ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3310.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3310/2018-167
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce PriFin a.s. , se sídlem v Praze 8, Libeňský ostrov 1555, IČ 264 34 458, zastoupeného Mgr. Martinem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované Městské části Praha 15 , se sídlem v Praze 15, Boloňská 478/1, IČ 002 31 355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, o zaplacení částky 678.325,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 387/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 54 Co 270/2017-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 54 Co 270/2017-120, se - vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. května 2017, č. j. 17 C 387/2016-53, ve výroku II. ohledně částky 525,- Kč potvrzen - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (po připuštění změny žaloby) rozsudkem ze dne 19. 5. 2017, č. j. 17 C 387/2016-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 104.309,- Kč (výrok I.), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 574.016,- Kč, žalobu zamítl (výrok II.), a žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované částku 53.539,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl o uplatněném nároku žalobce, jakožto vlastníka pozemku par. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“), na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že v období od 19. 10. 2013 do 19. 10. 2016 byl tento pozemek bezesmluvně užíván jako veřejné prostranství obyvateli Městské části Praha 15. Z provedeného dokazování, včetně znaleckého posudku vypracovaného dne 6. 2. 2017 znaleckým ústavem IRA spol. s r. o. (§127a o. s. ř.), předloženého žalovanou, a výslechu zpracovatele posudku Ing. Vladimíra Kellera, zjistil, že předmětný pozemek byl v rozhodném období užíván jako veřejná zeleň, že je nezpevněný, zatravněný, že se na něm nachází porost okrasného charakteru, že nejde o stavební pozemek ve smyslu §9 zák. č. 151/1997 Sb., když územní plán v tomto směru není rozhodující, a že výše obvyklého nájemného za jeho užívání v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016 (dále též jen „rozhodné období“) činí celkem 104.309,- Kč, neboť znalec vycházel z toho, jakým způsobem byl pozemek užíván. Při právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně - s odkazem na §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) - k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce v rozhodném období bezdůvodně obohatila v částce stanovené znaleckým posudkem, o jehož správnosti neměl důvod pochybovat. Za nesprávný považoval názor žalobce, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení představujícího nájemné za užívání předmětného pozemku je třeba vycházet z cenového předpisu vydaného Ministerstvem financí, tedy z ceny 120,- Kč/m 2 , neboť tuto částku je třeba považovat za maximální cenu, která nesmí být překročena, což neznamená, že obvyklá cena nemůže být v konkrétním případě nižší (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1332/2012). Soud prvního stupně proto co do částky 104.309,- Kč žalobě vyhověl a ve zbývající části ji jako nedůvodnou zamítl (částečně pro žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení nároku za dobu od 19. 10. 2013 do 31. 12. 2013, když žaloba byla podána dne 19. 10. 2016).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 54 Co 270/2017-120, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. co do částky 525,- Kč potvrdil a jinak jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 573.491,- Kč (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 166.728,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Buchty (výrok II.) a České republice na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši 9.514,- Kč (výrok III.). Odvolací soud přihlédl k námitce žalobce, že již v řízení před soudem prvního stupně navrhl vyžádání znaleckého posudku, přičemž „s ohledem na sporné otázky charakteru předmětného pozemku“, shledal tuto námitku důvodnou. Proto dokazování doplnil (§213 odst. 4 o. s. ř.) revizním znaleckým posudkem vypracovaným Znaleckým ústavem - nemovitosti ČR, s. r. o., ze dne 10. 1. 2018, „podpořeným výslechem pověřené zaměstnankyně zpracovatele – I. Z.“. Z tohoto posudku vzal za prokázané, že obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku v období od 19. 10. 2013 do 19. 10. 2016 činilo celkem 726.900,- Kč a v období od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016 činilo 677.800,- Kč, neboť jde o pozemek, který je v územním plánu ve funkčním využití jako OV - všeobecně obytná, že na jeho okrajových částech vedou inženýrské sítě, že má potenciál zastavitelnosti do budoucna, byť je evidován jako ostatní plocha se způsobem využití jako zeleň, přičemž znalecký ústav vycházel z obvyklé ceny za službu požadovaného nájemného pozemků hl. m. Prahy pronajímaných občanům podle cenových výměrů Ministerstva financí č. 1 pro jednotlivé roky, a to maximálně ve výši 120,- Kč/m 2 /rok. Ke znaleckému posudku předloženému žalovanou znalecký ústav uvedl, že nesprávně aplikoval metodiku při stanovení obvyklého nájemného a že jeho závěry jsou chybné, když složitými výpočty a grafy byly zpracovány chybné vstupní údaje, přičemž výsledná cena obvyklá – 481,- Kč/m 2 je mimo jakoukoliv relaci obvyklé ceny pozemků teoreticky zastavitelných na území hl. m. Prahy, neboť předmětný pozemek má potenciál zastavitelnosti, a to s ohledem na platný územní plán. Vzhledem k těmto závěrům revizního znaleckého posudku odvolací soud dále dokazování doplnil výpisy z cenové mapy stavebních pozemků hl. m. Prahy, z nichž vzal na prokázané, že předmětný pozemek byl v rozhodném období až do současnosti evidován jako pozemek stavební s cenou ve výši 2.050,- Kč/m 2 (roky 2013 a 2014) a ve výši 2.730,- Kč (roky 2015 až 2018). Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že při stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví žalobce v rozhodném období je třeba vycházet z ceny stanovené revizním znaleckým posudkem, a to s ohledem na charakter pozemku, především pak s ohledem na potenciál jeho zastavitelnosti s přihlédnutím ke skutečnosti, že je veden v cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební, i když formálně pozemkem stavebním není. K námitkám žalované k tomuto znaleckému posudku odvolací soud uvedl, že obsahuje všechny náležitosti ve smyslu §13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a že při jeho hodnocení vycházel ze závěrů uvedených ve Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněném pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 411/2009. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou za období od 19. 10. 2013 do 31. 12. 2013 (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť ze žalobních tvrzení vyplynulo, že žalobci bylo známo již v průběhu roku 2013, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a kdo se na jeho úkor obohatil. Odvolací soud uzavřel, že žalobci vůči žalované vzniklo ve smyslu §2991 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 677.800,- Kč, kterážto částka podle jeho názoru odpovídá výši obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku za dobu od 1. 1. 2014 do 19. 10. 2016, jakož i dosavadní judikatuře soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 452/2017, ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 327/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015), neboť není vyšší než částka stanovená podle cenových výměrů Ministerstva financí č. 1 pro jednotlivé roky v rozhodném období, a to v maximální sazbě 120,- Kč/m 2 /rok.
Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (posuzováno dle jeho obsahu), jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při určení výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu), a v této části tak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především namítá, že podle §127 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nebyly dány důvody k vyžádání revizního znaleckého posudku odvolacím soudem, že tento posudek nesplňuje formální náležitosti vyžadované §13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., že mohl být hodnocen jen jako odborné vyjádření dle §127 odst. 1 o. s. ř., že je nedostatečný a nepřezkoumatelný mimo jiné i proto, že na předmětný pozemek nelze pohlížet jako na stavební ve smyslu §9 odst. 1 písm. a) zákona o oceňování majetku, jelikož po celou rozhodnou dobu byl a je doposud veden v katastru nemovitostí jako ostatní plocha - zeleň, a že nebylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby ve smyslu §77 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, avšak autor posudku nepřípustně spekuloval o tom, co se s pozemkem bude dít do budoucna, a odvolací soud takový postup převzal. Protože však předmětný pozemek je podle §9 odst. 1 písm. e) zákona o oceňování majetku jiným pozemkem, není možné jej oceňovat dle cenové mapy stavebních pozemků na území hl. m. Prahy, z čehož plyne, že revizní znalecký posudek byl vypracován v rozporu s příslušnými předpisy. Jestliže odvolací soud z tohoto posudku vycházel, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, a ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a věc nesprávně právně posoudil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Vzhledem k tomu, že oba znalecké posudky se významně liší, mělo být odvolacím soudem postupováno podle §127 odst. 2 o. s. ř. či podle §127 odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015). Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v tom, že bez dalšího převzal závěry revizního znaleckého posudku stanovícího bezdůvodné obohacení ve výši maximální částky určené cenovým přepisem, a to navzdory tomu, že žalovaná tvrdila a prokazovala, že s ohledem na charakter pozemku je cena obvyklá nižší než cena maximální dle cenových předpisů, a že odvolací soud nezjišťoval cenu obvyklou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012) a nevyhověl jejímu návrhu na vyžádání revizního znaleckého posudku, který by zpracoval vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce specializovaná na znaleckou činnost ve smyslu §127 odst. 3 o. s. ř. Jeho rozhodnutí je rovněž zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepřípustně zasahoval do výslechu znalce při kladení otázek žalovanou, nezdůvodnil, proč vycházel jen z jím vyžádaného znaleckého posudku, a zcela opomněl závěry znaleckého posudku, který žalovaná předložila, a neodůvodnil zamítnutí jejího návrhu na konfrontaci soudních znalců, z čehož dovozuje, že napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Dovolatelka navrhla, aby „dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“ a aby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článek II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované proti napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změněn, je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při určení výše peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku (veřejné zeleně), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v měnící části výroku I. ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít po 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) - (srov. část pátou, hlavu II - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, §3028 o. z.).
V posuzované věci bylo zjištěno, že předmětný pozemek, evidovaný v katastru nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň, byl v rozhodném období užíván obyvateli Městské části Praha 15 jako veřejná zeleň, že je nezpevněný, zatravněný a že se na něm nachází porost okrasného charakteru.
Podle §34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Soudní praxe je sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího byť i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005).
Podle §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Ustanovení §2991 o. z. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného.
Podle §2999 odst. 1 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci (v daném případě pozemku) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§§2991 o. z.). Bezdůvodným obohacením - jde-li o demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení v poměrech nové soukromoprávní úpravy - je výslovně i majetkový prospěch získaný protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. §2991 odst. 2 o. z.).
Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§2999 o. z.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014).
Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016).
Ačkoliv nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální; závěru soudu proto musí předcházet skutkové zjištění o výši obvyklého nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015) založené na znaleckém posudku či jiných podkladech dostatečně vypovídajících o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017).
Odvolací soud v dané věci - v rozporu s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit - určil výši peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku jakožto veřejného prostranství (veřejné zeleně) v rozhodném období na základě závěrů uvedených v jím vyžádaném revizním znaleckém posudku ve výši maximálních cen stanovených cenovými výměry Ministerstva financí č. 1 pro roky 2014 až 2016, které zcela převzal, a to „s ohledem na charakter tohoto pozemku, tedy především s ohledem na potenciál jeho zastavitelnosti v budoucnosti, s přihlédnutím ke skutečnosti, že je veden v cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební, i když formálně pozemkem stavebním není“, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá.
S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí, neboť takto určená výše náhrady za bezdůvodné obohacení neodpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase, tedy nájemnému, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem předmětného pozemku v žalobcově vlastnictví, jenž byl - bez zákonem aprobovaného důvodu - v rozhodném období užíván jako veřejné prostranství (veřejná zeleň) občany Městské části Prahy 15. Není totiž významný „potenciál zastavitelnosti“ tohoto pozemku v budoucnosti, ani to, že je veden v cenové mapě hl. m. Prahy jako stavební [navíc cenové mapy nestanoví cenu pozemků v místě a čase obvyklou a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž (obecně) slouží k oceňování stavebních pozemků na území obce či města převážně pro daňové účely a pro všechny ostatní případy, kdy je vyžadováno ocenění podle zvláštního předpisu, přičemž se v nich uvádějí jen ceny orientační, vycházející ze statistických údajů o cenách stavebních pozemků dosažených za předchozí období - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015], nýbrž rozhodující je to, jakým způsobem byl pozemek v rozhodném období skutečně užíván. Bylo tedy třeba zjistit výši nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním předmětného pozemku, jakožto veřejného prostranství (veřejné zeleně) v daném místě a v rozhodné době.
Pokud pak jde o rozpory mezi dvěma znaleckými posudky, je třeba, aby soud respektoval závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, na něž poukázala i dovolatelka.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v napadené části výroku I., jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II., není správné.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. K dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti napadené části rozsudku odvolacího soudu poukazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl mimo jiné zaujat závěr, že „i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadané části výroku I. o věci samé zrušil, jakož i v závislých nákladových výrocích II. a III. (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo pro nadbytečnost zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání v přiměřené lhůtě se pak návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stal bezpředmětným a dovolací soud proto o něm již nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu