ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3398.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3398/2022-683
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství , identifikační číslo osoby 00569623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupený JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Staré Město, Ovocný trh 8, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 21/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2022, č. j. 1 Co 10/2022-656, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2022, č. j. 1 Co 10/2022-656, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2022, č. j. 23 C 21/2016-633, se mění tak, že řízení se nepřerušuje .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 1 Co 10/2022-656, Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2022, č. j. 23 C 21/2016-633, jímž bylo řízení v dané věci přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 28/2022.
2. Označeným usnesením odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že jsou dány důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spočívající v tom, že v odkazovaném dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu, jež následuje po kasaci jeho předchozího rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, je řešena otázka, zda je žalobce k restituci oprávněnou osobou, jejíž řešení je významné i pro rozhodnutí soudu v této věci.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž spatřuje jeho přípustnost v tom, že napadené usnesení spočívá na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené [jsou-li dány důvody pro přerušení řízení v situaci, kdy posouzení předběžné otázky v jiném řízení je podle mínění dovolatele zcela předurčeno závazným nálezem Ústavního soudu]. Přitom dovolatel reprodukuje dosavadní judikaturu Ústavního soudu i ve vztahu k věcnému posouzení (jde-li o řešení otázky, byl-li mu majetek účinně konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo odňat až postupem na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy) a dovozuje, že za daného stavu je přerušení řízení v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Česká republika – Státní pozemkový úřad coby účastnice řízení navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné.
5. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
6. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě ( §240 odst. 1 věta první o. s. ř. ) a obsahuje zákonem vyžadované obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
7. Dovolání (jež směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení) je přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení jím otevřené otázky výkladu a aplikace §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
11. Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), jakož i důvody rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1552/2013].
12. Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“ [viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013].
13. Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 34/16)].
14. Od výše uvedených hledisek se odvolací soud napadeným usnesením, jímž přerušil řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení v jiné věci týchž účastníků (v době vydání napadeného usnesení ve fázi dovolacího řízení pod sp. zn. 28 Cdo 28/2022), zřetelně odchýlil (a jeho úvahu v tomto směru nelze označit za přiměřenou). Zmiňovaná otázka konfiskace majetku žalobce (potažmo posouzení, je-li žalobce se zřetelem ke kofiskaci majetku oprávněnou osobou či nikoliv) má v obou řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám. Nebude řešena ve výroku rozhodnutí, proto její řešení v jiném sporu nebude pro účastníky a soud v daném řízení (ani v dalších skutkově obdobných sporech) závazné (srov. §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. a z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, jehož závěry dovolací soud promítl i do výkladu a aplikace ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2583/2019), byť účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně [srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1966/18, v němž Ústavní soud s odkazem na ústavní princip rovnosti ( čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy ) a právní jistoty ( čl. 1 odst. 1 Ústavy ) akcentoval požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, tedy princip předvídatelnosti rozhodování].
15. Přitom i odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti žalobce v jiné věci (naproti tomu usnesením ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, Ústavní soud další žalobcovu stížnost ve skutkově a právně podobné věci odmítl) jest nutno vnímat jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, kdy procesní závaznost právního názoru zprostředkovaného tímto nálezem (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a §226 odst. 1 o. s. ř.) je pro obecné soudy v pokračujícím řízení podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v nálezu použít a kteroužto také skutečně použil. Uvedené – jde-li o procesní závaznost v nálezu uvedeného právního názoru – platí (bude platit) i pro opětovné rozhodování dovolacího soudu o žalobcem podaném dovolání (ve věci sp. zn. 28 Cdo 28/2022).
16. Dovolací soud má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není přerušení řízení do pravomocného skončení jiného řízení (ve fázi dovolacího řízení, vedeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 28/2022) vhodným (hospodárným) opatřením a že se soudy nižších stupňů ani v dané věci nevyhnou dokazování ke zjištění rozhodujících skutkových okolností umožňujících posouzení, zda žalobcem pociťovaná majetková křivda – jde-li o jím v tomto řízení nárokované pozemky – spadá do rozhodného období z hlediska zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).
17. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že řízení se nepřerušuje [§243d písm. b) o. s. ř.].
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu