ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1774.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 1774/2021-325
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně G. D. H ., se sídlem XY, registrační číslo XY, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalovanému P. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, PSČ 120 00, o zaplacení 4.792.400,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 175/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 64/2020-289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 64/2020-289, se v prvním a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 75 Cm 175/2015-232, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 4.792.400,21 Kč s úrokem z prodlení od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 4.792.400,21 Kč za období od 26. 6. 2013 do 30. 6. 2013 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Žalovaný byl od 7. 4. 2006 do 31. 7. 2011 jednatelem společnosti T.-P. (nyní U., dále jen „společnost T.-P. Dalšími jednateli byli A. B. (od 1. 11. 2005 do 30. 4. 2011) a R. Z. (od 28. 3. 2011 do 21. 6. 2016).
2/ Společnost T. M. M. S. (nyní P. R.., dále jen „společnost TMMS“) vystavila společnosti T.-P. v období od dubna 2009 do června 2011 za dodané služby 61 faktur na částku (celkem) 17.910.679,14 Kč. Společnost T.-P. tyto faktury uhradila. O proplacení jednotlivých faktur rozhodoval žalovaný.
3/ Žalovaný se od 9. 11. 2011 stal jednatelem a od 22. 12. 2011 jediným společníkem společnosti TMMS.
4/ Společnost TMMS část služeb dle vystavených faktur vůbec neposkytla a zbylá část služeb byla předražena. Takto byla celkem navíc zaplacena žalobou uplatněná částka.
5/ Společnost T.-P. postoupila svoji pohledávku za žalovaným ve výši 4.792.400,21 Kč s příslušenstvím společnosti G. D. H. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 10. 2018, č. j. 75 Cm 175/2015-97, rozhodl o připuštění společnosti G. D. H. na místo společnosti T.-P. jako původní žalobkyně [§107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
[3] Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodl-li žalovaný o tom, že faktury vystavené společností TMMS budou proplaceny, přičemž v řízení netvrdil ani neprokázal skutečnosti, z nichž by bylo možné usoudit, že při tom postupoval s péčí řádného hospodáře [§135 odst. 2, §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“)], neprokázal, že rozhodnutí o proplacení faktur činil v souladu s péčí řádného hospodáře.
[4] Jelikož v řízení byl prokázán jak vznik škody (žalobou uplatněná částka byla zaplacena a majetek společnosti T.-P. se o ni snížil), tak i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného (rozhodnutí o proplacení faktur) a vznikem škody, je žaloba (s výjimkou části požadovaného úroku z prodlení) důvodná.
[5] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 64/2020-289, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). Současně výslovně rozhodl i o tom, že ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (druhý výrok).
[6] Odvolací soud zopakoval, resp. doplnil, dokazování rámcovou smlouvou o spolupráci a zajištění reklamních služeb, revizním znaleckým posudkem ze dne 27. 3. 2017, č. 27-03-2017/035, zpracovaným BDO Appraisal services – Znalecký ústav s. r. o. v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2015 (dále jen „revizní znalecký posudek“), obsahem protokolu o veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze, konaném v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému (odvolací soud „konstatoval obsah výslechu pověřeného pracovníka znaleckého ústavu“) a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 9 To 60/2017.
[7] Odvolací soud poukázal na výpověď A. B. na č. l. 197–199 spisu, podle níž „vystavované faktury měly ve valné většině přílohy o poskytovaných službách, přičemž pravidelné audity“ společnosti T.-P. „byly činěny s výrokem ‚bez výhrad‘“. Z řečeného dovodil, že ani jednu skutečnost „by nebylo možné očekávat v případě plateb činěných bez existence odpovídajících párových účetních dokladů potvrzujících faktické poskytnutí fakturovaných reklamních služeb“. Poskytnutí reklamních služeb pak plyne podle odvolacího soudu také z revizního znaleckého posudku.
[8] Tvrzení žalobkyně o tom, že poskytnuté služby byly předražené, pak odvolací soud považoval za vyvrácené revizním znaleckým posudkem, z něhož plyne, že zisk společnosti TMMS za celou dobu spolupráce se společností T.-P. činil toliko 149.862 Kč, přičemž marže společnosti TMMS činila (oproti obvyklé marži na trhu ve výši 5–15 %) toliko 4,99 %. V souladu s tím je i závěr znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem PROSCON, s. r. o., podle něhož zisk společnosti TMMS z obchodního vztahu se společností T.-P. činil 175.508 Kč.
[9] Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že společnosti T.-P. nevznikla škoda (tvrzená žalobkyní) a žalovaný svým jednáním neporušil péči řádného hospodáře. Proto změnil rozsudek prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl.
II. Dovolání
[10] Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. k zodpovězení níže uvedených otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
[11] Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud posoudil nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu otázky:
1) jak je rozloženo důkazní břemeno ve sporu mezi společností (jejím právním nástupcem) a (bývalým) jednatelem společnosti o náhradu škody způsobené porušením péče řádného hospodáře;
2) zda odvolací soud může (beze změny žaloby) rozhodnout o jiném skutku, než byl předmětem řízení;
3) zda uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zaplacením za nedodané služby vůči (bývalému) jednateli brání skutečnost, že společnost se může domáhat vůči třetí osobě (dodavateli služeb) vydání bezdůvodného obohacení;
4) zda odvolací soud může vycházet z odlišných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž zopakuje dokazování, a zda je při hodnocení důkazů vázán pravidly pro hodnocení důkazů;
5) zda se odvolací soud musí vypořádat s námitkami účastníka řízení významnými pro posouzení věci a zda může provést důkaz znaleckým posudkem, aniž by vyslechl znalce.
[12] Jednotlivé otázky dovolatelka podrobně rozebírá, odkazujíc přitom na řadu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu.
[13] Jde-li o čtvrtou otázku, dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud vyšel z odlišného skutkového stavu, než jak jej zjistil soud prvního stupně, opíraje se mimo jiné o výpověď svědkyně A. B. na č. l. 197 až 199 spisu, aniž by její výslech zopakoval. Přitom skutkové závěry, které z její výpovědi učinil, odporují jak obsahu výpovědi, tak i dalším důkazům. Svědkyně výslovně uvedla, že si na okolnost, zda ke každé faktuře byla připojena příloha, „přesně nevzpomíná“, o obsahu příloh ničeho nevypovídala. Navíc z ostatních provedených důkazů vyplynulo, že přílohy faktur neexistovaly, natož aby byly předány společnosti T.-P.
[14] Ve vztahu k páté otázce pak dovolatelka namítá, že odvolací soud nevyslechl znalce, čímž jí znemožnil položit mu otázky stran zpracovaného znaleckého posudku, a nevypořádal se s jejími námitkami proti tomuto posudku. Také při hodnocení důkazu revizním znaleckým posudkem odvolací soud postupoval v rozporu s pravidly pro hodnocení důkazů.
[15] Dovolatelka taktéž namítá, že odvolací soud nerespektoval zásadu koncentrace řízení, nepřípustně doplňoval tvrzení za žalovaného a rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé.
III. Přípustnost dovolání
[16] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[17] Otázka rozložení důkazního břemene nečiní dovolání přípustným, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud žalobu nezamítl proto, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, ale proto, že považoval za prokázané, že společnosti T.-P. nevznikla dovolatelkou tvrzená škoda.
[18] Ani pro řešení druhé otázky není dovolání přípustné, neboť odvolací soud rozhodl o nároku tak, jak jej dovolatelka vymezila.
[19] Třetí otázka nečiní dovolání přípustným proto, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Byť úvaha odvolacího soudu vskutku (jak přiléhavě poukazuje dovolatelka) odporuje závěrům formulovaným velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 (k nimž se Nejvyšší soud přihlásil například i v usnesení ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016, uveřejněném pod číslem 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze přehlížet, že ji odvolací soud učinil pouze hypoteticky, po případ, že by společnost T.-P. plnila společnosti TMMS bez právního důvodu. Rozhodnutí však vychází ze závěru, podle něhož společnost TMMS zaplacené služby poskytla (a nárok na vydání bezdůvodného obohacení tudíž společnosti T.-P. nesvědčí).
[20] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. k zodpovězení čtvrté i páté otázky předestírané dovolatelkou, jež odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
I. K výkladu §213 o. s. ř.
[21] Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).
[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu citovaného ustanovení se (mimo jiné) podává, že:
1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2) Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně; je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), vycházeje z odlišných skutkových zjištění než soud prvního stupně, je skutkový závěr odvolacího soudu učiněn v rozporu s §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. V důsledku takového postupu trpí odvolací řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4) U důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená (respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, či ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017.
[23] Odvolací soud mimo jiné učinil z výpovědi A. B., zachycené v protokolu na č. l. 197 až 199 spisu, skutková zjištění odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž zopakoval výslech jmenované. Soud prvního stupně – oproti soudu odvolacímu – nevycházel z toho, že k fakturám společnosti TMMS byly připojeny přílohy obsahující popis poskytovaných služeb (takové zjištění pak neučinil ani z výpovědi jmenované).
[24] Odvolací soud tak dovoláním předestřenou otázku procesního práva vyřešil ( implicite ) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, v důsledku čehož zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[25] V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že o okolnostech, které se týkají právnické osoby, jež je účastníkem řízení, a které nastaly v době, kdy určitá fyzická osoba vykonávala funkci člena statutárního orgánu, lze tuto fyzickou osobu vyslechnout jen jako účastníka řízení (§131 o. s. ř.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
II. K provádění důkazu znaleckým posudkem.
[26] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu §127 odst. 1 o. s. ř. se podává, že soud nesmí upustit od výslechu znalce a spokojit se s písemným posudkem znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3955/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).
[27] Jestliže odvolací soud neprovedl výslech zástupce znaleckého ústavu i přes výhrady dovolatelky k reviznímu znaleckému posudku (srov. podání na č. l. 179 spisu), vyřešil ( implicite ) dovoláním otevřenou otázku procesního práva v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, v důsledku čehož zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[28] Jelikož byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku (jakož i v závislém třetím výroku o nákladech řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
[29] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu