ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1736.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1736/2021-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s. , se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, PSČ 561 64, IČO 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, PSČ 500 02, proti žalované FOCUS – METAL, s.r.o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Jiráskova 399/11, PSČ 757 01, IČO 62303414, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 360 796 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 116 C 25/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Co 141/2020-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 197 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 116 C 25/2014-146, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 360 796 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 10. 3. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Co 141/2020-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti výroku pod bodem I tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání. Podle žalované se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje ve vyřešení tří otázek, které doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny:
1) Zda v poměrech projednávané věci, kdy vůči žalovaným pohledávkám žalobkyně v celkové výši 360 796 Kč započítává žalovaná opakovanými zápočty své pohledávky za užívání svých 27 pozemků žalobkyní bez právního důvodu za různá období, a to jednak tak, že započítává nárok za jednotlivé dny užívání pozemků až do dne, kdy výše započítávané pohledávky dosáhne celkové částky 360 796 Kč (určení přesného časového období pak závisí na stanovení obvyklé ceny za užívání pozemků znaleckým posudkem), a dále tak, že započítává pohledávky v konkrétní výši za přesně stanovený časový rozsah užívání, kdy tato celková výše pohledávek vždy přesahuje celkovou výši pohledávek, vůči nimž zápočet směřuje, je zápočet určitý a platný, či nikoliv?
2) Zda pluralita započítávaných pohledávek a pluralita pohledávek, vůči nimž zápočet směřuje, je důvodem neurčitosti a neplatnosti zápočtu, pokud úkon započtení neobsahuje spárování vzájemných pohledávek, za stavu, kdy doposud nebylo zjištěno, že by některá ze započítávaných pohledávek neexistovala, vše za stavu, kdy součet započítávaných pohledávek je vyšší než součet pohledávek, vůči nimž započtení směřuje?
3) Zda lze (týká se zápočtu učiněného u jednání dne 15. 3. 2016 ve spojení s přípisem ze dne 14. 4. 2016) spatřovat neurčitost v tom, že konkrétní časový rozsah užívání, za který započítávaná pohledávka započtením zanikne, bude moci být určen až na základě znaleckého posudku, který stanoví obvyklou úplatu za užívání pozemků?
Podle žalované skutečnost, že časový rozsah užívání bude postaven najisto až na základě stanovení obvyklé ceny užívání, kterou soud teprve stanoví na základě posudku znalce, nečiní zápočet neurčitým.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014; což platí i pro aktuální znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018].
Žalobkyně se podanou žalobou proti žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění z právního důvodu, který následně odpadl, když na základě soudních rozhodnutích, která byla následně zrušena, uhradila žalované na náhradě nákladů řízení postupně částky 40 726 Kč, 2 760 Kč, 308 496 Kč, 960 Kč, 5 117 Kč a 2 737 Kč. Všechny tyto nároky představují nároky se samostatným skutkovým základem. Dovolání je proto v části, kterou je napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároků určených částkami 40 726 Kč, 2 760 Kč, 960 Kč, 5 117 Kč a 2 737 Kč, podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se způsobilosti pohledávky k započtení.
K právní otázce určitosti právního úkonu zápočtu se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněném pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud na základě usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05), rozsudku ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, shrnul, že „podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) neplatný právní úkon započtení (§580 obč. zák.), kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v rozsudku ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2014, pod číslem 18“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, odkázal na závěry obsažené v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, popřípadě v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017, v nichž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“. V prvním shora citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud přijal závěr, že výše uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanou uplatněný zápočet ve výši 361 077,96 Kč proti pohledávce žalobkyně ve výši 360 796 Kč je neurčitý proto, že žalovaná jednak „nespárovala“ konkrétní pohledávky, a současně není podle odvolacího soudu jasné, za jaké konkrétní období užívání v rozsahu částky 360 796 Kč žalovaná používá k započtení část své pohledávky v celkové jí uvádění výši 361 077,96 Kč. Rovněž v souvislosti se zápočtem učiněným žalovanou podáním ze dne 23. 7. 2014 odvolací soud uvedl, že v něm žalovaná započítává proti pohledávkám žalobkyně v celkové výši 360 796 Kč své pohledávky v celkovém souhrnu tuto částku převyšující (36 908 720 Kč), což v souhrnu s tím, že na každé ze stran započtení se setkává pluralita pohledávek, činí započtení rovněž neurčitým. Tímto právním posouzením se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. rozhodl v souladu s ní.
Dovolatelka dále předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda lze spatřovat neurčitost ve vymezení zápočtu ze dne 15. 3. 2016 a 14. 4. 2016 v tom, že konkrétní časový rozsah užívání, za který započítávaná pohledávka započtením zanikne, bude moci být určen až na základě znaleckého posudku, který stanoví obvyklou úplatu za užívání pozemků. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání už proto, že odvolací soud neurčitost těchto zápočtů spatřoval nejen v nedostatečném vymezení výše a období, za něž žalovaná požaduje bezdůvodné obohacení, nýbrž též v nevymezení jakých konkrétních pozemků se měl uplatňovaný nárok týkat. Přičemž do této části právního posouzení dovolatelka své námitky nesměřovala. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předkládá-li dovolatelka k vyřešení otázku okolností, za nichž lze uplatněnou protipohledávku považovat za nejistou a neurčitou, tedy k započtení způsobilou, pak k této otázce (nad rámec již výše uvedeného), resp. k výkladu §1987 odst. 2 o. z. zaujal Nejvyšší soud komplexní stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.
Nejvyšší soud dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž Nejvyšší soud rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, a ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020).
V nyní posuzované věci však dovolatelka v řízení nespecifikovala řádně žádnou pohledávku, kterou by mohla způsobile započíst proti pohledávkám žalobkyně. Ač žalovaná uvedla, že žalobkyně neoprávněně užívala 27 jejích pozemků a z toho titulu se proti ní domáhá bezdůvodného obohacení, u žádného z těchto pozemků konkrétně nespecifikovala za jaké období a v jaké výši se bezdůvodného obohacení domáhá, a pokud tak učinila, jednalo se o souhrnné vymezení v celkové částce převyšující výši pohledávky žalobkyně (k tomu viz výše). Žalovaná ve svých podáních opakovaně měnila období, za něž se bezdůvodného obohacení domáhá, jakož i výši tohoto bezdůvodného obohacení. V některých podání sama žalovaná uváděla, že jí není známa výše tohoto bezdůvodného obohacení, tudíž jí není ani známa výše pohledávky, kterou používá k započtení. Odvolací soud uvedl, že bez takového určení (za jaké období a v jaké výši za užívání konkrétního pozemku žalovaná požaduje po žalobkyni zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání jí konkrétně uváděných pozemků) neměl jasno ani v tom, jaké konkrétní skutečnosti mají být v řízení prokazovány. Pokud se žalovaná domnívá, že pohledávka je dostatečně určitě vymezena bez uvedení konkrétní její výše i období, za které se domáhá bezdůvodného obohacení, přičemž přesnou výši by měl zjistit soud v řízení bez adekvátních skutkových tvrzení a v návaznosti na zjištění této výše by žalovaná dopočítala počet dní, který by odpovídal výši nároku žalobkyně tak, aby proti němu mohla v řízení započíst tuto svou pohledávku, nelze jí dát za pravdu. Takto (ne)vymezená pohledávka je pohledávkou neurčitou.
Dovolatelkou předkládaná otázka, jež má za dosud neřešenou, je tudíž otázkou v rozhodovací praxi již vyřešenou a Nejvyšší soud ani v poměrech nyní posuzované věci neshledává důvody, pro které by se měl od této své již ustálené rozhodovací praxe odchylovat. Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu