ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2988.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2988/2018-191
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - proboštství Jindřichův Hradec, IČO 60821086, se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, zastoupené JUDr. Janem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 31/2016, o dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 4 Co 33/2017-150, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 4 Co 33/2017-150, a rozsudek Krajského v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. prosince 2016, č. j. 15 C 31/2016-68, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. února 2018, č. j. 15 C 31/2016-139, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen výrok I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 12. 2016, č. j. 15 C 31/2016-68, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2018, č. j. 15 C 31/2016-139, jímž byla žalobkyni vydána parcela č. XY v katastrálním území XY s tím, že se v uvedeném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 29. 7. 2016, č. j. SPÚ 386400/2016/520100/Hovorková, a současně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 13 371 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále zavázal Českou republiku - Státní pozemkový úřad nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 13 435 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud při řešení mezi účastníky řízení sporné otázky existence výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vycházeje ze skutkového zjištění, že dle záměru vymezeného ve schválené územně plánovací dokumentaci (územní plán obce XY) je pozemek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, dotčen koridorem vyhrazeným pro homogenizaci (rekonstrukci, opravu či úpravu) stávající trasy silnice XY, uzavřel, že existence tohoto záměru neopodstatňuje trvalé územní nároky státu mimo stávající umístění silnice již vybudované v sousedství nárokovaného pozemku. Dovodil proto, že v posuzovaném případě výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněn není. Z uvedeného důvodu žalobě o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu výrokem, dle kterého se pozemek vydává žalobkyni, vyhověl.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky naplnění podmínek aplikace ,,výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017. Dovolávala se rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, a sp. zn. II. ÚS 536/14. Namítala, že v důsledku vydání předmětného pozemku, na kterém je dle schválené územně plánovací dokumentace zakreslen koridor sloužící „homogenizaci“ stávající trasy silnice XY, bude žalobkyni v rozporu s účelem naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. navráceno toliko holé vlastnictví k odňaté nemovitosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou jednající pověřeným zaměstnancem majícím vysokoškolské právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky naplnění výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů (viz §17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů - jde-li o pozemky určené pro stavbu v něm vyjmenovaných druhů pozemních komunikací, jejich součástí, příslušenství či staveb souvisejících); srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2018, či přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14. Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona pak není nezbytnou konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací [srov. §2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).
V situaci, kdy je žalobkyní nárokovaný pozemek dle záměru vymezeného ve schválené územně plánovací dokumentaci (územní plán obce XY) dotčen koridorem vyhrazeným pro homogenizaci (rekonstrukci, opravu či úpravu) stávající trasy silnice XY, pak bez ohledu na to, že plánovaná veřejně prospěšná stavba (homogenizace pozemní komunikace) není dosud konkretizována územním rozhodnutím, jsou ve světle výše citované judikatury – obecně vzato – naplněny předpoklady pro vyvlastnění zasaženého pozemku (v celém rozsahu) za účelem realizace takto plánované stavby dopravní a technické infrastruktury, a to zvláště v situaci, kdy záměr homogenizace silniční trasy, prezentovaný v územně plánovací dokumentaci, nezahrnuje toliko možnou rekonstrukci či opravu silnice ve stávajících rozměrových poměrech, nýbrž též její úpravu (úpravou věci jest přitom rozumět činnost, kterou se mění povrch věci nebo její vlastnosti, tedy i rozměry; srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2003), přičemž zastavění pozemku upravenou silnicí (ve smyslu jejího rozšíření) či jejím nově zbudovaným příslušenstvím nebo součástmi by nepochybně zmařilo možnost žalobkyně realizovat k nárokovanému pozemku řádně svá vlastnická práva.
Závěry odvolacího soudu o tom, že v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací předvídaná homogenizace stávající trasy silnice XY na nárokovaném pozemku výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplňovat nemůže, tedy se zřetelem k výše uvedenému zjevně neobstojí.
Z uvedeného důvodu shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, pročež aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu; jelikož se důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (ve znění vydaného opravného usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu