ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3519.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3519/2022-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce Z. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 468/18, PSČ 500 02, proti žalovaným 1) J. B. , narozenému XY, bytem XY, a 2) Z. B. , narozené XY, bytem XY, společně zastoupeným Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 230/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 27 Co 101/2022-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 10 C 230/2020-155, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 27 Co 101/2022-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti „oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Konstatuje-li dovolatel v úvodu svého dovolání, že „z důvodu přehlednosti podaného dovolání se jeho právní argumentace primárně soustředí na předestření rozhodné judikatury, přičemž v ostatním zcela odkazuje na svá předchozí vyjádření před oběma stupni soudů“, přehlíží, že v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.). K odkazům dovolatele na dřívější podání, která učinil v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, tedy Nejvyšší soud při posuzování (přípustnosti) dovolání nepřihlížel.
[5] Věcně dovolatel napadá v prvé řadě závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úplatném převodu vlastnického práva k nemovitostem ze 4. 8. 1997 (dále jen „kupní smlouva“), kterou spolu uzavřeli žalobce a žalovaní (jako prodávající) se společností P., identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“), není v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele odůvodňují závěr o rozporu s dobrými mravy kupní smlouvy „okolnosti jejího podpisu“, neboť k uzavření této smlouvy „došlo v důsledku obmyslného manipulativního jednání druhé žalované (jeho matky) v den, kdy žalobce (dovolatel) uzavřel sňatek“, čímž „druhožalovaná zneužila tklivosti dovolatele v tak významný den pro jeho život a zmanipulovaným způsobem jej dovedla k podpisu písemnosti, která je zcela neplatná“.
[6] Dovolatel však přehlíží, že posouzení otázky rozporu právního úkonu s dobrými mravy jakožto důvodu neplatnosti daného právního úkonu ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2921/2019).
[7] Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Soudy nižších stupňů vzaly v úvahu všechna tvrzení dovolatele, odpovídajícím způsobem na ně reagovaly provedeným dokazováním a při posuzování skutkových okolností, které měly být důvodem rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy, vzaly v úvahu vše, co vyšlo za řízení najevo. Argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím se snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva není neplatná (pro rozpor s dobrými mravy), tedy není s to založit přípustnost dovolání.
[8] Dovolání nečiní přípustným ani argumentace, kterou dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně (ne)platnosti tzv. propadné zástavy. Také závěr odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva není ujednáním o propadné zástavě, totiž odpovídá ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2009“), a judikaturu na něj navazující, v rozhodovací praxi Ústavního soudu viz nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13], a to již jen proto, že vlastnické právo k nemovitostem přešlo na společnost bez ohledu na to, zda se žalovaní dostanou do prodlení se splněním svých (paralelně existujících) dluhů vůči společnosti (srov. důvody R 45/2009).
[9] Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani výhrada dovolatele, podle níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení v oblasti procesního práva, pokud jde o hodnocení důkazů, respektive jejich opatření“, s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „neodpovídá ani zákonnému příkazu platnému pro hodnocení důkazů.“ Samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) – s nímž dovolatel nesouhlasí a polemizuje – totiž nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[10] V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, resp. v rozsahu, v němž dovolatel napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť jde o výroky (či jejich části), jimiž odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
| Poučení:
| Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
| |
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu