ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.441.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 441/2022-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Č. M. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalovaným 1) J. J. , narozenému XY, bytem XY, 2) L. B. , narozené XY, bytem XY, 3) J. K. , narozenému XY, bytem XY, 4) P. S. , narozenému XY, bytem XY, 5) L. K. E. , narozené XY, bytem XY, 6) Z. E., narozenému XY, bytem XY, 7) J. J. , narozenému XY, bytem XY, 8) J. J., narozenému XY, bytem XY, 9) L. N. , narozené XY, bytem XY, 10) A. N. , narozenému XY, bytem XY, 11) M. P. , narozené XY, bytem XY, 12) J. P. , narozené XY, bytem XY, 13) J. P. , narozené XY, bytem XY, 14) M. P. , narozené XY, bytem XY, 15 ) M. P. , narozené XY, bytem XY, 16) M. Ř., narozenému XY, bytem XY, 17) Š. Ř. , narozenému XY, bytem XY, 18) L. S. , narozené XY, bytem XY, 19) J. Š. , narozenému XY, bytem XY , 20) I. V. , narozené XY, bytem XY, 21) M. V. , narozenému XY, bytem XY, 22) M. V. , narozenému XY, bytem XY, 23) Z. V. , narozenému XY, bytem XY, 24) K. V. , narozené XY, bytem XY, 25) M. V. , narozené XY, bytem XY, 26) Z. V. , narozenému XY, bytem XY, 27) J. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Maninách 1424/25, o určení nájemního práva a oprávněnost výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 101/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021, č. j. 25 Co 3/2021-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 65.703 Kč k rukám JUDr. Ludmily Pávkové, advokátky se sídlem v Praze, Na Maninách 1424/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem 1. 4. 2021, č. j. 25 Co 3/2021-178, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 4. 9. 2020, č. j. 39 C 101/2019-106, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemcem nebytových prostor, situovaných v domě č. p. XY v k. ú. XY na adrese XY, nacházejících se v přízemí a části suterénu (1. NP a 1. PP), které sestávají ze souborů místností (prodejní prostory, kancelář, sklad, WC a chodba), nacházející se v 1. NP o celkové výměře cca 171 m 2 a dvou sklepních místností o celkové výměře cca 55 m 2 , nacházejících se v 1. PP. (dále jen „prostory“), a to na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2015, a že nájemní vztah založený touto smlouvou trvá, a dále žalobu na určení, že výpověď z nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 2015, jejímž předmětem byl nájem prostor, je neoprávněná, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud ohledně požadavku na určení existence nájemního vztahu založeného mezi účastníky smlouvou o nájmu z 1. 6. 2015 shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že smlouva o nájmu byla mezi účastníky uzavřena na dobu určitou - na dobu pěti let, tedy do dne 31. 5. 2020. Jestliže v době rozhodování soudu prvního stupně doba nájmu již uplynula, je zřejmé, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, neboť nájem již netrvá. Za neopodstatněnou měl námitku žalobkyně, že nájem byl prodloužen fikcí na základě dopisu z 18. 12. 2019, v němž požádala o prodloužení nájmu o další rok, když nájemní vztah mezi účastníky k uvedenému datu již neexistoval. Jednak muselo být žalobkyni z emailové komunikace s žalovanými známo, že žalovaní s prodloužením nájmu nesouhlasili z důvodu dlužného nájemného, jednak nájemní vztah skončil výpovědí doručenou žalobkyni 28. 3. 2019, následované předáním prostor dne 12. 4. 2019.
Za důvodný neměl ani požadavek žalobkyně na určení neoprávněnosti výpovědi, založené na tvrzení, že její jednatel P. G. jednal v prokazatelném střetu zájmů se zájmy žalobkyně jako právnické osoby, a proto je jeho jednání - spočívající v převzetí výpovědi nájemní smlouvy dne 28. 3. 2019, ve vzdání se práva podat námitky proti této výpovědi a též v předání předmětu nájmu - relativně neplatné. Odvolací soud předně uvedl, že převzetí výpovědi nelze považovat za právní jednání, neboť nemá za následek vznik, změnu či zánik subjektivních práv a povinností, ale má pouze ten význam, že se převzetím (doručením) výpověď stává účinnou. Sama výpověď je pak jednostranné právní jednání druhé strany, v daném případě žalovaných jako pronajímatelů, která se stává perfektní, jakmile se dostane do dispoziční sféry žalobkyně. Z obchodního rejstříku je zřejmé, že P. G. byl v rozhodné době jedním z jednatelů žalobkyně, který mohl jednat za žalobkyni samostatně. Převzal-li tedy výpověď 28. 3. 2019, byla výpověď žalobkyni řádně doručena. Stejně tak považoval za platné vzdání se práva podat námitky proti výpovědi. K tomu dodal, že i v případě neplatnosti vzdání se práva podat námitky žalobkyně podala námitky proti výpovědi až 9. 5. 2019, tedy po uplynutí měsíční lhůty ve smyslu §2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Konečně k tvrzené neplatnosti předání předmětu nájmu uvedl, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně předmět nájmu vyklidila v souladu s výpovědí, v důsledku čehož se výpověď považuje za platnou a přijatou bez námitek, a to ve smyslu §2313 o. z., jakož i ve shodě s ujednáními sjednanými v rámci nájemní smlouvy mezi účastníky (článek XI odst. 11). Nepřisvědčil přitom tvrzení žalobkyně, že žalovaní o střetu zájmu, a to ve vztahu mezi jednáním jednatele žalobkyně P. G. a zájmy žalobkyně, věděli a vědět museli, neboť na to byli upozorněni dalším jednatelem žalobkyně. Měl totiž za to, že emailová korespondence, kterou měl uvedený jednatel zástupci žalovaných zaslat, prokázána nebyla. Nadto obsah emailu ani o střetu zájmů mezi jednatelem G. a žalobkyní nevypovídal, neboť nebyl ničím doložen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu nebytových prostor, nyní prostoru sloužícího podnikání) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost (nepřítomné) osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004).
Doručuje-li se právnické osobě, je logické, že za ni bude zásilku přebírat vždy osoba fyzická, např. osoba, která je za společnost oprávněna přijímat poštu. Předání výpovědi z nájmu jednomu z jednatelů společnosti s ručením omezeným, který je oprávněn jednat samostatně (tudíž i přijímat poštu), tak vyvolává účinky doručení dotčeného dokumentu právnické osobě samotné (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 865/2010).
S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu (v dané věci prostoru sloužícího podnikání) jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 979/2020, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3398/2020, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 143/2019, které se týká doručování právnické osobě).
Zpochybňuje-li dovolatelka účinnost doručení poukazem na střet zájmu jednatele, o němž pronajímatelé věděli či vědět museli, ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu (jímž je dovolací soud vázán), podle kterého střet zájmů jednatele P. G. se zájmy žalobkyně ani případná vědomost žalobců o něm nebyl v řízení prokázán. Z tohoto důvodu je nepřípadný i její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod č. 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4539/2017, uveřejněný pod č. 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se navíc týká překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu.
V projednávané věci převzal výpověď z nájmu jeden z jejích jednatelů dne 28. 3. 2019, proto ve smyslu shora uvedené judikatury byla výpověď tohoto dne doručena a stala se účinnou. Dovoláním pak nebyly zpochybněny závěry odvolacího soudu, že výpověď je oprávněná, protože proti ní nebyly podány včasné námitky (§2314 odst. 2 o. z.), že nájemní poměr na jejím základě skončil 28. 3. 2019 a že v důsledku vyklizení pronajatých prostor nájemcem 12. 4. 2019 nastala fikce platnosti výpovědi přijaté bez námitek (§2313 o. z.).
Přípustnost dovolání proto nemůže založit námitka, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku prodloužení nájmu na základě žádosti žalobkyně o prodloužení nájmu ze dne 18. 12. 2019 učiněné v souladu s uzavřenou nájemní smlouvou, neboť z logiky věci plyne, že skončil-li nájemní poměr 28. 3. 2019, nemůže dojít k jeho prodloužení na základě žádosti podané následně po jeho skončení.
Námitkou, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda rozhodnutí žalovaných o podání výpovědi bylo přijato potřebnou většinou spoluvlastníků, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, a proto není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení (uplatněné výtkou o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek jako celek, tedy ve všech jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 5. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu