ECLI:CZ:US:2016:3.US.3699.15.1
sp. zn. III. ÚS 3699/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havelky, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2015 č. j. 12 Co 423/2015-187, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 19 C 65/2013-144, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. září 2015 č. j. 19 C 65/2013-147, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2015 č. j. 12 Co 430/2015-192, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Aleše Grätzera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhal vyklizení v žalobě specifikovaného bytu. Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2015 č. j. 19 C 65/2013-144, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2015 č. j. 19 C 65/2013-147 (a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2015 č. j. 12 Co 430/2015-192, kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno zmíněné opravné usnesení) žalobě na vyklizení vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16.966 Kč. V odůvodnění výroku o nákladech řízení okresní soud mimo jiné uvedl: "[O náhradě] nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §142 odstavec 1 o. s. ř., když žalobce byl ve věci plně procesně úspěšný. Žalobce požadoval náklady řízení za 5 úkonů právní služby s tím, že tarifní hodnota sporu má být určena dle ceny věci, tj. ceny, za niž žalobce předmětný byt vydražil, což představuje částku 800.000 Kč. Soud tento názor nesdílí. Náklady řízení je nutno stanovit dle ustanovení §7 bod 5, §11 odstavec 1 písmeno a), d), g), odstavec 2 písmeno h) [vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "vyhl. č. 177/1996 Sb.")] s tím, že vychází z tarifní hodnoty 10.000 Kč, což je jeden úkon právní služby 1.500 Kč (...). [...] To, že odměnu za právní zastoupení je nutno stanovit z tarifní hodnoty 10.000 Kč koresponduje i s výší soudního poplatku, který byl vyměřen ve výši 5.000 Kč a nikoliv z tarifní hodnoty 800.000 Kč."
3. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Ostravě - pobočky v Olomouci svým usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 12 Co 423/2015-187 změnil výrok citovaného rozsudku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 14.888 Kč, neboť podle něj okresní soud formálně pochybil při vyčíslení celkových nákladů, byť principiálně považoval jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za správné. Dále krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože stěžovatel jako žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný a žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. K rozhodnutí o náhradě nákladů nalézacího řízení pak odvolací soud - v návaznosti na argumentaci stěžovatele - mimo jiné, dodal: "Podle §8 odst. 1 věta prvá vyhl. č. 177/1996 Sb. není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. [...] Podle §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10.000 Kč. [...]Ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu se použije tehdy (...) když nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §8 advokátního tarifu (...). V daném případě bylo předmětem řízení vyklizení bytu, bytové jednotky, tedy věc advokátním tarifem výslovně neupravená. Bytová jednotka, jejíhož vyklizení se žalobce domáhá, je nepochybně nemovitostí s obvyklou hodnotou, nicméně sama hodnota, obvyklá cena této jednotky není pro daný předmět řízení o vyklizení v řízení občanskoprávním vůbec podstatnou. Proto je třeba dovodit, že hodnotu práva na vyklizení nelze vyjádřit v penězích ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Nicméně navíc v daném případě ani nebyla konkrétně zjištěna hodnota, tedy obvyklá cena předmětné bytové jednotky a pokud se žalobce v tomto směru dovolává částky, za kterou byl předmětný byt vydražen v roce 2012, jde o nepoměrné veličiny v podstatně rozdílných podmínkách určené (...). Zjistit hodnotu věci v daném případě by bylo možné pouze s nepoměrnými obtížemi ve vztahu k předmětu daného řízení o vyklizení, proto okresní soud správně při určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta žalobce aplikoval kritérium §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a jeho úvaha při porovnání s aplikací zák. č. 549/1991 Sb. je rovněž přijatelnou."
4. S takovým hodnocením ze strany obecných soudů však stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí. Především odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 [N 100/23 SbNU 23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 33 Odo 238/2001 [všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz], z nichž stěžovatel činí závěr, že je-li předmětem právního úkonu penězi ocenitelná věc, pak nelze vycházet z pravidel, která mají pouze podpůrný charakter v situaci, kdy by ocenění právního úkonu nebylo možné. Použití těchto podpůrných pravidel v situaci, kdy lze zcela jistě hodnotu věci (v tomto případě nemovitosti) zjistit, podle stěžovatele představuje velmi extenzivní výklad, který není ústavněkonformní. Nadto již Krajský soud v Plzni ve svém usnesení ze dne 31. 12. 1997 sp. zn. 11 Co 677/97 [publikováno v Bulletinu advokacie 9/1998, strana 61] dospěl podle stěžovatele k závěru, že spor o vyklizení budovy je ve svých důsledcích sporem o vydání věci. Hodnota sporu z hlediska soudního poplatku i mimosoudní odměny podle advokátního tarifu se v takovém případě určí podle ceny předmětné nemovitosti - nejde o případ, kdy hodnotu věci nelze vyjádřit v penězích. Stěžovatel se v této souvislosti domnívá - na rozdíl od krajského soudu posuzujícího jeho odvolání - že sama obvyklá cena nemovitosti je nejlepším vodítkem tarifní hodnoty, respektive určení náhrady nákladů řízení. V případě stěžovatele je přitom k dispozici obvyklá cena bytu, totiž cena, za kterou byl tento byt stěžovatelem vydražen. Tím, že soudy tyto argumenty stěžovatele nezohlednily, nedostály své povinnosti náležitě odůvodňovat svá rozhodnutí a porušily i stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí - zvláště v případě krajského soudu - jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětlují a navazují na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, jež se identickou otázkou již zabývala.
9. Konkrétně je tak třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 201/01 a na usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 111/11, kdy Ústavní soud jednoznačně podpořil tezi, že aplikace ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, jehož se stěžovatel dovolává, přichází v úvahu jen tam, kde je předmětem sporu sama nemovitost, resp. práva k ní, nikoliv však již samotné její užívání. Mimoto odmítl argumentaci tehdejšího stěžovatele odkazujícího také na shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 jako nepřípadnou [v citovaném nálezu přitom šlo o určení "tarifní hodnoty neplatného právního úkonu - smlouvy" a Ústavní soud - zjednodušeně řečeno - uzavřel, že plněním pro účely určení výše náhrady nákladů řízení je stále věc, jež měla být předmětem takové smlouvy]. V právě projednávaném případě ale o takovou situaci zjevně nejde, neboť těžištěm řízení není samotná nemovitost, ale jen její užívání.
10. Na právě zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu pak navázal ještě Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 33 Cdo 489/2012, kde se vypořádal mimo jiné i se stěžovatelem vzpomínanou judikaturou Krajského soudu v Plzni (srov. rekapitulace ústavní stížnosti shora). Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že hodnota předmětu řízení musí být určitelná již při jeho zahájení, respektive v době započetí poskytování úkonů právní služby. Jiný závěr by měl za následek neakceptovatelnou nejistotu účastníků ohledně výše odměny právních zástupců za vykonávané úkony. Uvedený aspekt se přitom v nyní projednávané věci projevuje i v tom, že sám stěžovatel nepřípadně směšuje náklady, za něž nemovitost v dražbě získal, a obvyklou cenu nemovitosti. Měla-li by se tedy tarifní hodnota v projednávané věci odvíjet od hodnoty nemovitosti, jejíhož vyklizení se stěžovatel v rámci soudního řízení domohl, musela by patrně být podrobena znaleckému zkoumání, což by vzhledem k meritu věci nebylo účelné a tím více by se zvýšily náklady řízení.
11. Protiústavní v tomto směru konečně není ani okolnost (stěžovatel sám to ostatně netvrdí), snížil-li krajský soud pro formální pochybení nalézacího soudu k dovolání stěžovatele náhradu nákladů řízení, jíž měl stěžovatel od neúspěšného žalovaného získat [srov. k tomu například usnesení ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07 a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce náhrady nákladů v neprospěch odvolatele].
12. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na aspekty výše vylíčené, napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovateli garantovaná ústavním pořádkem.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu