ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.63.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 63/2022-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. Š. , narozeného XY, a b) J. G. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených M. G., narozeným XY, bytem tamtéž, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby: 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 56 953 421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 178/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 25 Co 174/2021-90, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2021, č. j. 21 C 45/2019-73, jímž jmenovaný soud vyslovil svou místní nepříslušnost a současně rozhodl, že pro právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Žalobci se domáhají zaplacení částky 56 953 421 Kč, odůvodňujíce podanou žalobu tvrzeními, jež dle soudu prvního stupně mohou odůvodňovat kvalifikaci uplatněného práva jako nároku na finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (nárok na náhradu za znehodnocení vydaných nemovitostí), kdy organizační složkou příslušnou vystupovat v dané věci za stát je Ministerstvo financí [ve smyslu §1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů], sídlící v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 [jenž je tak obecným soudem žalované (státu), potažmo soudem k řízení místně příslušným; §84, §85 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“].
Také odvolací soud vycházel z toho, že podle žalobních tvrzení je předmětem řízení peněžitá částka, jež má žalobcům kompenzovat znehodnocení specifikovaných pozemků a s tím související omezení vlastnického práva (a v daném směru tak aproboval závěry soudu prvního stupně o podřaditelnosti uplatňovaného práva aplikovanému ustanovení o poskytování náhrad dle zákona č. 87/1991 Sb., odkazuje dále pak i na ustanovení §1 písm. a/ zákona č. 231/1991 Sb., dle nějž je ve věcech finančních náhrad dle citovaného restitučního předpisu orgánem příslušným jednat za stát Ministerstvo financí). I kdyby však nešlo o nárok na finanční náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., nebylo by podle odvolacího soudu z žádného právního předpisu možné dovodit příslušnost jiné organizační složky státu; i podle kompetenčního zákona (zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů) přichází pak vzhledem k finanční povaze žalobci uplatněného práva do úvahy pouze Ministerstvo financí, jež je dle §4 odst. 1 tohoto zákona ústředním orgánem státní správy mj. pro státní rozpočet, státní pokladnu České republiky či finanční hospodaření.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, a to určení Ministerstva financí jako organizační složky příslušné v dané věci jednat za stát „pouhým odkazem na §4 odst. 1 kompetenčního zákona“, je-li požadována finanční náhrada bez ohledu na její právní titul a skutkové okolnosti vzniku. Namítá, že žalobci sami vyloučili, že by uplatňovali nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. S poukazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, vytýká, že soud nedostál požadavku řádně určit organizační složku příslušnou v daném řízení jednat a tím zatížil řízení vadou. K tomu dovolatelka uvádí, že Ministerstvo financí ve vztahu k vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. „nemá založenou žádnou působnost“.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání odmítl (dle §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolatelkou vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání (formulované dosud neřešené právní otázce) lze předeslat následující. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním (kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018).
Odvolací soud svůj závěr o příslušnosti Ministerstva financí vystupovat v daném sporu za stát založil na dvou na sobě nezávislých závěrech. Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, předně poukázal na ty závěry, k nimž dospěl již ve svém předchozím usnesení vydaném v této věci (ze dne 18. 1. 2021, č. j. 25 Co 8/2021-67), v němž se ztotožnil s úvahou, že žalobci se podanou žalobou domáhají finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. a že ve věcech finančních náhrad dle zákona č. 87/1991 Sb. je v souladu s §1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb. příslušným orgánem státu právě Ministerstvo financí. K tomu pak připojil i další (spíše pak jen podpůrnou) argumentační linii, že i v tom případě, kdyby snad nešlo o nárok na finanční náhradu dle odkazovaného restitučního předpisu, s ohledem na povahu nároku (po státu požadovaná peněžitá náhrada) bylo by možno dospět k témuž závěru (odůvodněnému pak i odkazem na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.), že příslušnou organizační složkou státu je zde Ministerstvo financí, dodávaje, že z žádného předpisu nelze dovodit příslušnost Ministerstva spravedlnosti, ovšem ani Ministerstva průmyslu a obchodu či Ministerstva pro místní rozvoj (viz §13 odst. 1 písm. a/, §14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.), jestliže se žalobci nedomáhají, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se zásahů do jejich vlastnického práva, případně povinnost „umožnit těžbu písku na předmětných pozemcích“.
Jestliže se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím podaného dovolání zpochybnit první (nosný) důvod, jímž odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí (závěr o příslušnosti Ministerstva financí, opřený o kvalifikaci žalobci uplatněného práva jako finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. – k tomu srov. i dikci ustanovení §1 písm. a/ zákona č. 231/1991 Sb.), kdy ve vztahu k tomuto posouzení dovolání postrádá i zákonem stanovené obligatorní náležitosti (zejm. řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemohou být naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce druhé (otázka příslušnosti Ministerstva financí opírající se o §4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb. bez ohledu na povahu uplatňovaného nároku a skutkové okolnosti jeho vzniku), neboť ani odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech žalované nikterak projevit, což činí dovolání nepřípustným (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Argumentuje-li pak dovolatelka i tím, že podřaditelnost uplatněného práva zákonu č. 87/1991 Sb. je vyloučena proto, že tuto kvalifikaci relativizují i sami žalobci (jež ovšem nyní proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodávají dovolání), nelze než připomenout, že právní kvalifikace uplatněného nároku není obligatorní náležitostí žaloby a je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 527/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3203/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3646/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2713/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1037/2016).
Nad rámec uvedeného sluší se snad připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů), nebo organizační složka státu (tak, jak je definována v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) příslušná podle zvláštního právního předpisu (v ostatních případech) [srov. §21a odst. 1 o. s. ř.]. Označí-li žalobce organizační složku státu, která v daném řízení není příslušná za stát jednat, nejde o vadu podání (§43 o. s. ř.) ani o nedostatek podmínky řízení (§104 o. s. ř.), neboť ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř. kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4639/2016). Přitom otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 – ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3611/18). Z uvedeného vyplývá, že za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012, Nejvyšší soud dále vyslovil, že určení příslušné organizační složky státu musí být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku, která má být zřejmá již ze žaloby, a nikoli na ex post dovozovaných (právních) závěrech činěných na základě skutkových okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z provedeného dokazování (obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 978/2020).
Ani těmto shora připomenutým konkluzím ustálené rozhodovací praxe nejsou závěry odvolacího soudu, akcentující povahu uplatněného nároku (na podkladě žalobních tvrzení), nikterak nepřiměřené.
Konečně, za daného stavu, kdy se odvolací soud náležitě zabýval právě i tou otázkou, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v daném sporu, není dovoláním napadené usnesení v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005 (v jehož důvodech se současně připomíná, že případný chybný závěr soudu o dané otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ) , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu