ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.293.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 293/2022-536
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce T. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 174/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 29 Co 80/2021-512, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 29 Co 80/2021-512, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 4. 11. 2021, č. j. 29 Co 80/2021-512, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2020, č. j. 15 C 174/2018-471, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Zatímco soud prvního stupně dovodil, že pozemky odňaté v rozhodném období z hlediska zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), právním předchůdcům žalobce byly správně oceněny jako zemědělské, a žalovaná se proto v důsledku lpění na původním ocenění odňatých pozemků liknavosti při uspokojování žalobcova restitučního nároku nedopustila, odvolací soud přisvědčil tomu, že tyto pozemky odňaté v roce 1965, na nichž v souladu se směrným územním plánem Liberce z let 1962 - 1963 bylo vybudováno přes 50 rodinných domů (na podkladě územních rozhodnutí z let 1968 a 1969 a stavebního povolení z roku 1970), jest ocenit jako stavební. Vzdor neúspěšné účasti právních předchůdců žalobce ve veřejných nabídkách pozemků organizovaných žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, v letech 2011 a 2012 přitom dospěl k závěru, že nesprávné ocenění restitučního nároku liknavost žalované při jeho uspokojování neodůvodňuje. Ztotožnil se tudíž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě o nahrazení projevu vůle směřující k bezplatnému převodu žalobcem zvolených náhradních zemědělských pozemků pro nedostatek liknavosti žalované vyhovět nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Měl za to, že se odvolací soud (v situaci, kdy vyšla najevo nesprávnost ocenění uplatněného restitučního nároku žalovanou) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017 a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku v situaci, kdy vycházela z nesprávného ocenění odňatých pozemků jako zemědělských a nikoliv stavebních, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (dříve Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast (či další účast) ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené, tedy zda se pohybují či nikoliv ve vytyčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Závěr odvolacího soudu, že postup žalované vůči dovolateli při uspokojování jeho nároku na převod náhradních zemědělských pozemků nebyl liknavý, je v posuzované věci zjevně nepřiměřený skutkovým okolnostem věci a neodpovídá výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže právní předchůdci žalobce uplatnili restituční nárok na vydání odňatých pozemků již v roce 1993, správní orgány o něm rozhodly v roce 1994 a nárok doposud nebyl uspokojen vzdor opakované účasti právní předchůdkyně žalobce ve veřejných nabídkách pozemků organizovaných právním předchůdcem žalované v letech 2011 a 2012 (k významu takovéto účasti na veřejných nabídkách srov. z aktuální judikatury Ústavního soudu kupř. nález ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20), to vše v situaci, kdy odňaté pozemky byly žalovanou nesprávně oceněny jako zemědělské, ačkoliv měly být oceněny jako stavební, a dovolatel se tak účastí ve veřejných nabídkách organizovaných žalovanou ani nemohl domoci uspokojení svého restitučního nároku v adekvátní výši, nasvědčují totiž zjištěné skutkové okolnosti projednávané věci ve světle výše citované judikatury spíše závěru o liknavém či svévolném postupu žalované při uspokojování dovolatelova restitučního nároku, implikujícím právo uplatnit u soudu žalobou nárok na bezúplatný převod jím zvolených náhradních zemědělských pozemků. Konkluze odvolacího soudu jeví se proto přinejmenším předčasnými a tedy nesprávnými.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným. Rozsudek odvolacího soudu proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislého nákladového výroku (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu