ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.977.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 977/2022-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Plzně , se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 1/1, zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, proti žalované Z. K. , bytem XY, zastoupené opatrovnicí K. K., bytem XY, právně zastoupené JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 42/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 11 Co 183/2021-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 11 Co 183/2021-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2021, č. j. 36 C 42/2020-53, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. XY, o velikosti 1+1, o celkové výměře 36,42 m 2 , včetně sklepní kóje, umístěný ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. XY na adrese XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, nemovité věci zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, Katastrální území XY“ (dále jen „pozemek“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobce je vlastníkem pozemku, jehož součástí je dům, v němž se nachází předmětný byt. Dne 23. ledna 2013 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného bytu, svou povahou bytu zvláštního určení (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. února 2013 do 30. září 2014; současně si ujednali, že neoznámí-li pronajímatel nájemci písemně do 30 dnů přede dnem ukončení nájmu, že trvá na ukončení nájemní smlouvy, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně; nájem se obnovuje vždy na dobu dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců – viz čl. VIII. odst. 1. nájemní smlouvy (dále jen „ujednání o prolongaci nájmu“). Dopisem z 11. června 2019, který převzala žalovaná od poštovního doručovatele 17. června 2019, jí žalobce oznámil, že rada města Plzně tam uvedeným usnesením schválila ukončení nájmu bytu uplynutím doby určité k 30. září 2019; současně ji vyzval, aby mu byt k uvedenému datu vyklizený odevzdala (dále jen „Oznámení“). Dne 3. září 2019 bylo zahájeno řízení, v jehož rámci Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 9. října 2020, č. j. 99 Nc 4670/2019-68, omezil žalovanou (v tam uvedeném rozsahu) ve svéprávnosti a jmenoval její opatrovnicí dceru K. K..
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní poměr, který se opakovaně obnovoval podle ujednání o prolongaci, skončil uplynutím sjednané a postupně obnovené doby nájmu k 30. září 2019. K námitce žalované, že v důsledku duševní poruchy, pro niž byla později omezena ve svéprávnosti, nebyla schopna pochopit obsah Oznámení, konstatoval, že proti takovému právnímu jednání pronajímatele nemá nájemce – na rozdíl od výpovědi z nájmu bytu – možnost se úspěšně bránit, a proto je bez právního významu okolnost, že snad již v době dojití Oznámení nebyla schopna dohlédnout jeho důsledky; opačný závěr by byl navíc nepřiměřeně tvrdý vůči žalobci, který jí daný projev vůle doručoval v době, kdy ještě nebylo ani zahájeno řízení o omezení její svéprávnosti a kdy tedy nemohl ani předpokládat (natož vědět), že trpí duševní poruchou. Za této situace vyklizovací žalobě – s odkazem na ustanovení §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“) – vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 11 Co 183/2021-84, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení přečtením znaleckého posudku MUDr. Martiny Ellederové, jenž byl vypracován v řízení o omezení svéprávnosti žalované, vedeném Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 436/2020. Z něj zjistil, že žalovaná trpí lehkou mentální retardací zapříčiněnou vrozeným defektem intelektových schopností, který je trvalého rázu a projevuje se zejména povrchním myšlením, narušením úsudku, nedostatečným odhadováním vývoje situací, neschopností uvažovat v širších souvislostech a sociální neobratností. Její osobnost je nevyzrálá, se sklony k impulzivní reaktivitě. Její schopnost samostatně jednat je narušena ve většině právních oblastí. Není způsobilá se samostatně rozhodovat ani domýšlet důsledky svých rozhodnutí. Čtení, psaní a počítání neovládá v dostatečném rozsahu. Není schopna porozumět obsahu a důsledkům smluvních ujednání.
Na takto doplněném skutkovém základě dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že Oznámení jako doručené písemné právní jednání nevyvolalo vůči žalované žádné právní účinky, tj. nevedlo ke skončení nájemního poměru k bytu uplynutím sjednané a postupně obnovované doby nájmu k 30. září 2019, jak dovodil soud prvního stupně. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že žalovaná nebyla již v době doručení Oznámení schopna pro svou duševní poruchu porozumět jeho obsahu. V této souvislosti odkázal na ustanovení §570 odst. 2 o. z. a zdůraznil, že tam obsažená právní úprava míří na všechny případy doručování projevu vůle osobě, která v pozici adresáta právního jednání není dostatečně duševně vybavena buď k přijetí prohlášení vůle, nebo k tomu, aby na právní jednání adekvátně reagovala, popř. aby alespoň nejednala ve svůj neprospěch (na podporu tohoto výkladu poukázal na komentář k citovanému ustanovení dostupný v ASPI). V návaznosti na to pak uzavřel, že ustanovení §570 odst. 2 o. z. tudíž dopadá i na posuzovaný případ, a to bez zřetele k tomu, že v době doručování Oznámení ještě nebylo soudem rozhodnuto o omezení svéprávnosti žalované a že žalobce zřejmě nevěděl, že žalovaná trpí duševní poruchou; o právní jednání, které by jí poskytovalo jen právní výhodu, zde nešlo. Vzhledem k tomu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř. “), a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V dovolání – z důvodů v něm rozvedených – předně namítl, že napadené rozhodnutí bylo pro něj překvapivé a že odvolací soud tudíž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poté odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně právně posoudil otázku, zda lze aplikovat ustanovení §570 odst. 2 o. z. i na právní jednání činěné vůči osobě, která je sice stižena duševní poruchou, která ji činí neschopnou právně jednat, avšak v době, kdy jí byl doručován příslušný projev vůle, ještě nebyla z tohoto důvodu omezena ve svéprávnosti. Ve vztahu k řešení uvedené právní otázky zejména zdůraznil, že občanský zákoník je vystavěn na zásadě postupného nabývání svéprávnosti, a to až do dosažení zletilosti, jíž se člověk stává plně svéprávným. Svéprávnosti se přitom nemůže sám vzdát, nýbrž může v ní být pouze omezen rozhodnutím soudu za splnění zákonem stanovených podmínek. Omezení svéprávnosti je pak účinné ke dni právní moci rozsudku a nemá tedy zpětnou účinnost (k tomu poukázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ve věci sp. zn. 3 Cz 106/75). Z uvedeného usuzoval, že osobou, která není plně svéprávná, má citované ustanovení na mysli buď nezletilého, nebo osobu, jejíž svéprávnost byla omezena soudním rozhodnutím, a to v obou případech podle stavu v době doručování právního jednání. To podle něj plyne i ze skutečnosti, že zákon spojuje působení právního jednání vůči dotčené osobě s jeho dojitím zákonnému zástupci (v případě nezletilého) nebo opatrovníkovi (v případě osoby omezené ve svéprávnosti). Z předestřených důvodů zastával stanovisko, že na jednostranná právní jednání, která došla osobě postižené duševní poruchou dříve, než soud rozhodl o omezení její svéprávnosti, se nepoužije ustanovení §570 odst. 2 o. z. Opačný závěr podle jeho mínění neobstojí, jelikož narušuje právní jistotu subjektů občanskoprávních vztahů a je též nepřiměřeně tvrdý vůči jednajícímu. Pro případ, že by právní názor odvolacího soudu i přes to pokládal dovolací soud za správný, však dovolatel současně poukázal též na to, že v poměrech předmětné věci se Oznámení dostalo do dispoziční sféry opatrovnice žalované při jednání před soudem prvního stupně dne 26. května 2021, jehož se zúčastnila a při němž byla i seznámena s jeho obsahem; nájemní poměr účastníků k předmětnému bytu tedy tak jako tak skončil nejpozději ke dni 30. září 2021. Uzavřel, že podle stavu v době rozhodování odvolacího soudu zde tedy již dotčený právní vztah být nemohl a žalobě tudíž mělo být vyhověno, i kdyby byl právní názor odvolacího soudu správný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda vzhledem k okolnostem, které by v daném případě mohly být právně významné z hlediska ustanovení §570 odst. 2 o. z., lze uvažovat o obnovování nájemního práva k bytu i po 30. září 2019 a tudíž o jeho existenci případně až do současné doby), která v rozhodování dovolacího soudu nebyla v této podobě dosud jednoznačně vyřešena.
Podle §3074 odst. 1 věty první o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (od 1. ledna 2014 – viz §3081 o. z.), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů. Byť nájem v daném případě vznikl dne 1. února 2013, řídí se od 1. ledna 2014 občanským zákoníkem.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil námitkou, že napadené rozhodnutí bylo pro něj překvapivé. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť povaha vytýkané vady řízení tomu nebrání.
Podle §2285 o. z. pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu. Podle §570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. Podle §570 odst. 2 o. z. právní jednání nepůsobí vůči osobě, která není plně svéprávná, dříve, než projev vůle dojde jejímu zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Sleduje-li se však právním jednáním poskytnout takové osobě jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je učiněno vůči této osobě.
Dojitím je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Je-li jednostranné hmotněprávní jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly. Hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní (doručené) okamžikem, kdy adresát tohoto jednání měl možnost se s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem). Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, z 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, z 1. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4016/2017, či ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018 (ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1660/19). Není-li však adresát písemného právního jednání plně svéprávný, nepůsobí vůči němu toto právní jednání dříve, než projev vůle dojde jeho zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi (§570 odst. 2 věta první o. z.).
V uvedených souvislostech nelze ztratit ze zřetele ani závěry, na nichž se v poměrech nové hmotněprávní úpravy již soudní praxe ustálila. V rozsudku ze dne 19. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 1082/2017, uveřejněném pod č. 89/2019 časopisu Soudní judikatura, totiž Nejvyšší soud dospěl nejen k závěru, že k obnovení nájemní smlouvy podle §2285 o. z. může dojít jen tehdy, jde-li o nájem bytu na dobu určitou, který skončil uplynutím sjednané doby nájmu (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 4354/2016), nýbrž i k závěru, že dříve zahájené řízení o vyklizení bytu, které pokračuje ke dni, kdy měl jeho nájem uplynutím doby skončit, nahrazuje (písemnou) výzvu k opuštění bytu podle §2285 o. z.
Z řečeného pak pro danou věc vyplývá následující. Oznámení z 11. června 2019 bylo žalované „předáno“ dne 17. června 2019, tedy v době, kdy sice nebyla omezena ve svéprávnosti, avšak současně v době, kdy trpěla duševní poruchou v podobě lehké mentální retardace, která není jen přechodného rázu a která zasahuje významně do jejího života v tom smyslu, že má výrazně omezenou schopnost úsudku i schopnost čtení, psaní a počítání a obsahu a důsledkům smluv nebyla schopna porozumět. Následně byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město omezena ve svéprávnosti a její opatrovnicí byla jmenována dcera K. K.. Žaloba podaná v této věci již dne 13. února 2020 byla v průběhu tohoto řízení prokazatelně doručena jmenované opatrovnici, která se účastnila jednání u soudu prvního stupně dne 26. května 2021, kdy rovněž schválila plnou moc udělenou advokátce JUDr. Janě Sládkové, přítomné nejen při tomto jednání u soudu prvního stupně, nýbrž i při jednání u odvolacího soudu dne 2. listopadu 2021. Lze tedy – vzhledem ke shora citované judikatuře – dovozovat, že nebyla-li žalovaná v důsledku existující duševní poruchy schopna chápat důsledky Oznámení, pak řízení o vyklizení předmětného bytu, které bylo zahájeno 13. února 2020, tedy v době, kdy musel existovat obnovený nájem, nutně nahrazuje – s přihlédnutím k okolnostem popsaným v předchozí větě – písemnou výzvu k opuštění bytu ve smyslu §2285 o. z.; za této situace se již nájem bytu obnovit nemohl a nutně skončil nejpozději 30. září 2021.
Se zřetelem k řečenému lze konstatovat, že měnící rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek včetně závislých nákladových výroků bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval nejen namítanou vadou řízení, nýbrž i dalšími otázkami souvisejícími s aplikací §570 odst. 2 o. z. Podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu