ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.845.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 845/2022-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně K. A. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupené JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, proti žalované Boutique Suites, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, IČO: 27642151, zastoupené Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, o zaplacení částky 1.576.246,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 143/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 70 Co 362/2021-209, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 70 Co 362/2021-209, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2021, č. j. 41 C 143/2019-148, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 1.576.246,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky). Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako podnájemkyně tam specifikovaných bytů (dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“) poskytla uvedenou částku žalované (nájemkyni bytů) na základě čl. IV. odst. 1 smlouvy o podnájmu bytů z 31. ledna 2018 (dále jen „Smlouva“) jako tzv. jistotu, kterou jí měla vrátit – za dohodnutých podmínek – po skončení podnájmu do jednoho měsíce ode dne, kdy byty vyklidí a předá, resp. poté, co doloží, že z předmětu podnájmu odhlásila své sídlo podnikání. Ačkoli podnájem bytů zanikl nejpozději dne 22. února 2019 a změnu sídla svého podnikání oznámila žalované již dopisem z 13. února 2019, zaplacenou jistotu jí do současné doby nevrátila.
Jako obranu ve sporu žalovaná podáním z 19. listopadu 2019 (č. l. 54 – 55 spisu) uplatnila k započtení na žalovanou pohledávku jí korespondující část své pohledávky za žalobkyní na zaplacení „neuhrazeného podnájemného za měsíce únor a červen 2018 společně se smluvně sjednanou smluvní pokutou“ , jež měla činit k datu uvedeného podání celkem 6.438.104,43 Kč. Poté podáními z 23. listopadu 2020 a z 26. listopadu 2020 (č. l. 89 – 92 a 99 – 102 spisu) uvedenou námitku započtení „upřesnila“ tak, že na žalovanou pohledávku započetla své pohledávky za žalobkyní, jež jí měly vzniknout jednak podle čl. III. odst. 7 Smlouvy a jednak podle čl. III. odst. 5 „podnájemní smlouvy ze dne 1. února 2018“ , a to na zaplacení smluvních pokut ve výši 357.681,51 Kč za prodlení žalobkyně v době od 2. února 2018 do 9. září 2018 s úhradou části „nájemného“ za únor 2018 v částce 652.573,- Kč a ve výši 1.218.564,49 Kč za prodlení žalobkyně v době od 2. června 2018 do 22. února 2019 s úhradou „nájemného“ za červen 2018 v částce 1.832.427,81 Kč. Nakonec podáním z 29. ledna 2021 (č. l. 119 – 122 spisu) svou kompenzační námitku „změnila“ tak, že na žalovanou pohledávku započetla své pohledávky za žalobkyní na zaplacení neuhrazené části „nájemného“ za červen 2018 ve výši 1.484.624,61 Kč (z celkové dlužné částky 1.832.427,81 Kč, kterou jí vyúčtovala fakturou č. 18FV000015 z 1. června 2018) a na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 91.621,39 Kč za prodlení žalobkyně v době od 2. června 2018 do 21. června 2018 s úhradou prvně uvedené pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. března 2021, č. j. 41 C 143/2019-148, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit (do tří dnů od právní moci rozsudku) žalobkyni částku 1.576.246,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 70 Co 362/2021-209, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Dne 31. ledna 2018 uzavřela žalobkyně jako podnájemkyně s žalovanou jako nájemkyní a E. Š. jako ručitelem smlouvu o podnájmu předmětných bytů na dobu určitou od 1. února 2018 do 31. ledna 2023 (dále opět jen „Smlouva“). Podnájemné bylo sjednáno jako měsíční v částce 503,- Kč za 1 m 2 užitné plochy bytů a 251,50 Kč za 1 m 2 plochy balkónů a teras, přičemž ke dni podpisu Smlouvy činilo 1.392.450,- Kč měsíčně + DPH v zákonné výši. Kromě toho měla žalobkyně hradit rovněž tam stanovené podnájemné za užívání vybavení bytů a parkovacích míst. Celková měsíční úhrada podnájemného ze Smlouvy tak měla činit 1.457.450,- Kč + DPH. V případě prodlení s úhradou podnájemného anebo jakékoliv jiné finanční částky podle Smlouvy byla žalobkyně povinna zaplatit žalované úrok z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení (čl. III. odst. 7 Smlouvy). Podle čl. IV. odst. 1 Smlouvy žalobkyně uhradila žalované před podpisem Smlouvy jistotu ve výši 1.576.246,- Kč, kterou byla žalovaná oprávněna použít k úhradě veškerých svých pohledávek za žalobkyní vzniklých na základě Smlouvy anebo v souvislosti s ní. O případném použití jistoty měla žalobkyni vyrozumět a vyzvat ji k jejímu doplnění do původní výše. Při skončení nájmu pak byla povinna jí jistotu vrátit (s tím, že si započte, co jí případně bude žalobkyně z podnájmu dlužit), a to do jednoho měsíce ode dne, kdy byty vyklidí a vyklizené jí je předá. Jestliže by si žalobkyně do předmětu podnájmu přihlásila své sídlo, měla jí žalovaná jistotu vrátit až po doložení, že je odhlásila. Dopisem z 21. června 2018 žalovaná odstoupila od Smlouvy s odůvodněním, že žalobkyně jí ani přes opakované výzvy nezaplatila mimo jiné podnájemné za část února 2018 a za červen 2018. Dopisem z 12. února 2019 pak samotná žalobkyně, která považovala uvedené odstoupení od Smlouvy za neplatné, podnájem bytů vypověděla bez výpovědní doby, a to zejména proto, že žalovaná jí počínaje dnem 29. června 2018 znemožnila předmětné byty užívat. Následně jí dopisem z 13. února 2019 oznámila a přiloženým výpisem z obchodního rejstříku též doložila, že změnila své sídlo podnikání tak, že se již nenachází na adrese předmětných bytů; zároveň ji vyzvala mimo jiné k bezodkladnému vrácení zaplacené jistoty v žalované výši (včetně úroků ode dne jejího poskytnutí, tj. od 25. ledna 2018). Dopisem z 6. prosince 2019 pak započetla na pohledávky žalované na zaplacení podnájemného za únor a červen 2018 své pohledávky v celkové výši 1.006.255,05 Kč.
Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především ztotožnil se závěrem, že byly naplněny předpoklady pro vznik práva (pohledávky) žalobkyně na vrácení (zaplacení) jistoty v žalované výši, a poté se – shodně se soudem prvního stupně – zabýval otázkou, zda jsou způsobilé k započtení na žalovanou pohledávku v řízení uplatněné pohledávky žalované. Tuto otázku přitom posuzoval zejména z pohledu ustanovení §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). S odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, dovodil, že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu citovaného ustanovení je zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. V poměrech projednávané věci pak usoudil, že započítávané pohledávky žalované jsou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. nekompenzabilní. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že jde o pohledávky zatížené vyšší mírou nejistoty (spornosti), jež je v tomto případě ještě umocněna množstvím vzájemných zápočtů účastnic, v jejichž důsledku se postupně měnila (mohla měnit) jejich struktura i výše; prokazování započítávaných pohledávek by si tudíž nepochybně vyžádalo rozsáhlé dokazování a neúměrně by prodloužilo řízení o žalované pohledávce, jejíž existence byla mezi účastnicemi v zásadě nesporná. Za toho stavu – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalovaná pohledávka na vrácení jistoty nezanikla ani zčásti započtením (tvrzených) vzájemných pohledávek účastnic, které v dané věci učinila žalovaná, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). Nesouhlasila se závěrem, že pohledávky, které použila k započtení, jsou nekompenzabilní ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. V této souvislosti zejména zdůraznila, že dotčené pohledávky převážně vycházely ze stejného smluvního vztahu jako žalovaná pohledávka (z podnájemního vztahu založeného Smlouvou), a podotkla, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (reprezentované především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, na nějž odkázal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, a dále např. rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020) v případě pohledávek takového (společného) původu zpravidla odpovídá rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby byly uznány za vzájemně započitatelné, i kdyby jinak šlo o pohledávky ilikvidní (sporné co do základu či výše). Měla tudíž za to, že její pohledávky byly způsobilé k započtení na žalovanou pohledávku; dospěl-li proto odvolací soud k závěru opačnému, ve skutečnosti se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího mínění to platí v daném případě tím spíše, že jistotu, o jejíž vracení šlo v předmětné věci, jí žalobkyně poskytla za účelem zajištění případných pohledávek na zaplacení dlužného podnájemného z bytů a jejich příslušenství, tj. právě těch pohledávek, které uplatnila k započtení v největší míře. Použila-li pak k započtení na žalovanou pohledávku zčásti i pohledávky z jiného podnájemního poměru, nelze podle ní opomenout, že šlo o právní vztah pramenící ze souvisejícího – konkrétně na Smlouvě závislého ve smyslu §1727 o. z. – právního jednání (tedy z podnájemní smlouvy ze dne 1. února 2018, jíž uzavřely účastnice za stejným účelem jako Smlouvu a jejímž předmětem byly nebytové prostory nacházející se ve stejném domě jako předmětné byty, z kterýchžto nebytových prostor se vyúčtovávalo podnájemné společně s podnájemným z bytů). Podle jejího názoru by se proto měl citovaný závěr ustálené judikatury dovolacího soudu analogicky aplikovat i na ně. Dodala, že způsobilost pohledávek použitých k započtení pak nemůže bez dalšího vyloučit ani okolnost, že mezi účastnicemi bylo učiněno více úkonů směřujících k započtení vzájemných pohledávek; účinky dříve učiněného započtení mohou případně ovlivnit platnost později učiněného započtení, avšak pouze tehdy, jestliže pohledávky později použité k započtení již dříve zanikly následkem předchozího zápočtu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda pohledávky, které uplatnila dovolatelka k započtení vůči žalované pohledávce na vrácení jistoty, jsou nezpůsobilé k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odst. 2).
V rozsudku z 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkázaly odvolací soud i dovolatelka, Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyložil, že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Likvidita aktivní pohledávky je hmotněprávním předpokladem započtení; není-li aktivní pohledávka „jistá a určitá“, odporuje započtení ustanovení §1987 odst. 2 o. z. a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne). V odůvodnění citovaného rozhodnutí však Nejvyšší soud současně zdůraznil, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., musí soud vzít v úvahu i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, na nějž v dovolání poukázala dovolatelka, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a z 29. března 2022, sp. zn. 23 Cdo 1736/2021).
V projednávané věci posoudily soudy obou stupňů započítávané pohledávky dovolatelky jako nekompenzabilní ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. s odůvodněním, že jsou zatíženy vyšší mírou nejistoty (spornosti), jež je v tomto případě ještě umocněna množstvím vzájemných zápočtů účastnic, v jejichž důsledku se postupně měnila (mohla měnit) jejich struktura i výše. Při uvedeném posouzení se však nezabývaly otázkou, zda závěr o nezpůsobilosti dotčených pohledávek k započtení na žalované peněžité plnění odpovídá též poctivému a spravedlivému uspořádání právních poměrů účastnic (§2 o. z.), jak požaduje citovaná judikatura Nejvyššího soudu. Přitom zmíněnou otázku takto pominuly i přesto, že v řízení přinejmenším vyšly najevo okolnosti svědčící pro závěr, že v dané věci není namístě upřít dovolatelce právo, aby dříve, než bude nucena uhradit svůj dluh (plnit na žalovanou pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vyjádřeno jinak, při právním posouzení věci podle §1987 odst. 2 o. z. soudy nezohlednily všechny v tomto směru právně významné okolnosti, jestliže nevzaly na zřetel mimo jiné i to, že dovolatelka se kompenzační námitkou bránila uplatněnému nároku žalobkyně v podstatě od samého počátku řízení, že pohledávky, které uplatnila k započtení (byť postupně), v převážné části (minimálně jde-li o pohledávku na úhradu dlužného podnájemného z bytů a na zaplacení jejího příslušenství v podobě smluvního úroku z prodlení /dovolatelkou původně nesprávně označovaného za smluvní pokutu/) vycházely ze stejného smluvního vztahu jako žalovaná pohledávka (tedy z podnájemního vztahu založeného Smlouvou) a že složená jistota, která se jinak označuje zpravidla jako kauce, sloužila právě ke krytí tvrzených nedoplatků (dluhů) ze Smlouvy, jež měly vzniknout tím, že žalobkyně (podnájemkyně) řádně neplnila tam sjednané platební povinnosti (zejména povinnost hradit z bytů dohodnuté podnájemné). Za tohoto stavu je tak právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu