ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.713.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 713/2022-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce SVJ XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovanému J. M. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení částky 844.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 376/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2021, č. j. 36 Co 212/2021-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.520,- Kč k rukám JUDr. Roberta Jehne, advokáta se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jež vzniklo v domě na adrese XY – dále jen „dům“) se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 844.560,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež měl na jeho úkor získat tím, že v období od 6. prosince 2015 do 6. prosince 2016 a od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2017 (dále též jen „rozhodné období“) užíval – aniž mu za to platil obvyklé nájemné – tam specifikovanou plochu v domě (dále jen „plocha“), jíž měl neoprávněně „zabrat“ v rámci výstavby dvou (bytových) jednotek č. XY a XY (dále jen „jednotky“), které nyní vlastní.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. prosince 2020, č. j. 15 C 376/2017-223, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2021, č. j. 36 Co 212/2021-274, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Již na tomto místě Nejvyšší soud České republiky (dovolací soud) předesílá, že dovolatel v dovolání uplatnil též vadu řízení (o skutkové námitky zde z obsahového hlediska nešlo) v podobě opomenutých důkazů, jež podle něj svědčily o právně významných okolnostech týkajících se protiprávnosti jednání žalovaného při navyšování svého majetkového podílu v Bytovém družstvu XY, družstvo, "v likvidaci" (tehdejším vlastníku domu). Vada řízení, i kdyby byla dána, však přípustnost dovolání nezakládá. Navíc z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemohlo.
Protože se dovolatel domáhá vydání bezdůvodného obohacení, jež měl žalovaný získat (užíváním plochy) v závěru roku 2015, resp. v letech 2016 a 2017 (tj. po 1. lednu 2014), je třeba uplatněný nárok posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. srpna 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a z 31. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018).
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, ze 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3947/2010, z 27. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, z 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2520/2010, a z 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 24. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1375/15/) se již v minulosti – v poměrech právní úpravy obsažené v ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – ustálila v názoru, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Pasivně legitimován je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění. Předmětem obohacení může být jak získání věcí, peněz, pohledávky, zřízení práva, tak i získání majetkové hodnoty z provedeného výkonu, včetně užívání cizí věci. Dovolací soud zastává názor, že uvedené právní závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy bezdůvodného obohacení obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v ustanovení §2991 a násl. o. z., a proto se od nich neodklání ani v posuzované věci (obsahově shodný závěr vyplývá též z usnesení Nejvyššího soudu z 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, či z 12. září 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018).
V projednávaném případě byl změněnou (rozšířenou) žalobou uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení (resp. peněžité náhrady ve výši odpovídající obvyklému nájemnému), jež měl žalovaný získat užíváním neoprávněně „zabrané“ plochy (tedy patrně plněním bez právního důvodu, resp. protiprávním užitím cizí hodnoty – viz §2991 odst. 2 o. z.) v období od 6. prosince 2015 do 6. prosince 2016 a od 1. ledna 2017 do 31. prosince 2017 (srov. žalobu na č. l. 1 až 8 spisu a podání z 28. února 2018 na č. l. 25 a 26 spisu, jímž dovolatel uplatnil změnu žaloby, kterou připustil soud prvního stupně usnesením ze dne 17. května 2018, č. j. 15 C 376/2017-28). V řízení přitom vyšlo najevo (a uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn), že dotčená část domu (plocha) se zpracováním (výstavbou jednotek v tehdejším půdním prostoru domu) stala součástí jednotek, které – originárně – nabyl žalovaný do svého vlastnictví již během roku 2011. Jinými slovy řečeno, žalovaný byl v (pozdějším) rozhodném období oprávněn užívat plochu z titulu svého (dříve nabytého) vlastnického práva k jednotkám, jejichž nedílnou součást tvořila, a to aniž by byl povinen za to dovolateli (či komukoli jinému) cokoli hradit (k obsahu vlastnického práva viz ustanovení §1012 o. z.); otázka, zda „zabral“ plochu při výstavbě jednotek protiprávně (neoprávněně) či nikoli, je v uvedených souvislostech nerozhodná; rozhodující je, že tato plocha se stala (již v roce 2011) součástí jednotek v jeho vlastnictví. V poměrech souzené věci (míněno předmětu řízení, jak byl skutkově vymezen změněnou žalobou) tudíž schází základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalovaného za bezdůvodné obohacení, neboť zde nelze vůbec spatřovat přesun majetkových hodnot mezi účastníky řízení (žalovaný se v rozhodném období choval v mezích oprávnění, jež mu poskytovalo jeho vlastnické právo k jednotkám), natož majetkový transfer, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává. Jestliže tedy odvolací soud na takto zjištěném skutkovém základě dovodil, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za užívání plochy žalovaným v rozhodném období není oprávněný, neodchýlil se od shora uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu specifikovaná v dovolání byl – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému terénu – v dané věci nepřípadný). Snad jen na okraj dovolací soud podotýká, že přiznat dovolateli požadované peněžité plnění z titulu „protiprávního zabrání věci“ (míněno plochy půdních prostor domu, jíž žalovaný začlenil do jednotek v rámci jejich výstavby v roce 2011) soudy nižších stupňů bez dalšího nemohly, neboť takto vymezený nárok již vychází z jiného skutku (skutkového děje), než který byl tvrzen ve změněné žalobě a byl předmětem dokazování v daném soudním řízení (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k uplatněným dovolacím námitkám dovolací soud pro úplnost dodává, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nelze dovolateli založit ani za použití §8 o. z. (dříve §3 odst. 1 obč. zák.), jak se zřejmě mylně domníval. Na základě citovaného ustanovení lze totiž jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu z 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, a z 25. srpna 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020). Uvedené přitom obdobně platí i ve vztahu k právní úpravě obsažené v §6 o. z., na níž dovolatel v dovolání rovněž poukázal. Citované ustanovení především brání účastníku řízení s úspěchem uplatnit pro sebe výhodu, kterou nabyl vlastní nepoctivostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 1932/2018). Jeho prostřednictvím však nelze eliminovat zákonem požadované předpoklady pro vznik uplatněného nároku (zde nároku na vydání bezdůvodného obohacení), jak se o to ve skutečnosti pokouší dovolatel.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu