ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.635.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 635/2021-1242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) statutárního města Liberec , IČO 00262978, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, b) L. B. , narozeného XY, c) S. Z. , narozené XY, d) T. U. , narozeného XY, všech bytem XY, proti žalované J. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Na Maninách 1424/25, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců P. H. , narozené XY, bytem XY, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2005, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. září 2020, č. j. 29 Co 44/2020-1183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. září 2020, č. j. 29 Co 44/2020-1183, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a) se žalobou došlou soudu dne 3. 10. 2005 domáhal, aby soud nahradil vůli žalované a dříve žalovaných č. 1, 2 [nyní žalobců b), c)], č. 3, 4 [právní předchůdci žalobce d)] uzavřít (v petitu žaloby blíže popsané) prohlášení spoluvlastníků o vymezení jednotek v domě na adrese XY, nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY (dále jen „Dům“ a „Pozemek“); současně požadoval, aby jim byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o úplatném převodu spoluvlastnických podílů k Pozemku [který je ve vlastnictví žalobce a)] tak, aby každý vlastník bytové jednotky v Domě vlastnil spoluvlastnický podíl k Pozemku o velikosti odpovídající podlahové ploše bytu. Žalobci v průběhu řízení navrhovaný text prohlášení vlastníků několikrát doplnili a změnili (v návaznosti na provedené dokazování a poučení soudu). Protože žalovaní 1 – 4 posléze souhlasili s navrhovaným prohlášením vlastníka, vzal žalobce a) vůči nim žalobu zpět a do řízení přistoupili jako žalobci. Usnesením ze dne 28. 1. 2009, č. j. 19 C 219/2005-270, soud připustil, aby místo původních žalovaných 3, 4 vstoupil do řízení nový vlastník předmětné jednotky [žalobce d)]. Během řízení žalobce a) také navrhl, aby do řízení vstoupila jako další žalovaná P. H., která byla stavebníkem jednotky č. XY, jíž se prohlášení také týká, její vstup do řízení však odvolací soud usnesením ze dne 4. 1. 2019, č. j. 29 Co 293/2018-1052, nepřipustil, a to s odůvodněním, že spolu s návrhem na přistoupení účastníka žalobci nezměnili žalobní požadavek a v navrhovaném projevu vůle tak (v té době) nebylo navrhováno uvedení jejího vlastnického práva; P. H. poté (na svou žádost) vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalobců. Žalobce a) tvrdil (a k jeho tvrzení se připojili další žalobci), že byty (jednotky) č. XY a XY byly prodány podle zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále též jen „zákon č. 52/1966 Sb.“). Po účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), měli účastníci podle §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. uvést své právní vztahy do souladu s tímto zákonem, neshodli se však na textu prohlášení (§4 tohoto zákona), takže jej nevyhotovili. Právní vztahy k jednotkám, společným částem Domu a Pozemku proto neodpovídají současné právní úpravě, ani faktickému stavu, když reálně existuje více bytových jednotek, než je právně vymezeno. Pozemek je navíc ve výlučném vlastnictví žalobce a); tento stav odporuje tomu, že s vlastnictvím bytové jednotky jsou spojena i práva k Pozemku. K dosažení dohody na podobě prohlášení mezi spoluvlastníky nedošlo, žalovaná návrhy z různých důvodů opakovaně odmítla.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) nejprve žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 19 C 219/2005-840, nahradil projev vůle žalované při učinění prohlášení (specifikovaného v petitu). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudek zrušil usnesením ze dne 30. 1. 2018, č. j. 29 Co 112/2017-933, (dále též jen „zrušovací rozhodnutí“) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, mj. mu uložil, aby se zabýval jednotkami č. 1 a 5 (zda a od kdy jsou v domě, jak vznikly, zda je lze pojmout do prohlášení), a také formuloval závěr, že nebude-li žaloba vzata zpět (spoluvlastníci neuzavřou potřebné prohlášení mimosoudně), může soud prvního stupně navržený projev vůle – prohlášení spoluvlastníků – upravit podle vlastních závěrů, neboť jde o řízení, v němž soud není vázán žalobou.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 19 C 219/2005-1113, nahradil projev vůle žalované při učinění tam uvedeného prohlášení spoluvlastníků s tím, že přílohami prohlášení jsou půdorysy všech podlaží a jejich schémata (výrok I.) a vzorové stanovy společenství vlastníků, uložil žalobcům b) – d), žalované a vedlejší účastnici na straně žalobců povinnost uzavřít do 90 dnů od právní moci rozsudku tam blíže specifikované smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů k Pozemku a uhradit kupní cenu (výrok II. – V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok VI. a VII.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 29 Co 44/2020-1183, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. – V. tak, že žalobu zamítl (výrok I.); současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích VI. a VII. (jimiž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud zjistil, že za účinnosti zákona č. 52/1966 Sb. byly v Domě prodány 3 byty – byt č. 2 o celkové podlahové ploše 167,596 m 2 s podílem na společných částech 30,2%, byt č. 3 o podlahové ploše 198,78 m 2 s podílem na společných částech 41,45%, byt č. 4 o podlahové ploše 130,73 m 2 s podílem na společných částech 27%, nerozdělený zůstal podíl na společných částech v rozsahu 1,35%, který je zapsán v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce a), aniž by k němu náležela (podle zápisu v katastru nemovitostí) nějaká jednotka a že od počátku výstavby Domu v něm existuje také byt č. 1 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, dlouhodobě užíván k bydlení nájemci a který podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, převzal žalobce a) v roce 2004 od státu. Dále zjistil, že stavebními úpravami byla rodiči vedlejší účastnice na straně žalobců vybudována v půdních prostorách další bytová jednotka – č. 5. Vlastníci ostatních jednotek souhlasili s výstavbou jednotky - v době započetí její výstavby v rozsahu stavebních povolení, vybudovaný byt však neodpovídá stavebnímu povolení, s ohledem na námitky právních předchůdců žalované zahájil stavební úřad řízení o odstranění nepovolených stavebních úprav (zabrání půdy) a přerušil řízení o kolaudaci. Za významné považoval, že vlastníci stávajících bytů a rodiče vedlejší účastnice jako stavebníci neuzavřeli dohodu spoluvlastníků o tom, v jakém rozsahu a na čí úkor získají stavebníci spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Podle dohody mezi žalobcem a) a vedlejší účastnící měla být ohledně jednotky č. 5 uzavřena smlouva o nájmu na dobu neurčitou, strany se dohodly v jakém rozsahu a kdy budou v případě skončení nájmu uhrazeny náklady na výstavbu bytu. I podle této dohody mělo vedlejší účastnicí vzniknout jen právo nájmu, nikoliv vlastnické právo k bytu č. 5.
Stejně jako ve zrušovacím rozhodnutím zdůraznil, že v řízení podle §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o splnění povinnosti uložené v §31 odst. 2 tohoto zákona uvést vlastnické vztahy k bytům a společným částem domu do souladu s požadavky zákona č. 72/1994 Sb. (jako v této věci), by zásadně nemělo dojít ke změně stavu zapsaného v katastru nemovitostí, a to včetně výše podílu na společných částech domu (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2255/2013). Současně však poukázal na změny, které v právní úpravě prohlášení a odstraňování jeho případných vad přinesl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“). Umožňuje-li nyní §1168 o. z. opravit prohlášení vlastníků, jestliže je podíl na společných částech domu stanoven neurčitým nebo nesprávným způsobem a opravit nesprávně stanovený podíl vlastníka jednotky, nebylo by konstruktivní, aby v tomto řízení byl v prohlášení, které je předmětem řízení, podíl na společných částech stanoven chybně a vzápětí by se řešila v dalším řízení jeho oprava (odstranění vad). Lze proto připustit nápravu nesprávně stanovených podílů na společných částech domu již v tomto řízení. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že jednotku č. 1 je nutné zahrnout do prohlášení vlastníků jako vlastnictví žalobce a), který je v katastru nemovitostí také zapsán jako vlastník byť pouze nepatrného podílu na společných částech Domu. Je-li však obsahem prohlášení, k jehož uzavření měla být nahrazena vůle žalované, také jednotka č. 5 s tím, že podle prohlášení má být její vlastnicí vedlejší účastnice, nelze žalobě vyhovět. Předně nelze vedlejšímu účastníkovi ukládat žádné hmotněprávní povinnosti ani rozhodovat o jeho hmotných právech (v tomto směru vytkl soudu prvního stupně, že o tom měl žalobce poučit a vyzvat ho k odstranění vady žaloby). Navíc prohlášení – obsahuje-li i jednotku č. 5, která nemohla výstavbou vzniknout, jestliže nebyla při výstavbě uzavřena dohoda o tom, jakým způsobem budou po vybudování nové jednotky upraveny vztahy ke společným částem Domu – není správné a nelze proto žalované uložit, aby takové prohlášení akceptovala (byl nahrazen její projev vůle k jeho uzavření). Současně měl zato, že jeho názor vyjádřený v předcházejícím (zrušovacím) rozhodnutí, že prohlášení navržené žalobci může soud upravit podle vlastních závěrů, byl chybný (tímto chybným závěrem se však soud prvního stupně neřídil), v řízení o nahrazení projevu vůle je totiž soud vázán žalobním návrhem, není možné, aby zasáhl do navrženého projevu vůle, neboť by tím nahradil projev vůle žalobců navržený k akceptaci žalovanou; navržený projev vůle není možné upravovat podle vůle soudu a je nutné ho jako celek zamítnout. Měl za to, že navazuje-li požadavek na uložení povinnosti uzavřít smlouvy o převodu podílu na Pozemku na navržené prohlášení spoluvlastníků, je nutné zamítnout žalobu i v této části. Vyjádřil navíc pochybnost, zda lze účastníkům povinnost uzavřít smlouvy k převodu podílu na Pozemku vůbec uložit, neboť nedojde-li k dohodě mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem jednotky o úpravě práv k pozemku do 31. 12. 2000 (§21 odst. 2, §6 zákona č. 72/1994 Sb.), vzniká dnem 1. 1. 2001 ve prospěch vlastníka jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku, a to za náhradu. Povinnost uloženou v §21 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. je třeba chápat spíše jako povinnost vlastníka pozemku převést na žádost vlastníka jednotky odpovídající podíl na pozemku, požádá-li o to, než jako povinnost vlastníka jednotky odkoupit podíl na pozemku. Soudu prvního stupně také vytkl, že v rozsudku dostatečně neodůvodnil všechny své závěry a nepřipojil k němu deklarované přílohy prohlášení. S ohledem na značnou délku daného řízení a skutečnost, že žalobě nelze vyhovět ze zásadních hmotněprávních důvodů, však nepovažoval za účelné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, a proto ho změnil. Jelikož žaloba neobstojí již z důvodu nesprávností vztahujících se k bytu č. 5, nezabýval se dalšími odvolacími námitkami žalované. Výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že výše nákladů státu je doposud nejistá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že hledal pouze snadné a rychlé řešení několik let trvajícího sporu, jeho rozhodnutí je chybné a formalistické. Namítal, že odporuje principu vázanosti účastníků a soudů vyslovenými právními názory, jestliže odvolací soud nyní dospěl k závěru, že v řízení o nahrazení projevu vůle jsou soudy vázány podanou žalobou a nemohou navržený projev vůle upravit. Měl za to, že v rozhodovací praxí dovolacího soudu nebyly doposud řešeny otázky procesního práva, do jaké míry je soud vázán svým předcházejícím právním názorem a zda lze klást k tíži účastníka, pokud se řídí dříve vyjádřeným názorem soudu. Zdůraznil, že konečné znění žaloby upravil podle poučení a právního názoru soudu prvního stupně; předpokládal, že tento postup mu nemůže být k tíži a že v případě, kdy by se nějaký názor soudu ukázal být v průběhu řízení nesprávným, bude o této skutečnosti poučen a bude mu dána možnost zjednat odpovídající nápravu. Odvolací soud však žalobu zamítl, aniž by mu dal ke změně žaloby (odrážející právní názor soudu) prostor. Rozhodnutí odvolacího soudu odporuje principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a principu spravedlnosti. Zdůraznil, že žaloba byla zamítnuta proto, že odvolací soud nesouhlasil s vymezením pouze jedné z pěti bytových jednotek, a to po 15 letech sporu. Přiznání práva a povinnosti vedlejší účastnici je i důsledkem předchozích rozhodnutí a poučení soudů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci b) a c) a vedlejší účastnice na straně žalobců se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s jeho obsahem.
Žalovaná v dovolacím vyjádření uvedla, že není zřejmé, zda dovolání podává pouze žalobce a), či všichni žalobci. Upozornila na značnou délku řízení a nevhodné chování právního zástupce žalobce a) během minulých (mimo)soudních jednání. V doplnění vyjádření namítala, že dovolání neobsahuje řádné vymezení přípustnosti dovolání, není v něm ani obsažen způsobilý dovolací důvod; měla za to, že odvolacímu soudu jsou vytýkány pouze vady řízení. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241a odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku procesního práva - předvídatelnost postupu odvolacího soudu při změně právního názoru, který dříve vyslovil v téže věci, odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Protože vlastníci jednotek mají v řízení o nahrazení projevu vůle učinit prohlášení postavení nerozlučných společníků (srovnej obdobné závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1811/2020, uveřejněný pod číslem 82/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jsou účastníky dovolacího řízení všichni žalobci, i když dovolání podal jen žalobce a).
Odvolacímu soudu nelze jistě úspěšně vytýkat samotnou skutečnost, že v napadeném rozsudku zaujal právní názor odlišný od svého dřívějšího názoru, který vyjádřil v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vyložil, že odvolací soud není takovým právním názorem vázán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor, který vyslovil odvolací soud ve svém kasačním usnesení ve vztahu k otázce (ne)vázanosti soudu v dané věci obsahem žaloby, nebyl sice právním názorem, pro který byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nešlo tak o právní názor, na němž bylo založeno zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (§226 odst. 1 o. s. ř.), byl však nepochybně právním názorem, který v konečném důsledku měl (mohl mít) za následek neúspěch žalobce v dané věci a vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby.
Navíc šlo o závěr, který byl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, a rozhodnutí v něm citovaná) je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř., ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Řízení před soudem se zahajuje zásadně na návrh, což je odrazem dispoziční zásady, která je charakteristická pro sporná nalézací řízení. Bez návrhu může být soudní řízení zahájeno jen ve věcech, o nichž tak stanoví zákon. Zákon však ve vztahu k řízení o prohlášení vůle učinit prohlášení spoluvlastníků budovy podle §4 ve spojení s §31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb. nestanoví, že by toto řízení bylo možné zahájit i bez návrhu; zahájení řízení jen podáním žaloby naopak výslovně plyne z §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Určitý způsob vypořádání vztahů konkrétní věci (ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř.) pak vyplývá z právních předpisů jen tehdy, jde-li o vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání.
Žalobci se domáhají nahrazení projevu vůle žalované, která je jednou ze spoluvlastnic Domu, k učinění prohlášení vlastníka budovy, a to s odkazem na §31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb.
V řízení bylo zjištěno, že v Domě byly některé byty převedeny do vlastnictví jejich uživatelům ještě podle zákona č. 52/1966 Sb., a to včetně spoluvlastnického podílu na společných částech Domu.
Byty (a místnosti nesloužící k bydlení – tzv. nebytové prostory), které byly předmětem vlastnictví podle zákona č. 52/1966 Sb., byly i po účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. (tj. ode dne 1. 5. 1994) způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů; jejich vlastníci se s účinností ode dne 1. 5. 1994 považují - jak výslovně uvádí §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. - za vlastníky jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., tj. za vlastníky bytů nebo nebytových prostorů nebo rozestavěných bytů nebo rozestavěných nebytových prostorů jako vymezených částí domů podle tohoto zákona. Ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. dále ukládá vlastníkům bytů a nebytových prostorů, jimž vzniklo vlastnické právo podle zákona č. 52/1966 Sb. do 30. 4. 1994, povinnost do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. 5. 1995) „uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem“. Jedním z úkonů směřujícím k přizpůsobení se nové úpravě patřilo i vyhotovení prohlášení vlastníka budovy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4040/2011, uveřejněný pod číslem 117/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 278/05), které zákon č. 52/1966 Sb. neznal, avšak podle zákona č. 72/1994 Sb. je základem příslušných úkonů, kterými dochází k rozdělení existující budovy na jednotky a společné části domu a vkládá se do katastru nemovitostí. Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2255/2013, na které odkázal i odvolací soud, a rozhodnutí v něm citovaná) však povinnost stanovená v §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., nemůže mít za následek změnu velikosti podílu vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku; nelze se tedy s odkazem na ustanovení §31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb. domáhat nahrazení projevu vůle vlastníka bytu, jímž by k takovéto změně velikosti podílu na společných částech domu a pozemku došlo.
V průběhu řízení zrušil občanský zákoník (nyní upravující bytového spoluvlastnictví) s účinností od 1. 1. 2014 i zákon č. 72/1994 Sb. Jednotky vzniklé do 31. 12. 2013 se i nadále vymezují podle předcházejících předpisů (zákon č. 72/1994 Sb.), avšak jinak se vztahy bytových vlastníků řídí ustanoveními občanského zákoníku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 21/2017“). Přechodná ustanovení upravující (znovu) vztahy k jednotkám plynoucí ze zákona č. 52/1966 Sb. již občanský zákoník neobsahuje. To však nic nemění na povinnosti vlastníků bytů nebo nebytových prostorů, jimž vzniklo vlastnické právo podle zákona č. 52/1966 Sb., uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu se zákonem č. 72/1994 Sb., která jim vznikla podle §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Protože vlastníci jednotek v Domě doposud neučinili prohlášení vlastníka, v němž by vymezili jednotlivé jednotky spolu s určením výše spoluvlastnických vztahů ke společným částem domu a pozemku, soudy obou stupňů správně i po účinnosti občanského zákoníku pokračovaly v řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali podle §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. nahrazení chybějícího projevu vůle žalované.
Prohlášením vlastníka budovy, které by mělo být učiněno podle §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., aby vlastníci jednotek uvedli právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a pozemku do souladu s tímto zákonem, sice nedochází ke vzniku jednotek (byty, které byly převedeny do vlastnictví podle zákona č. 52/1966 Sb. se od účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. už za jednotky považují), je ale samozřejmě žádoucí, aby tato základní listina mající zásadní význam pro rozsah a obsah zejména vlastnických práv vlastníků jednotek, byla učiněna ve vztahu ke každé budově, v níž se nachází jednotky.
Prohlášení, které činí vlastníci jednotek v souladu s §31 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., musí mít náležitosti stanovené pro prohlášení vlastníka budovy v §4 zákona č. 72/1994 Sb., a to jak obecné (označení subjektů činících prohlášení, projev vůle určující jednotky a společné části, atd.), tak speciální (označení a popis budovy, jednotek, určení společných částí budovy, stanovení spoluvlastnických podílů na společných částech budovy, práva a závazky týkající se budovy, pozemku, společných částí, pravidla pro správu domu a pro příspěvky na správu atd.) a musí být k němu přiloženy půdorysy všech podlaží.
Navrhované prohlášení vlastníka budovy musí mít i v řízení podle §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., v němž se nahrazuje vůle některého z vlastníků jednotky ho učinit, náležitosti stanovené v §4 zákona č. 72/1994 Sb., je však na původci prohlášení, jak v rámci této úpravy dané vztahy uspořádá. Lze tak uzavřít, že z právních předpisů nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi spoluvlastníky činících prohlášení o rozdělení budovy na vlastnické právo k jednotkám.
Pro úplnost je třeba dodat, že platí-li, že v tomto řízení nemůže dojít ke změně rozsahu vlastnictví vlastníků jednotek (změna velikosti podílu vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku, změna velikosti jednotky apod.), prohlášení v podstatě deklaruje poměry v domě v době účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. (tedy k 1. 5. 1994). Velikost podílů na společných částech domu upravoval zákon č. 52/1966 Sb. v §17, podle něhož se jejich velikost řídila vzájemným poměrem podlahové plochy všech místností bytů a těch místností nesloužících k bydlení, které nejsou ve spoluvlastnictví všech vlastníků bytů a stavebně jsou součástí bytového objektu (odst. 2); v případě, že všechny byty v domě nebyly v osobním vlastnictví, byl také stát jako vlastník bytu (bytů) v tomto domě spoluvlastníkem společných částí domu (odst. 1). Velikost podílů na společných částech tedy vycházela ze zákona. Jestliže velikost podílů nebyla určena (a převedena na vlastníka jednotky) správně (v souladu s §17 č. 52/1966 Sb.), neměli by vlastníci, kteří činí prohlášení postupem podle §31 odst. 2, 3 zákona č. 72/1994 Sb. již za účinnosti občanského zákoníku (který se podle R 21/2017 použije i na jednotky vymezené prohlášením podle §4 zákona č. 72/1994 Sb.), pominout úpravu o odstraňování vad prohlášení v §1168 o. z. Je sice pravda, že v tomto případě ještě žádné prohlášení vlastníka budovy učiněno nebylo, takže by se případné vady týkající se velikosti podílů odstraňovaly „preventivně, dopředu“, bylo by však příliš formalistické (jak správně uzavřel odvolací soud) čekat, až rozhodnutí, kterým je nahrazována vůle učinit prohlášení vlastníka budovy podle §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., nabude právní moci a teprve poté se snažit společným prohlášením vlastníků jednotek odstranit vadu takového prohlášení a v případě jejich neshody vést další soudní spor.
Musí se samozřejmě jednat o vady prohlášení (např. nesprávně určený podíl na společných částech), nikoliv o změnu prohlášení podle §1169 o. z. Má-li být v domě vymezena nová jednotka (jenž nevznikla smlouvou o výstavbě), jde o změnu prohlášení, s níž musí souhlasit ostatní vlastníci jednotek, kteří by touto změnou byli dotčeni (§1169 odst. 1 o. z.).
V řízení podle §31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o nahrazení projevu vůle učinit prohlášení vlastníka podle §4 tohoto zákona je tedy soud vázán návrhy účastníků, což znamená, že nemůže přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal.
Současně platí, že rozsudek nahrazující projev vůle nahrazuje prohlášení vůle žalovaného bez dalšího (např. rozsudek ukládající žalovanému povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem právní moci rozsudku za uzavřenou). Tento účinek nastává ovšem jen tehdy, je-li výrok rozsudku ukládající účastníků projev vůle dostatečně určitý a srozumitelný. K právnímu úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, dojde pouze za předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má všechny náležitosti, které hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku. Soud je proto návrhem (navrženým projevem vůle) účastníků vázán, nemůže přiznat více či něco jiného (zavázat účastníky uzavřít jiný právní úkon, případně s jiným obsahem), než čeho se žalobci domáhali. V tomto směru tak nelze odvolacímu soudu zazlívat, že svůj původní (nesprávný) závěr změnil.
Z mnoha rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu však zároveň vyplývá, že soudní rozhodnutí taky musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení rozhodnutím soudu překvapeni (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).
Za předvídatelný přitom zpravidla nelze považovat postup, kdy odvolací soud svůj dříve (v téže věci) jasně vyslovený právní názor změní, aniž by účastníky na tuto skutečnost upozornil, resp. aniž by jim poskytl dostatečný prostor k adekvátní reakci. Žádné ustanovení zákona soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu) – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněný pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud je však ze své pozice v civilním soudním procesu (odborné autority) schopen v účastnících vzbudit důvodné očekávání správnosti jím vyslovených právních závěrů. Rozhodne-li se proto své dříve jasně předestřené právní závěry změnit, je z důvodu zachování předvídatelnosti postupu soudu v zásadě nutné, aby na tuto skutečnost vhodným způsobem poukázal a účastníky s ní seznámil.
V nyní projednávané věci této povinnosti odvolací soud nedostál. Je pochopitelné, že se snažil mnoho let trvající řízení ve věci samé ukončit, měl tak ale učinit procesně korektním způsobem. Ke změně svého dříve vysloveného a jasně formulovaného právního názoru přistoupil bez toho, že by účastníky na tuto skutečnost jakýmkoli způsobem upozornil; ani z obsahu spisu nevyplývá nic, z čeho by bylo možné změnu právního názoru odvolacího soudu před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí předvídat. V rozsudku odvolacího soudu revidovaný závěr, že v řízení o nahrazení projevu vůle žalované je soud vázán žalobním návrhem, je přitom jedním z důvodů, pro který byla žaloba žalobců zamítnuta. Nelze přehlédnout, že konečná podoba žaloby (která odporovala právnímu názoru odvolacího soudu) byla – poněkud paradoxně – výsledkem reakce žalobců na poučení soudu prvního stupně a při absenci poučení ze strany odvolacího soudu (že petit žaloby nebude sám upravovat podle výsledků řízení) jí už žalobci neměli důvod měnit. Postup odvolacího soudu je proto nutné označit za nepředvídatelný a tudíž nesprávný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, tedy včetně výroku II. rozsudku odvolacího soudu (§243e odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu