ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.563.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 563/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně: Ostravská kreditní s.r.o. , IČ 28619471, se sídlem v Ostravě – Polance nad Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené Mgr. Martinem Mojžíškem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Farní 15, proti žalovaným 1. DOPS s.r.o. , IČ 45534799, se sídlem v Praze 2, Kateřinská 1541/5, a 2. B. S. , bytem v H. K., Š. 600/8, o zaplacení částky 216.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 162/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2011, č. j. 20 Co 547/2010-263, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2012, č. j. 20 Co 547/2010-338, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 8. 2010, č. j. 5 C 162/2008-200, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (původně P. L.) se po žalovaných domáhala zaplacení částky 216.000,- Kč s přísl. (původně samostatnými žalobami požadovala zaplacení částek 120.000,- Kč s přísl. a 96.000,- Kč s přísl.) vzhledem k tomu, že užívali část nemovitosti, jejímž spoluvlastníkem byl v rozsahu jedné ideální poloviny právní předchůdce žalobkyně P. L. Za toto užívání neplatili žádnou úhradu, čímž měli získat bezdůvodné obohacení ve výši 120.000,- Kč za období od 1. 2. 2006 do 30. 6. 2006 a ve výši 96.000,- Kč za období od 1. 7. 2006 do 30. 10. 2006. Zaplacení uvedených částek žalobkyně po žalovaných požadovala společně a nerozdílně. Obě řízení byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 5 C 162/2008-200, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (na základě procesního nástupnictví společnost AGIRA-CREDIT s.r.o.) po žalovaných domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl. společně a nerozdílně (výrok I.), stejně jako žalobu, jíž se po nich domáhala zaplacení částky 96.000,- Kč s přísl. společně a nerozdílně (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že druhý žalovaný a P. L. jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny, a že druhý žalovaný pronajal nebytové prostory v této nemovitosti první žalované. Soud poučil žalobkyni podle ust. §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a vyzval ji, aby navrhla dostatečné důkazy k prokázání tvrzení, že oba žalovaní užívali nebytové prostory v předmětné nemovitosti, druhý žalovaný tyto prostory užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu a první žalovaná je užívala bez právního důvodu. Soud dále zjistil, že část nemovitosti užívala první žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným jako železářství a sklad a část nemovitosti druhý žalovaný pronajímal M. Š. Žalobkyně nikdy konkrétně neuvedla, jakou část v poměru k celé nemovitosti žalovaní užívali, a zejména netvrdila, že by druhý žalovaný užíval v rozhodné době část nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, či že by první žalovaná nemovitost užívala bez právního důvodu. První žalovaná užívala železářství a sklad v předmětné nemovitosti na základě právního důvodu, jímž byla nájemní smlouva uzavřená s druhým žalovaným. Uvedená nájemní smlouva byla uzavřena v době, kdy žalobkyně ani její právní předchůdce nebyli spoluvlastníky dané nemovitosti. První žalovaná tak není k vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimována. I kdyby soud shledal, že se druhý žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, nemohl by mu uložit povinnost k jeho vydání vzhledem k tomu, že žalobkyně po žalovaných požaduje solidární plnění. Krom toho byl druhý žalovaný v rozhodném období podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Žalobkyně však netvrdila a neprokázala, že by nemovitost užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č. j. 20 Co 547/2010-263, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2012, č. j. 20 Co 547/2010-338, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s důvody rozhodnutí soudu prvního stupně a odkázal na ně. Právním důvodem užívání části nemovitosti první žalovanou byla nájemní smlouva, takže se nemohla bezdůvodně obohatit. Ve vztahu k druhému žalovanému by mohla být žaloba úspěšná pouze v případě, že by nemovitost užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007). Takovou okolnost však žalobkyně vůbec netvrdila a přes výzvu soudu prvního stupně v tomto směru nenavrhla žádné důkazy. V rozsahu, v němž nemovitost užívala první žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným, je třeba toto užívání přičíst právě druhému žalovanému. Je totiž nerozhodné, zda spoluvlastník užívá společnou věc sám, nebo zda ji s jeho souhlasem, resp. na základě smlouvy s ním uzavřené užívá někdo jiný. Ani s přihlédnutím k této okolnosti nebylo tvrzeno, že druhý žalovaný užíval v rozhodném období nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Pokud druhý žalovaný pronajal nemovitost v rozsahu nepřevyšujícím jeho spoluvlastnický podíl, nebyl povinen dělit se o inkasované nájemné s druhým spoluvlastníkem (tedy právním předchůdcem žalobkyně). Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že jí byla odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, neboť to, že v dané situaci nebylo vyhověno její žádosti o odročení nařízeného jednání, nelze považovat za pochybení. Krajský soud se pouze neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně otázky pasivní solidarity, neboť vyhovění žalobě obecně nebrání to, pokud se žalobce domáhá splnění povinnosti po dvou žalovaných společně a nerozdílně a ukáže-li se, že vůči některému ze žalovaných mu toto právo nesvědčí. Soud může v takovém případě k plnění zavázat jen jednoho ze žalovaných. V průběhu odvolacího řízení vstoupila na místo žalobkyně společnost Ostravská kreditní s.r.o. Soud jí chtěl usnesení o připuštění jejího vstupu do řízení spolu s předvoláním k jednání doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky ve smyslu ust. §45 odst. 2 o. s. ř. Uvedená společnost však nemá v rozporu se zákonem datovou schránku aktivní (viz č. l. 254 spisu), takže uvedené usnesení spolu s předvoláním bylo nové žalobkyni doručeno náhradním způsobem vyvěšením na úřední desce soudu.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně v něm konstatuje, že P. L. nemovitost v rozhodné době neužíval, a že ji tedy naopak užívali žalovaní. Sám druhý žalovaný uvedl, že první žalovaná v nemovitosti užívala železářství a skladovací prostory. Užívala-li první žalovaná nemovitost na základě smlouvy, pak se tak dělo na základě smlouvy neplatné, neboť byla uzavřena s nevlastníkem (u Okresního soudu v Náchodě bylo vedeno řízení o určení vlastnického práva, jehož účastníkem žalobkyně nebyla a které mělo uvést „spoluvlastnické vztahy do souladu s právními vztahy“). Žalobkyně neví, kdy byl proveden důkaz smlouvou o nájmu nebytových prostor. P. L. nedokládal plnou moc, soudní poplatek hradil až po zastavení řízení, neboť vyčkával výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 76/2007. Předmětná nemovitost byla v ideálním spoluvlastnictví P. L., takže pokud byť i jen část nemovitosti užíval některý ze žalovaných, pak měl spoluvlastníkovi, resp. jeho právnímu nástupci, hradit bezdůvodné obohacení za „užívání ideální jedné poloviny byť i jen části nemovitosti“. Dovolatelka dále namítá, že soud měl vyslechnout jí navržené svědky, rozhodnout o vedlejším účastenství a že jí mělo být předvolání k jednání odvolacího soudu doručeno poštou. Žalobkyně konečně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Prosté konstatování dovolatelky, že zatímco P. L. nemovitost neužíval, činili tak žalovaní, nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z uvedeného tvrzení nevyplývá, že by druhý žalovaný užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu (to ostatně žalobkyně netvrdila ani během řízení před soudy nižších stupňů). Odvolací soud dospěl k závěru, že první žalovaná část nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným (její užívání části nemovitosti ani není v řízení sporným), který byl v rozsahu jedné ideální poloviny spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Druhý žalovaný pak část nemovitosti užíval prostřednictvím první žalované, protože není rozhodné, zda spoluvlastník nemovitost užívá sám nebo tak činí prostřednictvím někoho jiného. Za těchto okolností však není možné učinit závěr o tom, že by na straně druhého žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“; obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1477/2009). Jde-li o první žalovanou, ta užívala část předmětné nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené s druhým žalovaným, a nikoliv tedy bez právního důvodu (to ovšem za předpokladu, že se jedná o smlouvu platnou). Pokud žalobkyně tvrdí, že mezi žalovanými uzavřená nájemní smlouva je neplatná, je třeba jí připomenout, že i kdyby zmíněná smlouva skutečně neplatná byla, mohlo by ke vzniku bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění na základě neplatné smlouvy v souladu s ust. §457 obč. zák. dojít toliko mezi žalovanými (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1482/2010). První žalovaná tak není v tomto sporu pasivně věcně legitimována. Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl druhý žalovaný spoluvlastníkem předmětné nemovitosti v rozsahu ideální jedné poloviny. Dovolací soud nemůže vzhledem k ust. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. uvedené zjištění přezkoumávat, když dovolatelka navíc ani neuvádí, z čeho dovozuje, že druhý žalovaný vlastníkem předmětné nemovitosti v rozhodné době nebyl. Jestliže se žalobkyně domáhá vydání poměrně části bezdůvodného obohacení, které mělo na její úkor vzniknout vzhledem k tvrzené neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, není nárok na její straně v tomto směru dán. Dovolací soud vychází ze zjištění, že druhý žalovaný spoluvlastníkem nemovitosti byl, takže se v případě příslušné nájemní smlouvy nejednalo o smlouvu uzavřenou s nevlastníkem.
Smlouva, jíž jeden ze spoluvlastníků umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, by mohla být shledána neplatnou v případě, že by byla uzavřena bez souhlasu druhého spoluvlastníka. „Opomenutý“ spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) pak není legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl „nadužíval“. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261, svazek 3/2001, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012). Závěry citované judikatury potvrzují to, co bylo řečeno výše, a sice že, i kdyby byla předmětná smlouva neplatná, první žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, a o bezdůvodném obohacení druhého žalovaného nemůže soud učinit závěr, protože žalobkyní není tvrzeno, že by společnou věc užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
Dovolacímu soudu není zřejmé, kam žalobkyně směřovala svou blíže nerozvedenou poznámkou o tom, že neví, kdy byl proveden důkaz smlouvou o nájmu nebytových prostor, a nemá tedy, jak na ni reagovat. Obdobné platí pro konstatování dovolatelky, že P. L. nedokládal plnou moc a soudní poplatek hradil až po zastavení řízení, neboť vyčkával výsledku jiného řízení. Namítá-li dovolatelka, že měl soud vyslechnout jí navržené svědky, rozhodnout o vedlejším účastenství a předvolání jí doručit poštou, jedná se o dovolací námitky ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k nimž za dané procesní situace zásadně, při absenci sporné otázky výkladu procesního předpisu, nemůže být přihlédnuto. Nadto dovolací soud podotýká, že soud v občanském soudním řízení není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (ust. §120 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor; uvedené platí i v odvolacím řízení (ust. §211 o. s. ř.; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ust. §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 8. 2010, č. j. 5 C 162/2008-200, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 2, věty první, i odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu