ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1822.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1822/2022-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) K. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, PSČ 779 00, a 2) Bytovému družstvu XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 32/2016, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 8 Cmo 151/2021-476, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 24 Cm 32/2016-427, určil, že žalobce je členem Bytového družstva XY (dále též jen „družstvo“), a nájemcem (ve výroku specifikovaného) družstevního bytu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce a žalovaného 1) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2016, č. j. 24 Cm 32/2016-116, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 93/2017-156, zrušil a řízení zastavil pro překážku věci rozsouzené. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2019, č. j. 27 Cdo 6048/2017-194, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 28. 1. 2020, č. j. 8 Cmo 93/2017-220, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolatelem formulovaná otázka, zda „mohl být žalobce, jakožto otec převodce, který řádně nenabyl členský podíl a prokazatelně mu nesvědčila dobrá víra, v dobré víře při nabytí členského podílu se zřetelem ke všem okolnostem“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů, a není proto právní otázkou, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Odvolací soud v otázce dobré víry manželů L. (dále též jen „převodci“) přisvědčil soudu prvního stupně, který má za prokázané, že převodcům v době nabytí členských práv a povinností dobrá víra svědčila, neboť tito neměli při nabytí členských práv a povinnosti ani od manželů H., ani ze strany družstva „žádné informace“ o tom, že by manželé H. nebyli „vlastníky členských práv a povinností v družstvu včetně práva nájmu k předmětnému bytu“, přičemž převodci převedli členská práva a povinnosti na žalobce „v dobré víře, že jsou jejich vlastníky“. Stejně tak odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož až do 23. 1. 2014 „žalobce nebyl svým synem informován“ o tom, že u Krajského soudu v Ostravě probíhá pod sp. zn. 42 Cm 143/2012 řízení, v němž je zpochybněno nabytí členských práv a povinností v družstvu převodci. Dovozuje-li dovolatel opak, jde toliko o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, k níž dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[6] Zpochybňuje-li dovolatel přesvědčení soudu o důvěryhodnosti svědeckých výpovědí, rozporuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, které však (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[7] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem předestřená otázka vlivu příbuzenského vztahu svědka a žalobce na dobrou víru žalobce v souvislosti s vydržením členských práv a povinností byla odvolacím soudem posouzena zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z té se podává, že jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013, a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015).
[8] Za pravdu konečně nelze dát ani argumentu dovolatele, podle něhož je „vhodné vycházet analogicky z právní úpravy, která upravuje situace, kdy má zájem na výsledku řízení vícero osob“, odkazuje na §242 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a na institut relativní neúčinnosti právního jednání dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K tomuto se (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 77/2013. V něm dovolací soud vysvětlil, že právní úprava odporovatelnosti právních úkonů klade z důvodu ochrany dlužníkova věřitele na osobu blízkou vyšší požadavky než právní úprava oprávněné držby, a proto není možné přisvědčit dovolateli, že by se u osob blízkých v případě oprávněné držby měla presumovat jejich vzájemná znalost o skutečnostech důležitých pro posouzení dobré víry.
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 20. 12. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu