ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1674.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1674/2022-546
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně městské části Praha 3 , IČ 000 63 517, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené JUDr. Libuší Mikuleckou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1284/1, proti žalovaným 1. M. Š. , nar. XY, bytem XY, a 2. S.I.D., a.s. , IČ 264 18 487, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 580/39, zastoupeným Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o 2.911.352 Kč s příslušenstvím, o vzájemném návrhu ve výši 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 473/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, se kromě části výroku I., jíž byl zčásti potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. června 2021, č. j. 7 C 473/2015-433, a části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do části zbytku úroku z prodlení, ruší a věc se v naznačeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. 7 C 473/2015-433, řízení co do částek 4.800 Kč a 1.672 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu co do částek 275.322,80 Kč a 993.736,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 363.477,20 Kč a 1.294.220,10 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VIII.). Žalobkyně se po žalovaných domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku v jejím vlastnictví parc. č. XY v k. ú. XY ve výši 638.800 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2013 do 9. 11. 2014 a ve výši 2.272.552 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2014 do 30. 6. 2018 s tím, že žalovaní se bezdůvodně obohacují na její úkor, neboť jsou spoluvlastníky stavby č. p. XY v k. ú. XY (prodejna XY), jež se nachází na výše zmíněném pozemku. Žalovaní uplatnili protinávrh, jímž žádali po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně bez právního důvodu užívá podzemní garáže, jež jsou součástí prodejny XY jakožto věci hlavní, a jsou tedy ve vlastnictví žalovaných. Soud po zhodnocení povahy garáží dospěl k závěru, že nejsou součástí prodejny XY, návrh žalovaných tudíž zamítl. Nárok žalobkyně posoudil jako důvodný, nicméně zohlednil, že předmětný pozemek užívá i sama žalobkyně, neboť pronajímá podzemní garážová stání situovaná na témž pozemku. Žalobkyni tak přiznal plnění ve výši 56,9 % z žalované částky, tedy 363.477,20 Kč a 1.293.892,10 Kč, obě se specifikovaným úrokem z prodlení, neboť v tomto poměru žalovaní vůči žalobkyni pozemek užívají.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, k odvolání žalobkyně i žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhé žalované a daný výrok ve zbylém rozsahu potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím, stejnou povinnost určil i druhé žalované a ve zbytku úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil žalovaným povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci i státu (výroky IV. a V.). Odvolací soud se z větší části ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně, přičemž aproboval jeho závěr o tom, že žalovaní nejsou vlastníky předmětných garáží, ovšem naznal tak pouze na základě privatizačního projektu, který považoval za rozhodný a postačující důkaz. Nesouhlasil však s krácením náhrady za bezdůvodné obohacení z důvodu současného užívání věci žalobkyní.
3. Proti výrokům I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze podali oba žalovaní dovolání, v němž namítají, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž zodpovězení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, a též otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nesouladné s ustálenou judikaturou má být posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně, rozpor zde dovolatelé spatřují například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016. Jako otázku v rozhodovací praxi neřešenou poté rozvádějí nabytí vlastnického práva k součásti věci, jež byla převáděna v rámci privatizace na základě zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12. 8. 1993 (dále jen „zákon o velké privatizaci“). Žalovaní odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřující myšlenku, že součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla tato součást ve smlouvě o převodu vlastnického práva uvedena; nesouhlasí tedy s konkluzemi odvolacího soudu o nemožnosti přechodu vlastnického práva ke garáži na žalované, pokud nebyla uvedena v privatizačním projektu. Judikaturu, jíž odvolací soud podpořil své závěry, žalovaní vnímají jako neaplikovatelnou na konkrétní situaci.
4. Na základě výše uvedených argumentů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalovaných se vyjádřila žalobkyně, jež dovolání označila za nesprávné i nesplňující zákonné předpoklady, a navrhla odmítnutí daného mimořádného opravného prostředku.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaných je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení předběžné otázky přechodu vlastnického práva k součásti věci.
10. Jelikož k přechodu vlastnického práva k prodejně XY na žalované došlo ke dni 24. 11. 1992, nalézací soudy správně postupovaly dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
11. Podle §118 odst. 1 obč. zák. jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Dle §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, dle druhého odstavce téhož paragrafu stavba není součástí pozemku.
12. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží,“ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila,“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (namátkou odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, v nichž oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou (za všechny např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1035/2022).
13. Soudní praxe je též dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zákonné definice pojmu součást věci plyne, že pokud zákon nestanoví jinak, není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů a sdílí osud věci hlavní. Hlavní věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu. Proto se právní úkony i jimi založená práva a vzniklé povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní věc, vztahují i na všechny její součásti; při převodu vlastnictví k věci hlavní přechází součást věci na nabyvatele automaticky, a to i když není výslovně uvedena ve smlouvě, není též rozhodné vědomí nabyvatele o této skutečnosti (viz především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, či jeho usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010). Součást věci nelze od věci hlavní oddělit pouhým projevem vůle, dokud je totiž součást s věcí hlavní spojena, nemá vůle vlastníka vliv na to, že jde stále o jedinou věc (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, či ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1212/2020).
14. Jakkoliv soudní praxe dovodila, že privatizační projekt podle §6 zákona o velké privatizaci měl zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a v rámci privatizace nebylo možné převést jiný majetek než ten, který v něm byl vymezen (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, či jeho usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016), zákon o velké privatizaci speciální pravidla o tom, co je součástí věci a jaký je její právní režim, neupravoval, i zde byly tedy platné regule občanského zákoníku o součásti věci a její povaze (obdobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4505/2018).
15. V poměrech projednávané kauzy odvolací soud na základě jediného jím zhodnoceného důkazu (jejž označil za rozhodný a postačující) dospěl k závěru, že se žalovaní vlastníky garáží stát nemohli, neboť privatizační projekt, na jehož základě „XY“ na dražitele přešla, výslovně vyjadřoval, že předmětem prodeje je pouze budova samoobsluhy včetně movitého zařízení, pozemek není předmětem privatizace a podzemní garáže jsou nedílnou součástí komplexu obytných budov. Dle odvolacího soudu výše uvedené svědčí o vůli dražitele nenabýt garáže, zároveň převedení majetku ve větším rozsahu, než uvádí privatizační projekt, by se protivilo normám zákona o velké privatizaci. Odvolací soud zde však opomněl výše vylíčenou charakteristiku součásti věci dle občanského zákoníku a to, že součást věci není věcí v právním smyslu a nemůže s ní být právně disponováno odlišně od věci hlavní, naopak součást věci automaticky přejde na nabyvatele věci hlavní, i když si toho nabyvatel není vědom nebo tato součást není uvedena ve smlouvě. Jako principiální otázka tedy vyvstává, zda je předmětná garáž samostatnou věcí či zda představuje součást prodejny XY, nebo dokonce věci jiné (obytného domu, jak rekapituluje sám odvolací soud v bodě 11 napadeného rozhodnutí), pouze po ozřejmění této nejasnosti je možno rozhodnout o tom, zda v procesu privatizace mohla následovat osud věci hlavní a přejít spolu s prodejnou XY na žalované. Odvolací soud pochybil, když ve věci předběžnou otázku vlastnického práva žalovaných ke garážím posoudil pouze na základě privatizačního projektu, aniž by se jakkoliv zabýval povahou garáží jako součásti věci, neboť skutečnosti uvedené v privatizačním projektu nezbavují soud povinnosti zabývat se jejich přiléhavostí. Jeho právní posouzení dané předběžné otázky bylo přinejmenším neúplné, a tudíž nesprávné.
16. K dovolací námitce žalovaných, v níž zpochybnili aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k vymáhání bezdůvodného obohacení z důvodu, že dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, získává vlastník stavby umístěné na povrchu jiné stavby, která je samostatnou věcí, bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka stavby situované níže, nikoliv na úkor vlastníka dotčeného pozemku, sluší se poznamenat, že dovolateli odkazované rozhodnutí hovoří o stavbě pozemní komunikace, na níž byly vystavěny přístřešky městské hromadné dopravy, jejichž užíváním vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka předmětné komunikace, neboť vlastník pozemku byl na svých právech omezen již prvotním zastavěním pozemku právě danou komunikací. Je přitom nutné konstatovat, že skutkové okolnosti nynější kauzy se přece jen liší od uvedeného případu, umístění garáží pod povrch pozemku nelze stavět naroveň zastavění pozemku pozemní komunikací. Nadto vzhledem k tomu, že doposud nebylo soudy postaveno najisto, zda jsou podzemní garáže samostatnou věcí či nikoliv, nebylo by účelné se danou otázkou v tomto stádiu řízení zabývat.
17. Ve světle předeslaného výkladu lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, Nejvyšší soud proto rozsudek městského soudu v dovoláním dotčeném rozsahu a v akcesorických nákladových výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), přičemž odvolací soud přihlédne též k obsahu návrhu na vydání opravného usnesení k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, podaného žalobkyní, který se však zrušením tohoto rozsudku stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu