ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2904.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 2904/2021-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně A. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK , se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00034398, zastoupenému JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, PSČ 110 00, o předání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 85/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 70 Co 403/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j 13 C 85/2018-138, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po Stavebním bytovém družstvu POKROK (dále jen „družstvo“) domáhá, aby jí „odevzdalo do užívání družstevní byt č. 071 v 6. podlaží o velikosti 3+1/L na adrese XY“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Otázku překážky věci rozsouzené odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
2) Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání (s přihlédnutím k ustanovení §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je např. spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí) takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán. Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně požadované peněžité plnění, již nelze následně vést spor o určení „že takto přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné výši. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o res iudicata).
3) Soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou.
[5] Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, či ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 940/2019.
[6] V otázce přezkumu rozhodnutí o vyloučení člena z družstva je pak judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěrech, že:
1) V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné (§231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), soud platnost vyloučení z družstva přezkoumávat nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 640/2010).
2) V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné, je soud oprávněn přezkoumat, zda představenstvo družstva, popř. jiný orgán určený stanovami, rozhodl o vyloučení člena družstva, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno (doručeno) a zda člen podal odvolání k členské schůzi. Podal-li si člen, jehož se rozhodnutí o vyloučení týká, odvolání k členské schůzi, může soud v jiném řízení dále přezkoumat, zda členská schůze o jeho odvolání rozhodla a zda mu bylo rozhodnutí členské schůze oznámeno, popř. zda člen uplatnil právo na přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 806/2016, nebo v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3400/2019).
[7] Rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 28 C 165/2014-205, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2015, Obvodní soud pro Prahu 5 (mimo jiné) uložil dovolatelce vyklidit byt a vyklizený jej předat družstvu, s odůvodněním, že její nájem zanikl zánikem jejího členství v družstvu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
[8] Návrhem podaným Městskému soudu v Praze dne 4. 8. 2016 se dovolatelka domáhala „vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 21. 11. 2012, kterým byla vyloučena z družstva“, a určení, že je členkou družstva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 73 Cm 78/2016-27, (mimo jiné) zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva (výrok I.) a žalobu o určení, že je dovolatelka členkou družstva (výrok II.).
[9] K odvolání dovolatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 138/2017-53, (mimo jiné) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a ve výroku II. jej „změnil“ tak, že žalobu o určení, že žalobkyně je členkou družstva zamítl pro předčasnost (druhý výrok).
[10] Toliko proti druhému výroku rozsudku č. j. 6 Cmo 138/2017-53, podalo družstvo dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3551/2018, vyhověl a rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III. výroku, zrušil a řízení o žalobě o určení, že dovolatelka je členkou družstva, zastavil (ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 27 Cdo 3551/2018 byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2648/20). V rozsahu, v němž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 73 Cm 78/2016-27 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva o vyloučení dovolatelky z družstva, nebyl rozsudek dovoláním napaden (a Nejvyšším soudem nebyl přezkoumáván).
[11] Za této situace nelze závěru odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci překážka věci rozsouzené brání (opětovnému) věcnému přezkumu platnosti vyloučení dovolatelky z družstva (coby předběžné otázky), ničeho vytknout.
[12] Dovolání není přípustné ani pro řešení „otázky“, zda soudy obou stupňů „mohly (nekriticky) vyjít pouze ze skutkového zjištění jiných soudů“. Je tomu tak proto, že (posuzováno podle obsahu) jde o otázku, kterou dovolatelka (pouze) vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně tvrzení žalobkyně, že soudy vycházely výlučně ze skutkových zjištění jiných soudů, není pravdivé (viz odstavce 4. až 7. rozhodnutí soudu prvního stupně).
[13] Výhrada, podle níž odvolací soud – k návrhu dovolatelky – nepřerušil řízení do rozhodnutí o její ústavní stížnosti, nečiní dovolání přípustným. Jejím prostřednictvím totiž dovolatelka toliko poukazuje na údajnou vadu řízení, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
[14] Taktéž i ve vztahu k námitce „nicotnosti“ rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředestírá žádnou otázku hmotného či procesního práva a ani nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtených v §237 o. s. ř., je naplněn. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva touto námitkou otevíraných; proto se jí ani nemohl zabývat (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[15] Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, družstvu však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu