ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1413.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1413/2021-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Konzumní 643/10, PSČ 198 00, proti žalovanému J. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2 888 008,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 28/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 13 Cmo 26/2019-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 200 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 13. října 2015 se žalobce (Brenntag CR s. r. o.) domáhal po žalovaném (J. F.) zaplacení částky 2 888 008,75 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 13. října 2015 do zaplacení jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh podle §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
2. Rozsudkem ze dne 9. srpna 2019, č. j. 37 Cm 28/2015-180, Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobci 2 888 008,75 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 13. října 2015 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí – rozsudek pro uznání ze dne 10. května 2016, č. j. 37 Cm 28/2015-55, zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. června 2017, č. j. 16 Cmo 26/2016-129, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobce proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. února 2019, č. j. 29 Cdo 4806/2017-155.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. srpna 2019 v bodě I. výroku co do částky 2 841 008,75 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 13. října 2015 do zaplacení a změnil v bodě I. výroku tak, že žaloba o zaplacení 47 000 Kč s ročním úrokem 8,05 % od 13. října 2015 do zaplacení se zamítá (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to podle obsahu do té části prvního výroku, kterým odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení dovolacím soudem vyřešené otázky hmotného práva, jež má být posouzena jinak, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí citovanou odvolacím soudem, jíž nemá dovolací soud důvod měnit ani na základě argumentace v podaném dovolání.
7. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v těchto závěrech:
[1] Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.
Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016).
[3] Povinnost podat insolvenční návrh (§98 insolvenčního zákona) je povinností trvající (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28).
[4] Věřitele, který se podle §99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a/ dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem), b/ žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§98 insolvenčního zákona) a c/ věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda. K tomu srov. důvody rozsudku, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.
[5] Právním prostředkem k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh, popřípadě že tato povinnost (vznikla-li až poté, kdy společnost převzala takový závazek) nebyla řádně splněna a věřitel tak dosáhl nižšího uspokojení v rámci insolvenčního řízení, je (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh upravená v §99 insolvenčního zákona (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněného pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[6] Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů - porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou v poměrech insolvenčního zákona určitým způsobem modifikovány.
[7] Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou je dána tehdy, jestliže pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Naopak, pokud porušení povinnosti podat včasný insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem, příčinná souvislost dána není a není zde ani odpovědnost za škodu.
[8] Pro posouzení příčinné souvislosti není rozhodné srovnání výše pohledávek žalobce v době vzniku povinnosti člena statutárního orgánu podat insolvenční návrh a (jiných pohledávek) v době podání insolvenčního návrhu, ale změna rozsahu uspokojení pohledávek zjištěných v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, je podstatné, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, která by nevznikla (žalobce by s tamějším dlužníkem dále neobchodoval), kdyby žalovaný včas jménem dlužníka podal insolvenční návrh.
Ke všem bodům srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/19), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4961/2017.
8. V takto ustaveném právním rámci nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se od závěru, že příčinná souvislost je vztah mezi porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§98, §99 odst. 3 insolvenčního zákona) a škodou (definovanou v §99 odst. 2 insolvenčního zákona). Nedostatek příčinné souvislosti spočívá v tom, že příčina (pozdní podání insolvenčního návrhu) neovlivnila následek (výši škody). Jinými slovy, kdyby dlužník měl jmění v určité hodnotě, podal opožděný insolvenční návrh a přihlášený věřitel by byl uspokojen pouze v určité výši (nebyla by jeho zjištěná pohledávka uspokojena zcela), došlo by sice k porušení povinnosti i vzniku škody, příčinná souvislost (a tím i odpovědnost za škodu) by však byla dána pouze tehdy, kdyby se změnila hodnota jmění (majetek, jenž bude sloužit k uspokojení věřitelů, by se snížil nebo dluhy, které budou uspokojovány v insolvenčním řízení, by se zvýšily) v mezidobí mezi datem, kdy byla porušena povinnost a kdy byl podán insolvenční návrh. Kdyby se hodnota jmění nezměnila, nemělo by porušení povinnosti vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášeného věřitele, porušení povinnosti by nebylo příčinou vzniku škody a kauzální nexus by tak neexistoval.
9. V dané věci byla příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat insolvenční návrh a vznikem škody zjevně dána již proto, že pohledávka žalobce za pozdějším insolvenčním dlužníkem vznikla až po porušení povinnosti dovolatele podat insolvenční návrh. Kdyby svou povinnost splnil, pohledávka žalobce (ani škoda) by vůbec nevznikla.
10. Napadené rozhodnutí je tak v souladu s výše shrnutými ustálenými závěry judikatury Nejvyššího soudu.
11. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalobce advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 22. února 2021) z částky 2 841 008,75 Kč, která podle §7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 19 700 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4 200 Kč jde o částku 24 200 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 10. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu