ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3528.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3528/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalované E. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, o zpřístupnění bytové jednotky, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 204/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně– pobočky v Jihlavě ze dne 15. července 2021, č. j. 54 Co 168/2020-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Pavla Dvořáka, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 15. července 2021, č. j. 54 Co 168/2020-210, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 985/2017, či z 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 2664/2018 /ústavní stížnosti podané proti posledně citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze 14. srpna 2017, sp. zn. IV. ÚS 2219/17, a z 19. března 2019, sp. zn. I. ÚS 460/19/). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (jak je tomu, s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o. s. ř./, i v projednávané věci), je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich. Jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být vymezeno jedno z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., které dovolatel považuje právě ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, či z 1. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020). Přitom z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2623/2015 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15/, či z 1. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 2057/2021).
Z obsahu dovolání se sice podává dovolatelčin nesouhlas jednak se závěrem, že bylo řádně rozhodnuto o opravě rozvodů tepla (stavební úpravě domu) ve smyslu ustanovení §1183 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. – dále jen „o. z.“ (první právní otázka), a dále též se závěrem, že nenavrhla-li dovolatelka soudu v prekluzivní lhůtě určené §1209 odst. 1 o. z., aby o zmíněné záležitosti (v daném případě o opravě rozvodů tepla) rozhodl, nemůže se soud v nynějším řízení touto otázkou již jakkoliv zabývat – byť by šlo o nepřiměřený zásah do vlastnického práva vlastníka jednotky (druhá právní otázka). Ohledně přípustnosti dovolání však ve vztahu k oběma otázkám pouze obecně uvedla, že v souzené věci „uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k §237 o. s. ř. vymezuje tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Není tedy zřejmé, ke které z nastolených otázek se to které vymezení přípustnosti vztahuje, či zda jej jako celek připíná pouze k jedné z nich. Přitom okolnost, že dovolatelka nesouhlasila s napadeným rozhodnutím proto, že určité právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak ostatně sama v dovolání uvedla), je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Navíc má-li být dovolání přípustné – jak avizovala dovolatelka – podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrná nejen konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž i to, od které ustálené rozhodovací praxe (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/) se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 2. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 110/2019). Údaj o konkrétní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud při řešení (alespoň) jedné z nastolených otázek odchýlit, se však z obsahu dovolání nepodává a tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení z 18. července 2017, sp zn. 26 Cdo 2408/2017, z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18/, či z 21. dubna 2020, sp. zn. 26 Cdo 412/2020).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň z části ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. brojila-li též proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (řešení první právní otázky zpochybnila poukazem na nesprávné hodnocení důkazu – Zápisu ze zasedání shromáždění žalobce, které se konalo dne 12. října 2016), neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nepředstavují ve svém důsledku porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), neboť učiněný skutkový závěr má oporu v Zápisu ze zasedání shromáždění žalobce ze dne 12. října 2016 a odpovídá tomu, co běžně soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovolatelka napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho výroků“ , tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. 3. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu