ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3660.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 3660/2021-648
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně K. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, proti žalovanému R. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, o vyloučení společníka ze společnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 70/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2021, č. j. 5 Cmo 179/2021-497, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci 16. 9. 2021, č. j. 5 Cmo 179/2021-497, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 7. 2021, č. j. 30 Cm 70/2021-449, se mění tak, že se řízení nezastavuje.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Společnost K. S. (dále jen „společnost“) se žalobou podanou dne 28. 6. 2021 prostřednictvím zástupce Mgr. Libora Kapalína, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 857/18, PSČ 110 00 (dále jen „L. K.“), domáhá toho, aby soud vyloučil žalovaného jako společníka ze společnosti.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nejprve usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 30 Cm 70/2021-302, vyzval L. K. k předložení plné moci k zastupování společnosti v řízení s poučením, že nebude-li plná moc ve lhůtě tří dnu od doručení tohoto usnesení předložena, soud řízení zastaví.
[3] Podáním datovaným 1. 7. 2021 L. K. soudu sdělil, že 28. 4. 2021 se konala valná hromada společnosti (dále jen „valná hromada“), která zvolila A. S. a V. U. (dále jen „A. S.“ a „V. U.“) jednateli společnosti. Přílohami tohoto podání byly plné moci, podle kterých společnost – jednající svými jednateli A. S. a V. U. – zmocnila L. K. k zastupování společnosti „ve všech věcech“.
[4] Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 7. 2021, č. j. 30 Cm 70/2021-449, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[5] K odvolání společnosti Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) D. U. (dále jen „D. U.“) a žalovaný jsou společníky společnosti, přičemž každý vlastní podíl o velikosti 50 %.
2) D. U. byla jednatelkou společnosti.
3) Přílohou žaloby byla plná moc ze dne 7. 9. 2020, podle které společnost (jednající D. U.) zmocnila L. K. k zastupování společnosti.
4) Usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. 30 Cm 309/2018-2103, ve znění usnesení ze dne 1. 7. 2020, č. j. 30 Cm 309/2018-2158, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2021, č. j. 5 Cmo 165/2019-2408, a které nabylo právní moci dne 16. 3. 2021, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, vyloučil D. U. z výkonu funkce jednatelky společnosti a zakázal jí po dobu tří let od právní moci usnesení vykonávat funkci členky statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo v ní být osobou v obdobném postavení. Rozhodl tak proto, že D. U. při výkonu funkce jednatelky společnosti „opakovaně a závažně porušovala péči řádného hospodáře“.
5) Společnost P. R. F. Group s. r. o. u rozhodčího soudu uplatnila vůči společnosti svou pohledávku ve výši 65.000.000 Kč s příslušenstvím (dále jen „rozhodčí řízení“).
6) V rozhodčím řízení na jednání konaném dne 29. 10. 2020 D. U. (jako jednatelka společnosti) potvrdila (sporná) skutková tvrzení žalobce. Rozhodčí soud svým meritorním rozhodnutím pak společnosti uložil, aby zaplatila společnosti P. R. F. Group s. r. o. 65.000.000 Kč s příslušenstvím.
7) Dne 28. 4. 2021 se konala valná hromada společnosti, které se ze společníků společnosti zúčastnila pouze D. U.
[7] Odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) převzal závěry usnesení č. j. 5 Cmo 165/2019-2408, podle nichž D. U. od roku 2017 při výkonu funkce jednatelky společnosti opakovaně a závažně porušovala péči řádného hospodáře. Z tohoto důvodu jsou tak podle odvolacího soudu od roku 2017 zájmy D. U. „zásadně rozporné“ se zájmy společnosti.
[8] Rozpor zájmů společnosti a zájmů D. U. odvolací soud spatřoval také v jednání D. U., která v rozhodčím řízení „fakticky skutková tvrzení žalující strany dosvědčila, což zjevně mělo za následek neprovádění dalšího dokazování (zejm. pak znaleckého zkoumání stran pravosti podpisu na sporné smlouvě a výslech žalovaného), a následné vydání rozhodnutí, kterým byla společnost zavázána k úhradě částky 65.000.000 Kč s příslušenství.“ Tento „postup a výpověď“ D. U. v rozhodčím řízení odvolací soud zhodnotil „jako zcela rozporné se zájmy společnosti a tuto poškozující.“
[9] Důsledkem střetu zájmů D. U. a společnosti je podle odvolacího soudu to, že od roku 2017 D. U. nemohla za společnost jednat, a „procesní zmocnění“, které dne 7. 9. 2020 udělila jménem společnosti L. K., je podle ustanovení §21 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) „od počátku neúčinné a nelze k němu přihlížet.“
[10] K námitce žalovaného odvolací soud konstatoval, že střet zájmů L. K. a společnosti „z jím předložených listin bez dalšího dovodit nelze.“
[11] Ve vztahu k plným mocím podepsaným A. S. a V. U. odvolací soud vycházel z toho, že nedostatek usnášeníschopnosti valné hromady je vadou, která zakládá toliko neplatnost valnou hromadou přijatých usnesení. Zatímco existenci vad způsobující neplatnost usnesení přijatých valnou hromadou není v projednávané věci oprávněn posuzovat, tak k vadám, pro které se na se na usnesení valné hromady hledí, jakoby nebylo přijato „soud v řízení přihlédnout musí“.
[12] Přes právě uvedený závěr odvolací soud (cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 552/2006) dospěl k názoru, že – jelikož má společnost toliko dva společníky, kteří disponují každý 50 % hlasů, a valná hromada je usnášeníschopná za přítomnosti společníků s nadpoloviční většinou hlasů – tak „bez přítomnosti a souhlasu obou společníků (…) valná hromada nemůže přijmout ničeho.“
[13] „Postupem druhého společníka D. U., která fakticky neguje společnické postavení druhého ze společníků (žalovaného) tím, že na jí pořádaných (svolaných) valných hromadách ‚nepřihlíží‘ k jeho hlasům, dochází“, podle odvolacího soudu „ke ‚generování‘ usnesení valné hromady společnosti, kterých se druhý ze společníků nezúčastňuje, resp. jeho účast je mu z různých zástupných důvodů druhým ze společníků odpírána, což fakticky neguje možnost tímto postupem (až na zákonné výjimky) cokoliv na valné hromadě společnosti řádně přijmout.“
[14] Odvolací soud k tomu dodává, že „je mu z úřední činnosti známo, že oba společníci – s ohledem na vzájemně vyhrocené vztahy – samostatně (dvojkolejně) ‚produkují‘ valné hromady, na kterých přijímají rozhodnutí bez přítomnosti druhého ze společníků tak, jak potřebují k prosazování svých soukromých zájmů, přičemž činnost společnosti je od okamžiku rozvratu jejich dřívějšího manželství zjevně paralyzována. (…) Zjevné zneužití práva proto nemůže požívat právní ochrany (§8 občanského zákoníku), a tedy je nezbytným odepřít právní ochranu takovému výkonu práva, které sice formálně odpovídá zákonu, avšak jenž je vzhledem k výše uvedeným okolnostem nepřijatelný.“
[15] Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že „L. K. postupem podle ustanovení §21 odst. 1 a 5 o. s. ř. oprávnění jednat za společnost neprokázal.“
[16] Námitku společnosti, podle níž jí soud prvního stupně měl ustanovit podle §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka, odvolací soud nepovažoval za důvodnou a vysvětlil, že „tento postup je možný pouze v řízení, které bylo řádně zahájeno a až v jeho průběhu nedostatek zastoupení právnické osoby nastal.“
[17] Závěrem odvolací soud dodal, že „společník D. U. je oprávněna daný typ žaloby vůči žalovanému uplatnit také postupem dle ustanovení §157 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), (dále jen „z. o. k.“), tedy podáním společnické žaloby pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka soudem podle ustanovení §204 z. o. k., a proto jí nic nebrání takto postupovat.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
[18] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice:
1) zda „existuje něco jako obecný konflikt zájmů mezi jednatelem a společností nebo jen konkrétní konflikt zájmů s ohledem na předmět daného řízení“,
2) „kdy zaniká funkce jednatele v případě vyloučení osoby jednatele z funkce statutárního orgánu (…)“,
3) zda je právní jednání jednatele zapsaného v obchodním rejstříku, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy jím zastoupené společnosti, neplatné či neúčinné,
4) zda „může soud v jiném řízení než je řízení o neplatnosti rozhodnutí valné hromady dovodit, že k výsledkům valné hromady nebude přihlížet z důvodu neplatnosti usnesení valné hromady anebo z důvodu obecných právních principů“,
5) zda „může být po jednateli požadováno, aby (…) ve prospěch společnosti lhal a/nebo činil obstrukční jednání“,
6) zda „zakládá objevení nového dluhu jinak prosperující společnosti na základě smlouvy podepsané v minulosti oběma jednateli samo o sobě důvod domnívat se, že jednatel, který smlouvu podepsal, porušil svou povinnost“,
7) zda má soud prvního stupně, který zjistí, že žalobkyně – společnost s ručením omezeným – není zastoupena a není zde jednatel, který by mohl za ni jednat, jmenovat žalobkyni opatrovníka podle §29 odst. 2 o. s. ř. a
8) „kdo je vlastníkem podílu ve společnosti s ručením omezeným, pokud tento podíl je za trvání manželství nabyt ‚na jméno‘ některého z manželů“ a kdo a za jakých podmínek vykonává hlasovací práva spojená s tímto podílem.
[19] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[20] Dovolatelka uvádí, že plné moci, které D. U. udělila do právní moci rozhodnutí č. j. 5 Cmo 165/2019-2408, jímž byla vyloučena z funkce jednatelky společnosti, jsou „platné a účinné“. Konstatuje, že D. U. nepoškozovala společnost, ale byl to naopak právě žalovaný, který společnost „zlikvidoval“. Ani výpověď D. U. v rozhodčím řízení nemůže být podle ní porušením povinnosti jednatelky, neboť D. U. vypovídala pravdivě.
[21] D. U. nebyla vůči společnosti ve střetu zájmů ani v rozhodčím ani v tomto řízení, mohla tedy za společnost jednat ve všech záležitostech a mohla i zmocňovat další osoby k jejímu zastupování. „Konflikt zájmů podle ustanovení §21 odst. 4 o. s. ř. se“ podle mínění dovolatelky „posuzuje vždy případ od případu a neexistuje nic jako obecný konflikt zájmů.“ Pro posuzování střetu zájmů jednajícího statutárního orgánu a společnosti není podstatné, zda se statutární orgán v minulosti dopustil porušení povinností při výkonu své funkce.
[22] Podle dovolatelky závěr o tom, že D. U. byla od roku 2017 „v obecném střetu zájmů“ se společností, a nemohla tak společnost zastupovat, odporuje principům materiální právní moci (závaznosti) rozhodnutí, kterým byl člen statutárního orgánu vyloučen ze společnosti. Takový závěr je podle ní v rozporu s účelem soudního řízení o vyloučení statutárního orgánu ze společnosti, neboť k zániku funkce jednatele i jeho oprávnění zastupovat společnost by došlo dříve, než by soud v tomto řízení meritorně rozhodl.
[23] Ve vztahu k třetí dovolací otázce dovolatelka dovozuje, že byla-li D. U. zapsána v obchodním rejstříku jako jednatelka společnosti, tak do výmazu tohoto zápisu z obchodního rejstříku byly „třetí osoby chráněny jednajíce v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku“, a jednání jednatelky učiněná za společnost v této době „by nebylo možné napadat argumentací, že později byla pravomocně vyloučena z výkonu funkce statutárního orgánu pro porušení z předchozích let.“ K podpoře uvedeného názoru dovolatelka cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2260/2007, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 136/2012, a uvádí, že plná moc udělená za společnost nezaniká zánikem funkce jednatele, který tuto plnou moc udělil.
[24] Názor odvolacího soudu, podle něhož návrh na vyloučení společníka ze společnosti je za společnost oprávněna podat D. U. jako společnice společnosti a nikoli již zástupce společnosti zmocněný D. U. považuje dovolatelka za absurdní.
[25] Prostřednictvím čtvrté z dovolacích otázek dovolatelka namítá, že vady usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným spočívající v tom, že valná hromada nebyla řádně svolána, že valná hromada nebyla usnášeníschopná a že usnesení valné hromady nebylo přijato většinou přítomných společníků, nezpůsobují zdánlivost, ale neplatnost valnou hromadou přijatých usnesení. Neplatnost usnesení valné hromady může soud přezkoumávat pouze v řízení o vyslovení jejich neplatnosti a nikoli v rejstříkovém řízení či v řízení o vyloučení společníka ze společnosti. Odvolací soud tak v projednávané věci nebyl oprávněn rozhodnout o neplatnosti usnesení, kterými valná hromada zvolila A. S. a V. U. jednateli společnosti.
[26] K sedmé dovolací otázce dovolatelka uvádí, že zjistil-li soud prvního stupně, že společnost nemá žádného jednatele, měl ji postupem podle §29 odst. 2 o. s. ř. ustanovit opatrovníka.
[27] Závěrem svého dovolání dovolatelka odůvodňuje, proč považuje usnesení přijatá dne 28. 4. 2021 valnou hromadou společnosti za platná.
[28] K dovolání se svým podáním (datovaným 8. 1. 2022) vyjádřil žalovaný. Podle něj je dovolání nepřípustné, neboť na řešení dovolatelem předkládaných otázek napadené rozhodnutí nespočívá; Nejvyšší soud by měl dovolání odmítnout.
[29] Žalovaný namítá, že dovolání nebylo podáno osobou k tomu oprávněnou, neboť L. K. nebyl k jeho podání společností „pověřen“. Plná moc ze dne 7. 9. 2020 je totiž neplatná, poněvadž v době, kdy ji D. U. podepsala, byly její zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
[30] Ani plné moci k zastupování společnosti podepsané A. S. a V. U. nejsou podle mínění žalovaného platné. Je tomu tak proto, že pro přijetí návrhu usnesení, kterým měly být A. S. a V. U. zvoleni jednateli společnosti, hlasovala na valné hromadě pouze D. U., která nedisponovala nadpoloviční většinou hlasů. A. S. a V. U. tak nebyli platně zvoleni jednateli společnosti.
III. Přípustnost dovolání
[31] Nejvyšší soud předesílá, že než mohl přistoupit k posouzení přípustnosti dovolání, musel nejdříve posoudit, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení. Je přitom třeba výslovně uvést, že dovolací soud se nezabýval otázkou, zda je L. K. oprávněn podat jménem společnosti dovolání, ani otázkou, zda byla D. U. (či jiná osoba) oprávněna jej k tomuto procesnímu úkonu zmocnit. Je tomu tak proto, že právě otázka existence oprávnění L. K. zastupovat společnost představuje podstatu projednávané věci, ale i důvod podaného dovolání (obdobně srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. II. 2502/15, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 1472/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3315/2018, nebo ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2099/2020).
[32] Dovolání bylo podáno včas a splňující podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[33] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou formulovaných otázek týkajících se posuzování střetu zájmů zastoupené právnické osoby a jejího zástupce, při jejichž řešení se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[34] Již v usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001 (uveřejněném pod číslem 30/2003 Sb. rozh. obč.), Nejvyšší soud uzavřel, že nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§104 odst. 2 o. s. ř.), přičemž opatřením soudu k odstranění nedostatku průkazu zastoupení je zpravidla výzva tomu, kdo vystupuje jako zmocněnec, popřípadě účastníku, aby ve stanovené lhůtě předložil písemnou plnou moc, nebo aby k udělení plné moci došlo ústně do protokolu; to platí jak v případě, že plná moc nebyla v řízení doložena vůbec, tak v případě, že byla předložena s takovými nedostatky, pro které ji nelze považovat za platnou (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sen. zn. 29 NSCR 26/2013, či ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 136/2015).
[35] Při zkoumání otázky, zda je zástupce zmocněný právnickou osobou na základě plné moci oprávněn za tuto osobu v soudním řízení jednat, je třeba rozlišovat otázku, zda zájmy tohoto zástupce v řízení jsou v rozporu se zájmy zastoupené právnické osoby (§32 odst. 2 o. s. ř.), a otázku, zda plná moc udělená právnickou osobou k zastupování v řízení tuto osobu zavazuje, a opravňuje tak zmocněnce za právnickou osobu v řízení jednat.
[36] V projednávané věci odvolací soud neshledal, že by zájmy L. K. jako procesního zástupce dovolatelky byly v konfliktu se zájmy dovolatelky. Dovodil, že D. U. – pro střet svých zájmů se zájmy dovolatelky – nemohla za dovolatelku jednat, a tudíž ani zmocnit L. K. k zastupování dovolatelky v řízení.
[37] Při posuzování otázky, zda udělená plná moc právnickou osobu zavazuje, přitom může být (s ohledem na konkrétní skutková zjištění) jako dílčí předpoklad zkoumáno, zda zájem člena statutárního orgánu právnické osoby, který za právnickou osobu plnou moc udělil, byl – při tomto právním jednání (udělení plné moci) – v rozporu se zájmem zastoupené právnické osoby. V takovém případě je však potřeba tento dílčí předpoklad posoudit podle příslušných právních norem týkajících se účinků právních jednání, jež člen statutárního orgánu právnické osoby učinil ve střetu svých zájmů se zájmy jím zastupované právnické osoby.
[38] K účinkům právního jednání členů statutárních orgánů obchodních korporací při střetu jejich zájmu se zájmem obchodní korporace srovnej úpravu §54 a násl. z. o. k. a §437 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K jejich výkladu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1382/2019, nebo ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3495/2019.
[39] Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce střetu zájmů zástupce a zastoupeného se dále podává:
1) Rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného musí reálně existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí.
2) Při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného.
[40] Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, nebo ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018).
[41] V usnesení ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1182/2021, pak Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že likvidátor při výkonu své funkce „opakovaně a soustavně porušoval zákon a způsobil na majetku žalobce nenávratnou škodu ve výši stovek miliónů korun českých“, nepředstavuje důvod, pro nějž by měl být ve střetu zájmů při všech jednáních, které za společnost učiní (srov. odstavec 15 citovaného usnesení).
[42] Závěry vypočtené v odstavci 39, jakož i závěr uvedený v odstavci 41, se obdobně prosadí i ve vztahu k jednání jednatele společnosti s ručením omezeným za společnost.
[43] Dospěl-li proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k paušálnímu závěru, že jelikož D. U. opakovaně a závažně porušovala péči řádného hospodáře, byl její zájem „již od roku 2017“ v rozporu se zájmem společnosti, a tudíž je plná moc, kterou D. U. za společnost dne 7. 9. 2020 udělila L. K. „od počátku neúčinná“, není jeho právní posouzení věci správné.
[44] I kdyby plná moc ze 7. 9. 2020 nemohla obstát, nelze přehlédnout, že jednatelé společnosti (zvolení na valné hromadě konané 28. 4. 2021) udělili L. K. další (generální) zmocnění k jednání za společnost. Postup odvolacího soudu, který v projednávané věci de facto přezkoumal platnost usnesení valné hromady o jejich volbě, je v rozporu s výslovným zněním §192 odst. 1 z. o. k. i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016, uveřejněné pod číslem 62/2018 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4439/2018 a judikaturu v něm citovanou).
[45] Jelikož napadené rozhodnutí není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 5. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu