ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.428.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 428/2022-104
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupenému Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o poskytnutí finanční náhrady ve výši 407.352,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 148/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 35 Co 294/2021-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 35 Co 294/2021-88, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 35 Co 294/2021-88, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2021, č. j. 28 C 148/2018-71, vydaný ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. „) jako mezitímní, jímž bylo rozhodnuto, že „nárok žalobkyně na náhradu za znehodnocení nemovitostí je co do základu po právu.“
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, M. Č., je jednou z oprávněných osob, jímž byly rozhodnutím pozemkového úřadu vydány budovy č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY a č. p. XY s pozemky v katastrálním území XY. Oprávněné osoby dopisem ze dne 21. 11.2005 požádaly žalovaného o poskytnutí náhrady za nevydané a také za znehodnocené nemovitosti ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Žalovaný dne 5. 10. 2006 vůči oprávněným osobám uznal svůj dluh na plnění ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě s tím, že nevypořádaná pohledávka M. Č. činí 1.267.971,- Kč. Dne 10. 10. 2006 jmenovaná smlouvou postoupila část nevypořádané pohledávky ve výši 700.000,- Kč otci žalobkyně, Š. K. V souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007, bylo konstatováno, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní nebyla dostatečně určitě specifikována postupovaná pohledávka označením nevypořádaného restitučního nároku (postupitelka měla ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nevypořádaný nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti). Dne 18. 3. 2015 uzavřela M. Č. s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným z titulu nevypořádaného nároku dle ustanovení §14, §15 a §16 zákona o půdě ve výši 700.000,- Kč coby náhrady za absolutně neplatnou smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 (část pohledávky ve výši 567.971,- Kč byla v mezidobí uspokojena vydáním nemovitých věcí na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2010, č. j. 23 C 29/2009-46). Postupitelka uzavření smlouvy oznámila žalovanému dopisem ze dne 20. 3. 2015. Ten v dopise ze dne 7. 9. 2015 sdělil, že nárok žalobkyně bude vypořádán prostřednictvím Státního pozemkového úřadu. Následně však v dopise ze dne 3. 3. 2016 žalovaný žalobkyni oznámil, že náhradu za znehodnocení nemovitostí žalobkyni nevyplatí, neboť i smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 považuje za neplatnou.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž přihlédnuv k ustanovení §553 odst. 1, §1879, §1881 odst. 1 a §1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), a závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98 (tento rozsudek je, shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, http://www.nsoud.cz ) dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi M. Č. a žalobkyní je platným právním jednáním, neboť - na rozdíl od mínění žalovaného – zcela určitě identifikuje postupovanou pohledávku jako neuspokojený nárok postupitelky na náhradu za znehodnocené nemovitosti ve smyslu ustanovení §14 až 16 zákona o půdě ve výši 700.000,- Kč. Odvolací soud dále za nedůvodnou označil námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, kterou žalovaný sice vznesl až v odvolacím řízení, nicméně skutkové okolnosti, respektive navržené důkazy, jež by umožnily její posouzení, byly tvrzeny již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud s odkazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012 (a v něm citovanou prejudikaturu dovolacího soudu), vysvětlil, že obecná délka promlčecí lhůty počala běžet až od doručení dopisu žalovaného žalobkyni dne 3. 3. 2016, z něhož žalobkyně seznala, že žalovaný - i přes uznání dluhu na náhradě za znehodnocené nemovitosti ze dne 5. 10. 2006 - nehodlá plnit, neboť i smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 považuje za neplatnou. Do podání žaloby u soudu dne 3. 9. 2018 pak tříletá promlčecí doba neuplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání maje je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dvou otázek hmotného práva (posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 a promlčení nároku žalobkyně), při jejichž vyřešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po rekapitulaci skutkových okolností vážících se k uznání dluhu na plnění ze dne 5. 10. 2006 vůči oprávněným osobám a smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 18. 3. 2015 mezi M. Č. a žalobkyní zdůraznil, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu finanční náhrady marně uplynula dne 5. 10. 2016. Do té doby však právní předchůdkyně žalobkyně a ani žalobkyně samotná nárok u soudu neuplatnily. Připomněl, že písemné uznávací prohlášení bylo přílohou shora označené postupní smlouvy, a žalobkyně tudíž velmi dobře věděla, kdy desetiletá promlčecí doba uplyne. Žalobkyně a ani její právní předchůdkyně tak nebyly v právní nejistotě o tom, kdy promlčecí doba k uplatnění nároku počala běžet a kdy bude její běh zakončen. Vzhledem k tomu, že uznaný nárok nebyl uspokojen před uplynutím dlouhé desetileté promlčecí doby, bylo objektivně zřejmé, že žalovaný nárok nehodlá splnit. Konstrukci odvolacího soudu, že po doručení sdělení žalovaného o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015, počala žalobkyni běžet obecná tříletá promlčecí lhůta, odmítl žalovaný jako nepřijatelnou s odkazem na zásadu viligantibus iura scripta sunt , jíž žalobkyně a ani její právní předchůdkyně neměly na zřeteli. Současně namítal, že závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, kteréžto odkazují na konkluze prejudikatury dovolacího soudu, jsou do poměrů projednávané věci nepřenositelné, neboť v odkazovaných věcech nebyla z hlediska počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku u soudu řešena situace, kdy povinná osoba uznala vůči oprávněným osobám svůj dluh na plnění finančních náhrad podle zákona o půdě co do důvodu i výše.
V dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalovaného za nepřípustné. Upozornila na to, že ve vztahu k posuzované otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 bylo založeno na skutkové a nikoliv právní argumentaci (navzdory tomu, že žalovaný ohlásil potřebu řešit otázku hmotného práva), a při řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku na finanční náhradu se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přichýlil k zohlednění principu ochrany oprávněných osob. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného veškeré náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k požadavkům dle ustanovení §237 o. s. ř.), tj. zda nemá vady, jež by bránily pokračovat v dovolacím řízení (a je tudíž projednatelné), a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je vadné a tudíž věcně neprojednatelné, ve vztahu k otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015, neboť žalovaný v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. a judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, řádně nevymezil jím ohlášený důvod přípustnosti dovolání odkazující při řešení této otázky na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva se jedná a v jakých rozhodnutích je v judikatuře dovolacího soudu řešena odchylně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Žalovaným vymezený důvod přípustnosti dovolání nesený námitkou o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího pojmově předpokládá, že kromě vymezené právní otázky, na jejímž řešení je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, označí dovolatel judikaturu Nejvyššího soudu představovanou konkrétním soudním rozhodnutím, popřípadě rozhodnutími, z nichž se řešení právní otázky podává, a lze tak posoudit, zda řešení zvolené odvolacím soudem bylo s judikaturou konformní či nikoliv. Pouze tehdy lze také dovodit, zda rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem kritizovaného řešení určité právní otázky obstojí či nikoliv. Pokud žalovaný v poměrech přítomné právní věci sice podrobil dovolací kritice – jako s judikaturou dovolacího soudu rozporný – závěr o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015, nicméně tento závěr nemohl být poměřován s konkluzemi přijatými v konkrétních soudních rozhodnutích Nejvyššího soudu, které byl žalovaný povinen v postavení dovolatele označit, pak dovolatelem nebyla iniciována možnost věcného dovolacího přezkumu dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu a v konečném důsledku ani naplnění zákonné úlohy Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů [§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. aby dovolatel v rámci vymezeného důvodu přípustnosti dovolání uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah judikatury Nejvyššího soudu k dovoláním dotčenému rozhodnutí odvolacího soudu, označil i Ústavní soud za přiměřený, přičemž současně nepřitakal jako relevantní námitce, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná a že tudíž není žádného důvodu po dovolatelích žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňovali (srovnej body 35. a 37. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
Bez vlivu na předestřenou konkluzi o vadě dovolání sluší se uvést, že dovolání žalovaného postrádá ve vztahu k otázce platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015 i další náležitost předepsanou ustanovením §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. náležité vymezení důvodu dovolání. Žalovaný sice ohlašuje, že v souvislosti s touto otázkou namítá její nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, nicméně zakládá ji na námitkách brojících proti správnosti zjištěného skutkového stavu. Dovolatel přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Sluší se pro doplnění uvést, že žalovaný obsahově důvod dovolání naplňuje skutkovými námitkami, jež nikterak nekorespondují zjištěním učiněným v nalézacím řízení o tom, že dle výslovného ujednání účastnic smlouvy o postoupení pohledávky byl převeden nárok na náhradu plnění dle ustanovení §14 až 16 zákona o půdě (nikoliv nárok jiný, jak v dovolání argumentuje žalovaný) ve zcela konkrétní výši, z níž žalobkyně v řízení před soudem navíc uplatňuje pouze část. Nelze přehlédnout, že učiněná skutková zjištění odpovídají obsahu prohlášení samotného žalovaného ze dne 5. 10. 2006, v němž uznal dluh vůči oprávněným osobám na plnění finančních náhrad ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě (ve vztahu k M. Č. ve výši 1.267.971,- Kč), přičemž nebylo zpochybněno, že na základě soudního rozhodnutí byl nárok Č. na tuto náhradu uspokojen co do částky 567.971,- Kč.
Dovolání žalovaného je ovšem ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro obsahově vymezené řešení právní otázky, „zda (obecná) tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na finanční náhradu dle zákona o půdě oprávněnou osobou u soudu počíná běžet v souladu s dosavadními judikatorními závěry Nejvyššího soudu od dne, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zčásti anebo i zcela, i tehdy, byl-li povinnou osobou vůči osobě oprávněné řádně (co do důvodu i výše) uznán dluh na plnění finanční náhrady podle zákona o půdě. Protože tuto otázku opírající se o přespříliš extenzivní intepretaci závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, shledal dovolací soud, že pro řešení této otázky je dovolání žalovaného přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v rozsahu, v němž shledal dovolání žalobce přípustným, mu nelze rovněž upřít opodstatněnost.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §16 odst. 1 věta první zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 8).
Podle §16 odst. 2 věta první zákona o půdě zákona o půdě ostatní náhrady podle §14 a 15 poskytne právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti anebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává.
Podle §16 odst. 4 zákona o půdě náhrada se poskytne oprávněné osobě do šesti měsíců ode dne doručení výzvy. Náhrada spočívá ve věcech, které osoba povinná k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. června 1991, popřípadě v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí a trvalých porostů, nedohodnou-li se účastníci jinak.
Podle §3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §110 odst. 1 věta druhá obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz §1 odst. 3 zákona o půdě; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). V podmínkách úpravy institutu promlčení účinné do 31. 12. 2013, jež se prostřednictvím přechodného ustanovení §3036 o. z. uplatní i v poměrech projednávané věci, Nejvyšší soud opakovaně dospěl ke konkluzi, že obecná tříletá promlčecí lhůta v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, popřípadě na ně odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012). Současně judikatura Nejvyššího soudu označila za rozpornou s dobrými mravy námitku promlčení práva na restituční náhradu podle zákona o půdě například tehdy, vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků, eventuálně v jiných případech, které by bylo možno posuzovat jako vážný příslib plnění ze strany povinného, podložený jeho reálným jednáním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
Odvolací soud v poměrech přítomné právní věci dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok žalobkyně na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě není promlčen, neboť žalobkyně jej uplatnila v běžící obecné promlčecí lhůtě tří let. Počátek této lhůty s využitím argumentace podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, a na ně odkazujících rozhodnutí dovolacího soudu, ztotožnil s datem doručení písemného sdělením žalovaného žalobkyni dne 3. 3. 2016, z něhož mohla žalobkyně seznat, že žalovaný nehodlá finanční náhradu plnit, neboť považuje smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2015, na jejímž základě se žalobkyně stala nositelkou u soudu uplatněného práva, za neplatnou. Současně ovšem odvolací soud dovodil, že běh promlčecí lhůty započal dne 5. 10. 2006, kdy žalovaný i vůči právní předchůdkyni žalobkyně jako jedné z oprávněných osob písemně nárok na finanční náhradu co do důvodu i výše uznal, a připomněl, že z uznání dluhu a následného chování žalovaného ve vztahu k žalobkyni bylo zřejmé, že s ní jedná jako s oprávněnou osobou.
K povaze uznání dluhu co do důvodu a výše a k jeho vlivu na běh promlčecí doby Nejvyšší soud v rozhodovací praxi uvedl, že „splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Ke kvalifikovanému uznání práva podle §110 odst. 2 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle §558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího osudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 155/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008). K institutu přetržení promlčecí doby Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že „tam, kde ze zákona vyplývá, že dochází k přetržení běhu promlčecí doby, znamená to, že zároveň tímto okamžikem dochází i k ukončení jejího běhu, tedy k ukončení běhu původní (staré) promlčecí doby a počíná běžet promlčecí doba nová, stanovená neodvisle na promlčecí době původní“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018).
Stěžejní konkluze o tom, že „obecná tříletá promlčecí lhůta v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti“ je vyjádřením paradigmatu ochrany práv oprávněných osob v řízeních před soudem majících restituční pozadí. Judikatura dovolacího soudu představovaná závěry připomenutými s odkazem na prejudikaturu dovolacího soudu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, se ustálila v názoru, že nemůže být na újmu oprávněným osobám, popřípadě jejich právním nástupcům, marné uplynutí obecné promlčecí doby k uplatnění nároku na náhrady dle ustanovení §14 až 16 zákona o půdě a rovněž na náhradu za živý a mrtvý inventář dle ustanovení §20 zákona o půdě tehdy, dala-li povinná osoba konkrétním objektivně seznatelným jednáním oprávněné osobě najevo, že její restituční nárok uspokojí, oprávněná osoba se na ujištění o připravenosti povinné osoby závazek splnit spoléhala, a proto neuplatnila svůj nárok u soudu. V takovém případě naturální obligace, v níž se žalovatelné právo jeho nevykonáním v průběhu zákonem upravené promlčecí doby u soudu přeměnilo, opět získalo charakter práva u soudu úspěšně uplatnitelného, přičemž okamžik, kdy je právo možné vykonat u soudu, tj. actio nata, je ztotožněn s momentem, kdy se oprávněná osoba dozví, že povinná osoba nehodlá plnit zcela anebo zčásti. Tato konstrukce o posunu počátku běhu obecné promlčecí doby do značné míry suplovala posouzení námitky promlčení vznesené povinnou osobou jako úkonu nesouladného s dobrými mravy, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, který časově předchází judikatuře stojící na konstrukci o posunu počátku běhu promlčecí lhůty.
Dovolací soud sdílí názor žalovaného, že v poměrech projednávané věci konkluze připomenuté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2703/2012, na nichž založil odvolací soud závěr o včas uplatněném nároku na finanční náhradu dle ustanovení §14 až 16 zákona o půdě u soudu žalobkyní, uplatnit nelze. V odkazovaných věcech – na rozdíl od skutkových okolností věci nyní posuzované – byl benefit spočívající v posunu počátku běhu obecné tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku u soudu aplikován v případech, kdy oprávněné osobě v době získání vědomosti o tom, že povinná osoba nehodlá plnit, již obecná promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu dle ustanovení §14 až 16, respektive ustanovení §20 odst. 2, zákona o půdě u soudu marně uplynula, neboť počátek jejího běhu byl spojen s okamžikem vymezeným v ustanovení §16 odst. 4 věta první, popřípadě v ustanovení §20 odst. 2 věta první, zákona o půdě. Žalobkyně, stejně jako její právní předchůdkyně, nebyly vystaveny tlaku uplatnit nárok na restituční náhradu u soudu v obecné promlčecí lhůtě, neboť měly k dispozici v důsledku uznání dluhu co do důvodu a výše žalovaným dobu deseti let, tedy nepoměrně delší. Podstatnější skutkovou okolností odlišující projednávanou věc od odkazovaných případů posuzovaných rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v minulosti je ovšem fakt, že žalobkyně se o odmítavém postoji žalovaného k poskytnutí restituční náhrady dozvěděla ještě v průběhu plynutí desetileté promlčecí lhůty a na uplatnění nároku u soudu tudíž mohla využít ještě dobu následujících sedmi měsíců (v souladu s ustanovením §122 odst. 2 obč. zák. poslední den lhůty k podání žaloby připadl na 5. 10. 2016).
Skutečnost, že žalobkyně neuplatnila nárok na restituční náhradu u soudu v desetileté promlčecí době, když ještě v době jejího plynutí disponovala informací o tom, že žalovaný nehodlá uspokojit její restituční nárok, je zásadní pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu konstruující běh nové - obecné – promlčecí doby, a to ještě před skončením promlčecí doby desetileté, nemůže obstát. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu je tudíž úvaha odvolacího soudu založená na koncepci, že běžící desetiletá promlčecí doba byla odmítnutím žalovaného plnit přetržena a od okamžiku sdělení negativního postoje žalovaného k plnění žalobkyni počala běžet nová tříletá promlčecí doba. Sdělení nesouhlasu dlužníka k plnění není totiž zákonným a ani judikatorně dovozeným důvodem pro přetržení běhu promlčecí doby stávající a počátku plynutí promlčecí doby nové. Dovolací soud se pak neztotožňuje ani se související úvahou odvolacího soudu, že samotné uznání dluhu představuje takové jednání povinné osoby, jež představuje vážný (objektivně seznatelný) příslib plnění podložený reálným jednáním. Za takový vážně míněný příslib by bylo možné považovat situace, vyjádří-li se povinná osoba, že hodlá plnit ve výši požadované oprávněnou osobou, a činí konkrétní kroky k tomu, aby závazek splnila, nebo dojde-li k jednání obou stran o tom, že nárok oprávněné osoby bude v požadované výši uspokojen určitým způsobem, například věcmi, které budou určeny dodatečnou dohodou účastníků ve stanoveném časovém horizontu, popřípadě v penězích, nelze-li nárok uspokojit jiným způsobem. Ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení vyplývá, že takovouto aktivitu žalovaný nevyvíjel. Ostatně, i k částečnému uspokojení nároku právní předchůdkyně žalobkyně na restituční náhradu ve výši 567.971,- Kč došlo v roce 2010 v důsledku soudního rozhodnutí.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu