ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2775.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2775/2022-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, zastoupený Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Rakvice, IČ 00134490, se sídlem v Rakvicích, Rybářská 913, zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 956/6, o zaplacení 57 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 100/2019-133, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 110/2021-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 501,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Dobišara.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 110/2021-182, zastavil řízení o odvolání žalobce směřujícím proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. března 2021, č. j. 16 C 100/2019-133, jímž byla žaloba o zaplacení 57 953 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 7. 2017 do zaplacení zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému 62 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 7. 2017 do zaplacení a 8,05 % úrok z prodlení z částky 69 951 Kč jdoucí od 22. 7. 2017 do 14. 10. 2019, a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení dalších 57 400 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 7. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jím vlastněného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (situovaného v areálu zemědělského družstva) žalovaným bez právního důvodu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když své závěry o výši vzniklého bezdůvodného obohacení opřel toliko o znalecký posudek Ing. arch. Přikryla a nezohlednil znalecký posudek Ing. Baroše. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010.
3. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Zpochybňuje-li ovšem dovolatel prostřednictvím předestřené otázky hodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem (zejména hodnocení revizního znaleckého posudku Ing. arch. Pavla Přikryla a znaleckého posudku Ing. Jiřího Baroše), představuje jeho polemika evidentně kritiku závěrů skutkových a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze.
6. Odvolací soud se ostatně nikterak nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu, dle níž se při hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení uplatní §132 o. s. ř., avšak s ohledem na zvláštnost tohoto důkazu se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Jestliže tedy odvolací soud vycházel při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku Ing. arch. Přikryla, který výši obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku (s přihlédnutím k jeho charakteru coby manipulační plochy sloužící užívání okolních staveb tvořících společně s pozemky zemědělský výrobní areál) v rozhodném období určil za užití srovnávací metody, přičemž k porovnání použil pozemky nabízené k pronájmu nejen v posuzovaném areálu, nýbrž i v okolních lokalitách okresu Břeclav, a vysvětlil, z jakých důvodů neobstojí závěry ostatních v řízení provedených znaleckých posudků, nikterak se tím od výše uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
7. Závěry odvolacího soudu pak korespondují dlouhodobé ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání věci bez právního důvodu, resp. protiprávním užitím cizí hodnoty, určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož konkluze jsou použitelné i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020).
8. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
9. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 3 420 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 781,20 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 501,20 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu