ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3686.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3686/2021-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČ 00408026, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Kaprova 40/12, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 31/2017, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2021, č. j. 4 Co 66/2019-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 2. 9. 2021, č. j. 4 Co 66/2019-277, byl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2018, č. j. 38 C 31/2017-218, potvrzen v části výroku II., v níž byl žalobci vydán pozemek parc. č. 317/16 v k. ú. Libčice a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 4. 1. 2017, č. j. SPU 660282/2016, sp. zn. SP12379/2015-537212 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při řešení otázky, zda je výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dán i v případě, kdy v okamžiku doručení výzvy povinné osobě plánovaná veřejně prospěšná stavba technické infrastruktury není dosud vymezena v územně plánovací dokumentaci (pozemek je dotčen toliko územní rezervou) a je do ní vtělena až následně.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba dále poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K výlukovému důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (srov. např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán (§2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb.), přičemž v takovém případě je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. kromě shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).
Za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se přitom z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98/2020).
Samotné vymezení územní rezervy v územně plánovací dokumentaci bez toho, že by na dotčených pozemcích měla být realizována konkrétní veřejně prospěšná stavba, tj. stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci (srov. §2 odst. 1 písm. l/ zákona č. 183/2006 Sb.), pak pro dovození výluky z naturální restituce nepostačuje. Je-li totiž pro uplatnění výluky z naturální restituce určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, bez takového vymezení výluka z naturální restituce v úvahu nepřichází; současně toliko tehdy, mají-li být podle územně plánovací dokumentace pozemky zasaženy konkrétně vymezenou veřejně prospěšnou stavbou, platí, že je ve vztahu k takovým pozemkům (pro účely výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.) nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019, přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2777/2018). Ke stejným závěrům dospěl přitom Nejvyšší soud i v kasačním rozhodnutí ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3570/2020, vydaném v projednávané věci.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 2. 3. 2021, č. j. 28 Cdo 3570/2020-267, že naturální restituci nárokovaného pozemku parc. č. 317/16 v k. ú. Libčice nebrání překážka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neboť v době doručení výzvy oprávněné osoby k vydání předmětného majetku osobě povinné dle schváleného územního plánu města Nový Knín realizace veřejně prospěšné stavby čističky odpadních vod nebyla na daném pozemku plánována, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Na uvedeném závěru přitom ve světle výše citované judikatury ničeho nemění okolnost, že v okamžiku doručení výzvy povinné osobě byla na pozemku vymezena územní rezerva (aniž došlo k zanesení konkrétní veřejně prospěšné stavby do územně plánovací dokumentace), ani skutečnost, že veřejně prospěšná stavba čističky odpadních vod byla do územního plánu vtělena až následně (za probíhajícího restitučního řízení).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k dovolání, odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu