ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1807.2022.3
sp. zn. 28 Cdo 1807/2022-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Metropolitní kapitula u svatého Václava v Olomouci , identifikační číslo osoby 607 99 358, se sídlem v Olomouci, Biskupské nám. 841/2, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 395/15, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání věci, eventuálně zaplacení 5 048 641 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 156/2016,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2022, č. j. 19 Co 223/2021-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 40 123,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Chytila, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 395/15.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2021, č. j. 7 C 156/2016-330, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. 10. 2021, č. j. 7 C 156/2016-368, a usnesení ze dne 1. 12. 2021, č. j. 7 C 156/2016-371, potvrzen ve výroku I., jímž bylo částečně vyhověno žalobě a žalovanému uloženo vydat žalobkyni co do druhu a množství blíže specifikovanou dřevní hmotu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. (jímž byla žaloba ve zbylé části zamítnuta) tak, že se žalovanému ukládá vydat žalobkyni 873 m 3 smrkové dřevní hmoty věkového stupně 8 v celých délkách (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výroku V. o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za řízení a rozhodl o nákladech řízení u soudů obou stupňů včetně nákladů státu (výroky III. – V. rozsudku odvolacího soudu).
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jakožto povinná osoba podle §4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, na základě písemné výzvy, jež mu byla doručena dne 4. 7. 2013, vydal žalobkyni coby osobě oprávněné (podle §3 zákona č. 428/2012 Sb.) dne 26. 9. 2014 pozemky v katastrálních územích Budišov nad Budišovkou a Dvorce u Bruntálu určené k plnění funkcí lesa. V době od 4. 7. 2013 do 26. 9. 2014 na těchto pozemcích hospodařil a prováděl činnosti podle §32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), zejména pak na nich vytěžil dřevní hmotu v celkové hodnotě 6 133 844 Kč, přičemž jeho účelně vynaložené náklady byly kvantifikovány částkou 2 045 419 Kč.
3. Co do právního posouzení věci odvolací soud aproboval i soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalovaný (jako osoba povinná podle zákona č. 428/2012 Sb.) byl povinen vydat žalobkyni (oprávněné osobě) pozemky včetně jejích součástí a příslušenství ve stavu, v němž se nalézaly ke dni doručení výzvy k jejich vydání. Prováděl-li žalovaný v době od doručení výzvy k vydání pozemků do jejich odevzdání oprávněné osobě (žalobkyni) těžbu dřeva, je povinen žalobkyni vydat takto vytěženou dřevní hmotu, může si však odpočítat účelně vynaložené náklady na těžbu, případně na další práce. Oproti soudu prvního stupně dospěl však odvolací soud k závěru, že žalovaný (procesně korektním způsobem podle §97 o. s. ř.) vůči žalobkyni nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s těžbou neuplatnil (a nad rámec toho dodal, že i kdyby bylo možné návrh žalovaného považovat za námitku započtení /§98 o. s. ř./, byl by takovýto nárok – s ohledem na žalobkyní důvodně vznesenou námitku promlčení – promlčen).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“), spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, dále i na vyřešení otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné považuje dovolatel posouzení odvolacího soudu vedoucí k závěru o uložení povinnosti vydat žalobkyni coby oprávněné osobě dřevní hmotu, která jím byla na vydávaných pozemcích vytěžena v době od doručení výzvy k vydání pozemků do doby jejich odevzdání oprávněné osobě; namítá, že takovou povinnost ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinné osobě neukládá, nelze-li vytěženou dřevní hmotu považovat za součást ani příslušenství pozemku. Závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, pokládá za nepřípustné dotváření práva a domáhá se přehodnocení dovolacím soudem vyslovených konkluzí, zejména proto, že v odkazované věci nebylo zohledněno, že povinná osoba v době smýcení lesního porostu byla vlastníkem pozemků a nemohla tak být v postavení nepoctivého držitele. Dovolatel zdůrazňuje, že při těžbě postupoval s péči řádného hospodáře (i ve smyslu §32 zákona č. 289/1995 Sb.) a že takový postup mu nezapovídá ani ustanovení §13 zákona č. 428/2012 Sb. Přitom má za to, že pro povahu lesních pozemků ani nelze dostát povinnosti vydat oprávněné osobě nárokované pozemky v tom stavu, v jakém se nacházely ke dni doručení výzvy. S odkazem na judikaturu Nevyššího soudu k ustanovení §7 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pak dovozuje, že podle zákona č. 428/2012 Sb. nemá povinnost uvést vydávanou věc do stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci, ani vydat vytěženou dřevní hmotu. Závěrem dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nekriticky převzal závěry z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, aniž by se vypořádal se všemi proti němu uplatněnými námitkami, čímž měl odvolací soud dle mínění dovolatele porušit jeho právo na spravedlivý proces. Vedle dovolání dovolatel učinil i návrh na odklad vykonatelnosti meritorních výroků napadaného rozsudku.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. V rozsudku ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž z ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vyplývá, že povinná osoba vydá věc, včetně jejích součástí a příslušenství, oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání. Rozhodným dnem, jímž se stav vydávané věci řídí, je tedy den, kdy byla povinné osobě doručena výzva k vydání věci (z komentářové literatury viz Kříž, J., Valeš, V., Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 256, bod 1). Smyslem uvedené právní povinnosti je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení jeho účelovým změnám. Důraz na zachování stavu věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě totiž přispívá k právní jistotě jak oprávněné, tak povinné osoby (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 11/2000; k přiměřené aplikaci některých závěrů artikulovaných v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaných ustanovení obecných restitučních předpisů v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). K zajištění stability vydávané věci pak slouží restitučními předpisy ukládaná povinnost, aby s ní povinná osoba až do jejího vydání oprávněné osobě nakládala s péčí řádného hospodáře, či zákaz věc, její součásti anebo příslušenství převést do vlastnictví jiného (viz kupř. §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 243/98, publikovaný pod č. 19/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, publikované pod č. 4/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
11. Právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, a jíž je tudíž známo, že je povinna nakládat s drženou věcí s péčí řádného hospodáře a zajistit její odevzdání, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy, oprávněné osobě (§12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), jest pak - v souvislosti s nakládáním s vydávanou věcí - připodobnit právnímu postavení neoprávněného, resp. nepoctivého, držitele, jemuž je (nebo z okolností musí být) známo, že mu výkon práv k věci nenáleží a že by jej měl přenechat jinému (srov. §131 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, §1000, §1001 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel je tedy i povinná osoba - zajišťujíc splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy - povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání), může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány či spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz ustanovení §§32 odst. 1, 33 odst. 1, věty první, lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016). Jestliže tedy povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila.
12. Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek zjevně přidržel, jestliže se zřetelem ke zjištěným skutkovým okolnostem [kdy bylo prokázáno, že dovolatel v mezidobí od doručení opodstatněné výzvy k vydání pozemků určených k plnění funkcí lesa (dne 4. 7. 2013) do jejich odevzdání oprávněné osobě žalobkyni (dne 26. 9. 2014) v rámci hospodaření prováděl těžbu dřeva, resp. vytěžil na pozemcích dřevní hmotu v celkové hodnotě 6 133 844 Kč] dovodil, že dovolatel (jako osoba povinná podle §4 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) má povinnost takto vytěženou dřevní hmotu vydat žalobkyni coby oprávněné osobě (v situaci, kdy žalovaný ani netvrdí, že by naturální restituce vydáním dřevní hmoty nebyla možná a že by právo žalobkyně bylo lze uspokojit jen poskytnutím peněžité náhrady a kdy dovoláním není napaden ani odvolacím soudem vposled učiněný závěr ohledně způsobu uplatnění nároku na odpočet nákladů na těžbu).
13. Konkluze přijaté odvolacím soudem (stejně tak jako závěry vyslovené Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018) nejsou v kontradikci ani k dovolatelem odkazované dřívější judikatuře dovolacího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci jiných restitučních předpisů (ustanovení §28 zákona č. 229/1991 Sb., resp. §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž veškeré závěry nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb. Nejenom proto, že starší restituční předpisy zakotvují celou řadu dalších vzájemných nároků oprávněné a povinné osoby, zohledňující kupř. i znehodnocení nebo naopak zhodnocení vydávané věci oproti stavu v době odnětí, včetně poskytování náhrad za trvalé porosty (srov. např. ustanovení §15 zákona č. 229/1991 Sb.).
14. Nadto je dovolatelem odkazovaná judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1888/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1734/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2518/2000) povětšinou nepřiléhavá i pro skutkovou odlišnost jí posuzovaných věcí a v nich uplatňovaných nároků (zejm. uvedení pozemku do předešlého stavu či poskytnutí náhrady za jeho znehodnocení), o které v dané věci nejde [požaduje-li zde žalobkyně coby oprávněná osoba (jen) vydání dřevní hmoty (in eventum zaplacení částky odpovídající její hodnotě) coby odděleného lesního porostu, jenž byl v době doručení opodstatněné výzvy k vydání lesních pozemků povinné osobě jejich součástí a byl by tak oprávněné osobě spolu s pozemky vydán (§12 odst. 1 věta první zákona č. 428/2012 Sb.) nebýt toho, že jej povinná osoba v mezidobí od doručení výzvy k vydání lesních pozemků do doby jejich odevzdání oprávněné osobě smýtila].
15. Pokud snad i dovolací soud v rámci své předchozí argumentace (v odůvodnění rozsudku ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018) také použil některé dílčí závěry starší judikatury, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, v němž se oprávněná osoba domáhala uvedení věci do původního stavu, učinil tak spíše jen na podporu konkluzí akcentujících právě stav věci v době doručení výzvy k jejímu vydání (a v naposled odkazovaném rozhodnutí i s vědomím odlišné právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., jež v případně znehodnocení nemovitostí dává oprávněné osobě možnost dožadovat se finanční náhrady, a to dokonce bez ohledu na to, kdy po odnětí věci státem ke znehodnocení došlo; srov. §7 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
16. Z uvedeného plyne i nedůvodnost argumentace dovolatele, že žalobkyní uplatněný nárok z aplikovaného restitučního předpisu, zákona č. 428/2012 Sb., dovodit nelze. Napadený rozsudek (stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, z nějž odvolací soud argumentačně vychází) také není založen na předpokladu, že by snad již doručením výzvy k vydání věci ztratil žalovaný (osoba povinná) vlastnické právo k věci (jež se pochopitelně konstituje až schválením dohody mezi oprávněnou osobou o vydání zemědělské nemovitosti, případně pravomocným rozhodnutím o jejím vydání; srov. §9 zákona č. 428/2012 Sb.) a že tím okamžikem stal se nepoctivým držitelem věci (argumentaci nároky z neoprávněné držby jest nutno vnímat spíše jen jako podpůrnou), nýbrž na silném akcentu restitučního předpisu na stav vydávané nemovitosti v době výzvy oprávněné osoby k jejímu vydání (§12 odst. 1 věta první zákona č. 428/2012 Sb.) a povinnost věc vydat oprávněné osobě spolu s jejími součástmi a příslušenstvím (tedy i s tím, jež bylo – v době následující po výzvě k vydání věci – od věci hlavní odděleno).
17. Napadené rozhodnutí se tedy neprotiví ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a spolu s ní sleduje i zásadu ex favore restitutionis (bezpočtukrát zdůrazňovanou i v rozhodovací praxi Ústavního soudu a akcentovanou i ustanovením §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) a v ní obsažený imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17).
18. I proto Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení jím již dříve vyslovených právních závěrů (jimž zde konvenuje i právní posouzení věci soudem odvolacím), k čemuž neskýtá prostor ani dovolatelem nyní uplatněná argumentace.
19. Za daného stavu, kdy odvolací soud při právním posouzení věci reflektoval závěry recentní (nerozporné) rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené právní otázky (a dovolání tudíž přípustné není; srov. §237 o. s. ř.), postrádá pak relevanci i výtka dovolatele, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (jíž dovolatel zakládá právě na tom, že odvolací soud nesprávně a nedostatečně vyhodnotil jím uplatněné námitky proti právním závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve shora odkazovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2801/2018), nehledě na to, že původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání, byl pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
20. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“) a proti rozhodnutí (usnesení), jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h), resp. §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
21. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
22. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení (určená z tarifní hodnoty 6 133 844 Kč) v částce 32 860 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 6 963,60 Kč.
23. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
24. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu