ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1221.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1221/2021-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce BURZA POHLEDÁVEK s. r. o. , se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Jabloňová alej 1481, PSČ 516 01, identifikační číslo osoby 28 81 36 77, zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou, se sídlem v Žamberku, 28. října 640, PSČ 564 01, proti žalovanému B. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 395/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2020, č. j. 2 Cmo 34/2019-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.640,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. srpna 2018, č. j. 59 Cm 395/2013-215, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. ledna 2014, č. j. 59 Cm 395/2013-16, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 750.000,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.500,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Přitom šlo již o čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně, když předchozí (rovněž vyhovující) rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014, č. j. 59 Cm 395/2013-35, ze dne 1. dubna 2015, č. j. 59 Cm 395/2013-107, a ze dne 11. dubna 2017, č. j. 59 Cm 395/2013-181, zrušil Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 7. října 2014, č. j. 5 Cmo 290/2014-74, ze dne 31. března 2016, č. j. 5 Cmo 162/2015-130, a ze dne 28. března 2018, č. j. 5 Cmo 265/2017-204, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně ̶ odkazuje na výsledky provedeného dokazování ̶ dospěl k následujícím závěrům:
1) Dne 25. listopadu 2011 vystavil výstavce (EXIM PROTECT a. s. ̶ dále jen „výstavce“) v Hostivici vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit na řad remitenta (ČERVA EXPORT IMPORT a. s. - dále jen „remitent“) dne 31. března 2012 směnečný peníz ve výši 750.000,- Kč; žalovaný podepsal směnku jednak jménem výstavce, jednak jako směnečný rukojmí. Remitent směnku převedl nedatovaným rubopisem na žalobce.
2) Ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný namítl, že směnka zajišťovala pohledávky remitenta za výstavcem z titulu dodávek zboží, a to: a) pohledávky existující ke dni vystavení směnky a b) pohledávky, které měly vzniknout ode dne vystavení směnky do její splatnosti.
3) Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzené kauzy směnky; výpověď svědka J. K. (dále jen „J. K.“) je v tomto směru nevěrohodná a vyvrácená svědeckými výpověďmi M. P. (dále jen „M. P.) a J. D. (dále jen „J. D.“), podle nichž směnka zajišťovala pohledávku remitenta za společností Výzbrojna požární ochrany, a. s. (dále jen „společnost V“).
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal svá tvrzení o zajišťovací funkci směnky; jinak řečeno, neprokázal, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávek remitenta za výstavcem.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. září 2020, č. j. 2 Cmo 34/2019-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje dále i z toho, že směnka byla na žalobce rubopisována po plynutí lhůty k protestu, se v celém rozsahu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně (ne)věrohodnosti výpovědí shora označených svědků, včetně toho, že žalovaný neprokázal (v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) tvrzený důvod vystavení směnky. Současně vysvětlil důvody, pro které považoval výpověď svědka J. K. za nevěrohodnou a naopak výpovědi svědků M. P. a J. D. (v důsledku kterých měl za „vyvrácenou“ námitkovou obranu žalovaného, podle níž se směnka „týkala“ pohledávek remitenta za výstavcem) za věrohodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení následujících právních otázek:
1) Mohl soud prvního stupně v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vyslechnout svědky, které žalobce navrhl později, než při prvním jednání ve věci samé, a mohl k obsahu výpovědi takových svědků přihlížet při budování skutkového stavu ve vztahu k námitkám?
2) Mohl soud rozhodnout o placení směnečné částky výhradně podle částky, na kterou byla směnka vystavena, aniž by se zabýval tím, jaká je výše směnkou zajištěné pohledávky, to vše za situace, kdy vezme za prokázaný skutkový stav, dle něhož je sice směnka svým charakterem „smlouvou zajišťovací“, ale zajištuje jiný závazek než ten, který tvrdil žalovaný v námitkách?
3) Měl být v řízení dovolatel jako žalovaný poučen podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za situace, kdy ze zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů vyplynulo, že směnka je vskutku zajišťovací, a zůstalo pouze sporné, jaký závazek má směnka zajišťovat?
4) Rozhoduje-li soud prvního stupně ve věci samé vícekrát, je odvolací soud vázán v odvolacím řízení vlastními výhradami proti znění předešlých rozsudků, které dříve „podlehly“ kasaci na základě dřívějších rozhodnutí odvolacího soudu (tj. zda je vázán svým závěrem o nepřezkoumatelnosti a o nesprávném zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů)?
5) Měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro nepřezkoumatelnost?
Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že žalovaný navrhl doplnění dokazování výslechem svědků (M. P. a J. D.) u jednání dne 17. prosince 2014, tj. až poté, kdy odvolací soud zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Přitom účastníci řízení byli poučeni podle ustanovení §118b a §119a o. s. ř. již před skončením prvního jednání ve věci samé (dne 28. dubna 2014). V této souvislosti poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku (ze dne 11. srpna 2015) sp. zn. 26 Cdo 608/2015 a dovozuje, že po 28. dubnu 2014 již žalobce nebyl oprávněn navrhovat žádné další důkazy; byly-li tyto důkazy soudem provedeny, nemělo k nim být přihlíženo.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že provedené důkazy výslechy svědků byly z procesního hlediska přípustné, dovolatel (přes nesouhlas s hodnocením takto provedených důkazů soudy nižších stupňů) akcentuje, že v takovém případě bylo povinností soudů zjistit výši směnkou zajištěné pohledávky remitenta za společností V, když prostřednictvím zajišťovací směnky se nemohlo žalobci dostat více, než činil dluh z titulu směnkou zajištěných pohledávek (viz závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1112/2016, a ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 111/2012). Navíc soudy nižších stupňů měly zpřístupnit žalovanému svou úvahu ohledně kauzy směnky a vyzvat ho v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř., aby v tomto směru doplnil rozhodné skutečnosti a důkazy. K možnosti doplnit námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 1796/2015.
Dále dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že mu neposkytly poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř; přitom za řádné poučení nepovažoval sdělení soudu prvního stupně u jednání dne 31. března 2017, když šlo jen „o předběžný názor soudu na projednávanou věc a nikoli o jasné poučení žalovaného o tom, která jeho konkrétní tvrzení nejsou doposud prokazována a jaké to může mít důsledky pro spor“.
Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl z hlediska hodnocení důkazů a (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně k odlišným závěrům, než původně vyslovil v (kasačním) usnesení ze dne 28. března 2018; rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo pro dovolatele překvapivé a rozporné s principem legitimního očekávání.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v řešení dovolatelem položených právních otázek je rozhodnutí odvolacího souladu v souladu s ustálenou judikaturou Nevyššího soudu, podle níž:
1) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka [srov. v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016].
3) Poté, kdy nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.
Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.
„První jednání“ lze pokládat ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za „skončené“ jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanovení §118 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013“).
4) Poučovací povinnost je v občanském soudním řádu koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci, nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu [srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2015, pod číslem 8 (ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
5) Poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. opět R 98/2013, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 97/2021“).
6) Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2020, pod číslem 89, a opět důvody R 97/2021).
7) K možnosti odvolacího soudu změnit dříve zastávaný právní názor, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněném pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8) Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu další procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. března 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6., a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 752.500,- Kč) 11.340,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem činí 11.640,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátní tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu