ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2784.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2784/2021-635
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Zdeňka Sajdla, ve věci žalobce: J. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem Praha 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 107/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. dubna 2021, č. j. 22 Co 55/2021-588, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2020, č. j. 10 C 107/2019-535, ve výroku I rozhodl tak, že se řízení zastavuje v části, v níž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu pozemků identifikovaných v uvedeném výroku, ve výroku II nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“), a to pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, za podmínek dále uvedených. Ve výrocích III a IV rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení vzniklých na straně státu a o náhradě nákladů řízení vzniknuvších jejich účastníkům.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil vyjma odvoláním nenapadeného výroku I (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce má nárok na vydání tzv. náhradních pozemků za pozemky (v katastrálních územích XY a XY), jež mu nemohly být vydány v restitučním řízení z důvodu překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě. Cena těchto pozemků byla ve smyslu §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., ke dni vydání rozhodnutí okresního soudu vyčíslena na částku 2 939 511 Kč. Žalovaná však ke dni 12. 6. 2019 evidovala restituční nárok žalobce pouze ve výši 132 358,35 Kč, neboť se domnívala, že nevydané pozemky je namístě ocenit jako pozemky zemědělské. Žalobce celkem čtyřikrát (dne 5. 12. 2018, dne 8. 4. 2019, dne 3. 7. 2019 a dne 22. 10. 2019) uplatnil u žalované své právo na převod konkrétně označených pozemků zařazených žalovanou do veřejné nabídky (pozemek obsažený v první žádosti žalobce byl posléze z veřejné nabídky vyřazen a k ostatním žádostem žalovaná sdělila, že jim nelze vyhovět, neboť podle jejího názoru cena požadovaných pozemků převyšuje evidovaný zůstatek restitučního nároku žalobce). Žalovaná je vlastníkem pozemků požadovaných žalobcem k převedení, přičemž jejich cena činila 106 936 Kč v případě pozemku v katastrálním území XY (ve vztahu k němuž byla uplatněna srážka z ceny z důvodu jeho nespojení s obcí), dále 195 085 Kč v případě pozemku v katastrálním území XY a 70 705 Kč v případě pozemku v katastrálním území XY.
Soud prvního stupně uvedl, že v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a s předloženými listinnými důkazními prostředky byly odňaté pozemky oceněny coby pozemky stavební, neboť v době jejich odnětí byly určeny k zástavbě. Hodnota nevydaných pozemků tedy byla znaleckým posudkem stanovena ve výši 2 939 511 Kč, a cena žalobcem žádaných pozemků k vydání tak zdaleka této ceny nedosahuje. Žalovaná postupovala při vyřizování restitučních nároků žalobce liknavě, jestliže navzdory jeho žádostem dlouhodobě odmítala jeho nárok přecenit a nezjistila si existenci dobově platné územně plánovací dokumentace. Až teprve po přehodnocení stanoviska žalované by jakákoliv účast žalobce ve veřejné nabídce pozemků měla smysl. Žalobce se naproti tomu v minulosti aktivně domáhal řádného uspokojení svého restitučního nároku, avšak marně, přičemž za dostatečnou aktivitu je v tomto smyslu nutno považovat již samotnou žádost o přecenění restitučního nároku. Všechny žalobcem požadované pozemky k vydání jsou převoditelné, a proto byly splněny veškeré podmínky pro uzavření dohody o jejich bezúplatném převodu na žalobce podle §11 odst. 2 zákona o půdě.
Odvolací soud se plně ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud upozornil, že i pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, avšak byly určeny k výstavbě, lze v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu. Za přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze označit i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to v důsledku nesprávného ohodnocení nároků (nesprávného určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků), v kterémžto případě nelze na oprávněné osobě spravedlivě požadovat, aby se účastnila veřejných nabídek. Ač byl žalobce aktivní a vyvíjel snahu vedoucí k uspokojení svého nároku prostřednictvím veřejných nabídek, nemohl být úspěšný právě z toho důvodu, že žalovaná evidovala jeho restituční nárok v nesprávné výši. K jeho zásadnímu přecenění žalovaná přistoupila až v roce 2020, následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení. Pro rozhodnutí v této věci nejsou důležité námitky žalované vztahující se k přesnému ocenění odňatých a nevydaných pozemků, neboť je zcela zřejmé, že i žalovanou nakonec uznaná výše restitučního nároku žalobce zcela bezpečně převyšuje cenu pozemků, ohledně nichž byl nahrazen její projev vůle, a to i s přihlédnutím k ceně pozemků, které již byly žalobci vydány. Odvolací soud nakonec souhlasil i s nižším oceněním pozemku v katastrálním území XY, neboť ten nenavazuje na souvislou zástavbu uvedené obce, naopak je od ní oddělen tělesy dálnic a dálniční křižovatkou a dále areálem elektrárny XY.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odvolacím soudem učiněné závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při posouzení otázky liknavosti a svévole a dále je jeho rozhodnutí založeno na řešení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena. Jedná se o otázku, zda je podmínka aktivního přístupu ze strany osoby oprávněné splněna i v případě, kdy se zúčastní výhradně takové veřejné nabídky pozemků, které cenou přesahují evidovaný zůstatek jejich restitučních nároků. Co se týče otázky liknavosti a svévole, žalovaná nejprve poukázala na to, že podle §11a zákona o půdě je jediným způsobem uspokojení restitučních nároků oprávněných osob jejich účast na veřejných nabídkách organizovaných žalovanou. Žalovaná míní, že vůči restitučním nárokům žalobce nebyla liknavá a k případné historické liknavosti jejího právního předchůdce (Pozemkového fondu ČR) nelze přihlížet. Žalobce měl možnost účastnit se veřejných nabídek náhradních pozemků za stejných podmínek jako jiné osoby, žalovaná mu účast v těchto nabídkách nijak neztěžovala a nikterak jej oproti jiným oprávněným osobám nediskriminovala. Žalobce však neprojevil aktivní snahu a neposkytl žalované patřičnou součinnost. Žalobce, ani jeho právní předchůdkyně se až do roku 2018 nezúčastnili žádné veřejné nabídky a do té doby nesporovali ani ocenění restitučního nároku. Aktivitu na straně žalobce lze vysledovat až v průběhu roku 2018, kdy formálně učinil tři přihlášky do veřejné nabídky, přičemž cena nabízených pozemků vždy přesahovala evidovaný zůstatek restitučního nároku, a nemohl tak a priori uspět. Žalovaná dále namítá, že délka restitučního řízení není pro posouzení liknavosti na straně žalované podle judikatury Nejvyššího soudu významná a brojí též proti způsobu ocenění nevydaných pozemků, neboť soudy blíže nezkoumaly a neprováděly dokazování k povaze zbývajících odňatých a nevydaných pozemků, jejichž ocenění je dosud mezi účastníky sporné. Posouzení výše zbývajícího restitučního nároku přitom podle žalované nesmí v rozsudku nahrazujícím projev vůle žalované k převodu náhradních pozemků absentovat. Navíc žalobce v řízení neprokázal existenci územně plánovací dokumentace, dle které by byly odňaté a nevydané pozemky určeny k zástavbě ani bezprostřední realizaci výstavby na těchto pozemcích. Konečně pak oba soudy podle názoru žalované nesprávně posoudily ocenění náhradního pozemku v katastrálním území XY, který se dle provedeného dokazování nachází v ploše výroby a skladování – těžký průmysl a energetika. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání nepovažuje za přípustné, a i kdyby bylo přípustným shledáno, je nedůvodné. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Otázka, kterou žalovaná označuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a žalovaná svými argumenty brojí toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Žalovaná podle názoru žalobce nevysvětluje, z jakého důvodu by úvahy obou nižších soudů v tomto směru měly být zjevně nepřiměřené. Ve vztahu k otázce, která měla být podle žalované posouzena odvolacím soudem v rozporu s judikatorními závěry dovolacího soudu, odkázal žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, v němž byly zcela totožné argumenty žalované vypořádány. Soud prvního stupně, tak jako i soud odvolací podle žalobce správně vyhodnotily liknavost na straně žalované a rozhodly v souladu se závěry dovozenými v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 4. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalovanou (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), která je zastoupena advokátem [§241 odst. 1 o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v daném případě není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je souladné s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu.
Je nezbytné předeslat, že téměř totožnými argumenty formulovanými žalovanou v řízení mezi týmiž účastníky a za téměř totožných skutkových okolností se Nejvyšší soud zabýval – jak správně poukázal žalobce – ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, jímž bylo dovolání žalované odmítnuto (proti tomuto usnesení směřující ústavní stížnost žalované byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21). Mimo dovolatelkou tvrzené odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu tak nemůže být dovolání shledáno přípustným ani pro zodpovězení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, neboť touž otázkou – byť jinak formulovanou – se dovolací soud rovněž v právě označeném usnesení zabýval.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i soudu Ústavního platí, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nezbytné vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z judikatury Ústavního soudu pak zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.).
Jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto není možné na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je pak především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V usnesení sp. zn. 28 Cdo 979/2021 Nejvyšší soud výslovně uvedl, že hodnotící úvahy odvolacího soudu nelze označit za nepřiměřené, jestliže uzavřel, že žalovaná i přes aktivní přístup žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem, a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku se navíc Nejvyšší soud vyjádřil již ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Následkem toho do současné doby nedošlo zcela k uspokojení nároku žalobce, přičemž žalovaná se ocitla v mnohaletém prodlení. Odvolací soud se tedy nijak nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že následkem liknavého postupu žalované nebylo možno po žalobci spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Nepřiměřený není ani názor odvolacího soudu, že došlo-li ke změně postoje žalované k ocenění restitučního nároku žalobce v roce 2020 (ačkoli pravomocně o něm bylo rozhodnuto v průběhu let 2002 až 2019), přičemž žádost o přecenění restitučního nároku byla žalobcem podána již v roce 2018, je patřičné vyhovět požadavku na vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno trvat na účasti žalobce ve veřejných nabídkách.
I v tomto případě je třeba uvést, že právní posouzení věci odvolacím soudem se nijak neodchyluje od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, v němž je závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opřen – oproti projednávané věci – o odlišné individuální skutkové okolnosti, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků bezdůvodně neúčastnila.
Rovněž tak, odkázala-li dovolatelka opět na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, je třeba zopakovat, že jde o rozhodnutí vydaná za jiných skutkových okolností. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, bylo vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu pozemku, který byl ve zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si včas neopatřila podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a dále vznášel nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími dovolatelkou citovanými rozhodnutími (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a s usnesením téhož soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016), jež jsou – stejně tak, jako rozhodnutí v dané věci – založena na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým přístupem žalované, respektive jejího právního předchůdce.
Ani nyní posuzované rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné se závěry obsaženými v dovolatelkou označené judikatuře Ústavního soudu (konkrétně se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16), akcentující smysl a účel restitučních zákonů, ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.
Stejně tak jako v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 979/2021 nezakládá přípustnost dovolání ani námitka žalované, že odvolací soud nevyčíslil celkovou výši restitučního nároku žalobce. I v tomto řízení bylo jeho předmětem nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu konkrétních pozemků, nikoliv vyčíslení výše restitučního nároku žalobce. Jestliže cena oprávněnou osobou vybraných pozemků zdaleka nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení, který závisí toliko na posouzení podmínek, za nichž lze žalované uložit, aby na žalobce za účelem alespoň částečného uspokojení jeho restitučního nároku převedla jím vybrané náhradní pozemky, žádný vliv. Otázka aktuální zbývající výše restitučního nároku žalobce by mohla být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučního nároku nebo v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku či v řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajícího restitučního nároku žalobce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 12 245,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9 820 Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 372 726 Kč) - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 125,20 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu