ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1658.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1658/2017-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. R., P., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému J. R., Ž., zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení částky 85.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 27/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2016, č. j. 12 Co 79/2014-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem (v této věci v pořadí druhým) ze dne 20. 8. 2013, č. j. 12 C 27/2008-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 63.343,- Kč spolu s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 13.066,- Kč ve výši 9,50 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, z částky 13.066,- Kč od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,50 %, z částky 13.066,- Kč od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,50 %, z částky 13.066,- Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, z částky 36.143,- Kč od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, z částky 36.143,- Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,50 %, z částky 63.343,- Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, z částky 63.343,- Kč od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, z částky 63.343,- Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,50 %, z částky 63.343,- Kč od 1. 1. 2013 do 20. 8. 2013 ve výši 7,05 %, a dále za dobu od 21. 8. 2013 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a „ve zbytku nárok na požadované příslušenství“ zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v částce 21.806,- Kč „s příslušenstvím z této částky“ (výrok II.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 40.151,- Kč k rukám JUDr. Luboše Chalupy (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení byli v žalovaném období od 1. 2. 2005 do 21. 12. 2006 a od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009, mimo jiného, i podílovými spoluvlastníky pozemků v katastrálním území K. u P.. Žalobce byl menšinovým spoluvlastníkem pozemků parc. č., parc. č., parc. č., parc. č. a parc. č. (u každého v rozsahu ideální 1/8 k celku), parc. č., parc. č., parc. č., parc. č. a parc. č. (u každého v rozsahu ideální 1/5 k celku) a parc. č., parc. č. a parc. č. (u každého v rozsahu ideální 1/4 k celku) – dále „společné pozemky“. Žalovaný, aniž by uzavřel s žalobcem dohodu, popřípadě rozhodl jako většinový spoluvlastník o hospodaření se společnými pozemky, tyto pozemky v žalovaném období buď sám užíval v plné výměře či ve výměře přesahující jeho spoluvlastnický podíl, anebo umožnil jejich užívání třetí osobě. Za toto užívání (nad rámec spoluvlastnického podílu) neposkytl žalovaný žalobci žádné peněžité plnění. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posoudil podle ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Dovodil, že se žalovaný na úkor žalobce v žalovaném období (bezdůvodně) obohatil, neboť bez právního důvodu společné pozemky užíval i v rozsahu spoluvlastnických podílů žalobce. Zamítavý věcný výrok soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení §107 obč. zák. promlčením části žalobou uplatněného nároku.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 12 Co 79/2014-324, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a výrok o nákladech řízení III. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 15.132,40 Kč (výrok I.). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.063,50 Kč k rukám JUDr. Luboše Chalupy (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně postavil provedeným dokazováním najisto, které ze společných pozemků a v jakém rozsahu žalovaný užíval, zdůraznil i existenci písemné dohody mezi žalovaným a. V., na jejímž základě bylo společnosti Chmel Vent s. r.o. žalovaným formou „směny v užívání pozemků“ umožněno užívat pozemky ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně zjistil výši plnění, o něž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Připomněl, že peněžitá náhrada odpovídá obvyklé výši nájemného, jež by byl nájemce povinen podle platné smlouvy pronajímateli platit, a s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti souhlasil s tím, že je možné vycházel z údajů V. a sdělení Pozemkového fondu ČR o výši ceny za pronájem zemědělských pozemků stanovené vyhláškou (1 % z kupní ceny pozemků) a sdělení Pozemkového fondu ČR o výši obvyklého nájemného u rybničních pozemků v částce 1 500 Kč až 1 600 Kč za jeden hektar ročně. Stejně jako soud prvního stupně, i odvolací soud zjištěný skutkový stav právně posoudil s odkazem na přechodné ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) podle příslušných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§451 odst. 1 a 2, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou splněny podmínky pro přiznání peněžité náhrady žalobci, na jehož úkor se žalovaný bezdůvodně obohatil. Závěr o právu žalobce na bezesmluvní plnění odůvodnil ve spoluvlastnických poměrech žalobce a žalovaného absencí dohody spoluvlastníků, rozhodnutí majoritního spoluvlastníka či rozhodnutí soudu o způsobu hospodaření se společnými pozemky a užívání těchto pozemků žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, respektive třetí osobou, které žalovaný takové užívání umožnil. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení části žalovaného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a dále proti výroku o nákladech odvolacího řízení) podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil v případě dvou otázek hlediskem potřeby jiného posouzení právní otázky dovolacím soudem již dříve vyřešené, a v případě další otázky odchýlením se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Žalovaný má za to, že odchylně od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, by měla být posouzena hmotně-právní otázka pasivní legitimace bezdůvodně obohaceného v případech, kdy věc nad rámec spoluvlastnického podílu užívá nikoliv spoluvlastník, ale třetí osoba, které bylo takové užívání umožněno. Stejné hledisko přípustnosti dovolání se potom uplatní, podle mínění dovolatele, při řešení otázky věcné aktivní legitimace opomenutého menšinového spoluvlastníka k vydání bezdůvodného obohacení, pokud mezi ním a dalším spoluvlastníkem, který užívá věc nad rámec spoluvlastnického podílu, nebyla uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolatel shledává posouzení týkající se stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Klade otázku, zda lze obvyklou výši nájemného u pozemků odvozovat z jejich vyhláškové ceny. Uplatnil jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím věcném výroku I. a žalobu zamítne.
Žalobce přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích. Je přesvědčen, že závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, se plně prosadí i v poměrech projednávané věci. Užívání společných pozemků třetí osobou, jíž to bylo žalovaným umožněno, pak zakládá bez ohledu na to, jakým právním úkonem k tomu došlo, pasivní legitimaci žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv třetí osoby, uživatele pozemků. Dále žalobce připomněl, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nezaložil na užívání svého spoluvlastnického podílu žalovaným, ale na užívání celé věci nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaného. Ztotožnil se i se způsobem, jakým byla zjištěna výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Uvedl, že závěr o výši obvyklého nájemného, kterou je třeba určit pro potřeby kvantifikace nároku z titulu bezdůvodného obohacení, může být založen i na jiných důkazech, jež se ostatně mohou stát rovněž podkladem pro přijetí kvalifikované úvahy soudu ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. Soud prvního stupně měl přitom dostatečné podklady (svědecká výpověď V., dohody o nájmu pozemků uzavřených v předmětné lokalitě mezi žalovaným jako nájemcem a Pozemkovým fondem ČR jako pronajímatelem, sdělení Pozemkového fondu ČR), aby mohl výši nároku ve smyslu citovaného ustanovení úvahou stanovit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 31. 1. 2008 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Pokud důvod přípustnosti dovolání je založen na požadavku, aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla být posouzena jinak, pak z dovolání musí být patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Je potřebným dále v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání trvat na tom, aby dovolatel alespoň stručně uvedl důvody, pro které by taková právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
V poměrech projednávané věci žalovaný spojil důvod přípustnosti dovolání spočívající v potřebě odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s hmotně-právní otázkou věcné aktivní legitimace opomenutého menšinového spoluvlastníka k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí a bezdůvodné obohacení spočívá v užívání spoluvlastnického podílu menšinového spoluvlastníka většinovým spoluvlastníkem, který užívá celou nemovitou věc.
Pro řešení takto vymezené právní otázky dovolání žalovaného přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu na jejím vyřešení nezávisí. Není tak naplněn společný předpoklad (pro každý ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání) obsažený v ustanovení §237 o. s. ř. Právo žalobce užívat společné pozemky v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu totiž není, jak se dovolatel mylně domnívá, založeno na existenci dohody o hospodaření se společnou věcí. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku správně uvedl, že toto právo a rozsah jeho výkonu vyplývá z povahy spoluvlastnického podílu, který nevymezuje určitou část věci, ale vyjadřuje právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům. Právo spoluvlastníka užívat společnou věc v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu bylo tak, na rozdíl od mínění žalovaného, založeno v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 na ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. Občanský zákoník účinný do uvedeného data také správně odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) použil s ohledem na přechodné ustanovení §3028 odst. 3 věta první o. z. na právní posouzení žalobcova nároku, neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného mělo dojít před 1. 1. 2014.
Sluší se dodat, že žalovaným zmiňovaná (ne)existence dohody spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci (popřípadě rozhodnutí majoritního spoluvlastníka nebo rozhodnutí soudu) jsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu považovány za relevantní ukazatele pro posouzení, zda nárok menšinového spoluvlastníka bude posuzován jako majetkové právo ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. nebo jako bezdůvodného obohacení na jeho úkor podle §451 a následující obč. zák.
Dovolací soud připomíná, že v uvedeném směru existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, od níž není důvod se ani v poměrech projednávané věci odchylovat. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 17/2013“), dovolací soud vyložil, že „právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle §139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen ‚R 19/2001‘); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v §137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v §451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z §137 odst. 1 obč. zák.“.
Naopak v případě, že nedošlo k omezení spoluvlastnického práva – jako tomu bylo v projednávané věci - právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většinového spoluvlastníka či rozhodnutím soudu) - vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015).
Dále žalovaný žádá, aby se v poměrech této právní věci dovolací soud při posouzení otázky věcné pasivní legitimace většinového spoluvlastníka, který bez dohody s menšinovým spoluvlastníkem (popř. bez přijetí rozhodnutí majoritou nebo soudního rozhodnutí) umožnil užívat společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu třetí osobě, odchýlil od závěrů artikulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006. Má za to, že v situaci, kdy společnou věc užívá třetí osoba a nikoliv spoluvlastník, který její užívání umožnil, získává na úkor opomenutého menšinového spoluvlastníka bezdůvodné obohacení právě tato třetí osoba, která je povinna bezdůvodné obohacení vydat. Smlouva, kterou došlo k přenechání společné věci k užívání většinovým spoluvlastníkem třetí osobě, musí tak být, dle mínění dovolatele, neplatným právním úkonem.
V rozsudku ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „uzavřel-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není opomenutý spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl nadužíval.“ Citovaný závěr byl aprobován i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006. V něm byla posuzována situace, kdy žalovaný spoluvlastník „nadužíval“ svůj spoluvlastnický podíl na společném domě tím, že souhlasil, aby prostory v domě užívali ostatní žalovaní, avšak dělo se tak v rozsahu větším, než odpovídal spoluvlastnickému podílu žalovaného spoluvlastníka. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že v daném případě sice ostatní žalovaní užívali prostory v domě na základě odvozeného právního důvodu (se souhlasem podílového spoluvlastníka), ale pokud tak činili nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, vzniklo na straně žalovaného spoluvlastníka bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat. Na závěr o věcné pasivní legitimaci spoluvlastníka k vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv třetí osoby, které spoluvlastník užívání společné věci nad rámec jeho spoluvlastnického podílu umožnil, je poté odkazováno například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 563/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015). Pro věcnou pasivní legitimaci spoluvlastníka, který třetí osobě umožnil, aby užívala společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, není přitom z pohledu citované judikatury rozhodné, zda se tak stalo na základě platného či neplatného právního úkonu. K potřebě rozlišit mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky navzájem, jenž je založen v důsledku nedostatku souhlasu s užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu na ustanovení §451 odst. 1 obč. zák., a nárokem na smluvní či bezesmluvní plnění mezi spoluvlastníkem, jenž umožnil třetí osobě užívat věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, a touto třetí osobou (v případě bezesmluvního plnění se může jednat o povinnost poskytnutá plněná vrátit ve smyslu §457 obč. zák.) se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004. Ústavní soud ústavní stížnost směřující, mimo jiného, i proti citovanému rozsudku dovolacího soudu nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, zamítl (nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z uvedeného přehledu judikatury dovolacího soudu plyne, že rozsudek odvolacího soudu vyřešil otázku věcné pasivní legitimace spoluvlastníka (a nikoliv třetí osoby, které spoluvlastník v popisovaných souvislostech užívání společné věci umožnil) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jejíž závěry akceptoval i Ústavní soud. Od této rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v poměrech projednávané věci. Dovolatel ostatně neuplatnil žádné relevantní skutečnosti (např. odlišný skutkový stav či změna právní úpravy), které by judikatorní odklon činily pro rozhodovací praxi obecných soudů potřebným. Dovolání tak není - z pohledu právní otázky věcné pasivní legitimace spoluvlastníka vztahující se k požadavku odchylného řešení již dříve dovolacím soudem vyřešené otázky – přípustné.
Žalovaný dále v dovolání klade otázku, zda lze obvyklou výši nájemného od pozemků odvozovat z vyhláškové ceny pozemků. Domnívá se, že obvyklou cenu nájemného lze zjistit zásadě pouze znaleckým posudkem, neboť ten je způsobilý zohlednit všechny v místě a čase existující faktory a již z povahy věci se neřídí cenou pozemků stanovenou vyhláškou. Odvolacímu soudu vytýká, že při určení náhrady za bezdůvodné obohacení postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a obvyklou cenu stanovil na základě výpovědi svědka V.a listinného důkazu (sdělení Pozemkového fondu ČR). Tato obvyklá cena přitom byla odvozena z 1 % prodejní ceny pozemků, která je stanovena vyhláškou.
Judikatura dovolacího soudu vychází konstantně ze závěru, že stanovení obvyklé ceny je otázkou skutkovou a nikoliv právní (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání se tudíž od uvedeného data pojí jen s řešením právních otázek. Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného data v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Jestliže žalovaný žádá posoudit, zda určitá právně významná skutečnost může být zjištěna i prostřednictvím jiného důkazního prostředku, než který je podle své povahy zpravidla k tomu určen, a má-li za to, že ke zjištění obvyklé výše nájemného z pozemků je způsobilý pouze znalecký posudek, pak v dovolacím řízení nesouhlasí právě s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem. Hodnocení důkazů jako myšlenková činnost soudu totiž zahrnuje i jejich posouzení z hlediska závažnosti (důležitosti), tj. soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru) – k tomu srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003.
V posuzovaných souvislostech by bylo dovolání přípustné pouze tehdy, pokud by v něm žalovaný namítal, že odvolací soud pochybil při řešení otázky vyčíslování bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků. Z hlediska obsahového lze z dovolání žalovaného uplatnění takové námitky dovodit. Přesto však v poměrech projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže.
Je nutné připustit, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu rozsah bezdůvodného obohacení nabytého užíváním cizí nemovitosti odpovídá v zásadě částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na nájem srovnatelných nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015). K určování výše obvyklého nájemného by přitom mělo být přistupováno na základě podkladů umožňujících přinejmenším jistou kvantifikovatelnost hodnoty užívacího oprávnění získaného obohaceným. Tímto informačním zdrojem nemusí být nutně znalecký posudek, jeví-li se v kontextu posuzované věci za postačující jiné podklady dostatečně vypovídající o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3933/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2175/2010). Není tudíž nikterak vyloučeno, aby v konkrétním případě (s přihlédnutím k místním podmínkám) byla tržní hodnota nájemného odvozována (jako v projednávané věci) z výše stanovené právním předpisem (vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 570/2004 Sb., č. 456/2005 Sb. a č. 412/2008 Sb., o stanovení seznamu katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků). V poměrech projednávané věci žalobce tížilo ve vztahu k uplatněné výši náhrady za bezdůvodné obohacení břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pokud měl žalovaný za to, že výše této náhrady obvyklé ceně konstruované z „vyhláškové“ ceny neodpovídá, bylo na něm, aby tvrdil, že obvyklá výše úplaty je jiná (z pohledu žalovaného nižší). Splnění této povinnosti tvrzení s příslušným důkazním návrhem (např. na vypracování znaleckého posudku) reflektuje zásadu projednací, v souladu s níž je v občanském soudním řízení sporném odpovědnost za zjišťování skutkového stavu kladena na bedra účastníků zatížených břemenem důkazním a břemenem tvrzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1283/2010).
Žalovaný v průběhu řízení před soudy obou stupňů svou procesní obranu založil na námitkách týkajících se věcné aktivní a pasivní legitimace ve sporu, popřípadě na námitkách vážících se sice k výši nároku, nicméně v závislosti na rozsahu užívání jednotlivých pozemků. Do své procesní obrany však žádné námitky týkající nesprávné výše požadované náhrady v závislosti na chybně zjištěné obvyklé ceně nájemného z pozemků nezahrnul. Ani z tohoto pohledu by proto přípustnosti dovolání přisvědčeno být nemohlo. Jednoznačný poukaz na skutečnost, že by peněžitý ekvivalent majetkového prospěchu, jehož se mu podle tvrzení žalobce dostalo, měl činit jinou částku, přednesl až v dovolání. Zohlednění řečené námitky dovolacím soudem pak brání §241a odst. 6 o. s. ř., neboť se jedná o nepřípustné uplatnění nových skutečností (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 540/2013).
Jelikož žalovaný napadl dovoláním, kromě části věcného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, i „navazující výroky o náhradě nákladů řízení“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nutno dále dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 15.132,40 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 5.063,50 Kč, nebylo by s ohledem na §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání žalovaného přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti oběma nákladovým výrokům řádně vymezil.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a odst. 3 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu