve stěžovatelově případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
28. Pro úplnost je třeba připomenout, že při stanovení odměny advokáta městský soud výslovně poukázal na to, že se při rozhodování o odměně advokáta ztotožnil s právě názorem stěžovatele, že odměnu je třeba stanovit podle §8 odst. 1 a §7 advokátního tarifu.
29. V posuzované věci je podstatné, že městský soud svůj předestřený právní názor dostatečně a přesvědčivě a odůvodnil. Tento jeho názor je smysluplný, netrpí logickými ani doktrinálními excesy, a proto mu nelze vytknout, že je výrazem libovůle. Závěry městského soudu, jak jsou uvedeny v napadaném rozhodnutí, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, přičemž městský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a též podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2305/19].
30. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že na jeho návrh nepřerušil odvolací řízení či neodročil jednání do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 80 Cm 47/2017, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku městského soudu, ve kterém tento soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že neshledal důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí by se příčilo zásadě hospodárnosti. Městský soud poukázal na to, že v předmětném řízení bylo provedeno velmi rozsáhlé dokazování, přičemž výsledky dokazování dovolovaly městskému soudu ve věci rozhodnout. K tomu Ústavní dodává, že postup soudu podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, který přihlédne k dodržení požadavku hospodárnosti řízení. Do tohoto rozhodování Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
31. V ústavní stížnosti stěžovatel dále brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k tomuto rozhodnutí žádnou podrobnou ústavněprávní argumentaci neuvádí. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné, když napadené rozhodnutí městského soudu, kterým byla žaloba na vyklizení zamítnuta ve vztahu ke všem vedlejším účastníkům, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
32. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
33. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu