ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2124.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2124/2022-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce ALL SPORTS a. s. , se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1996/12a, PSČ 664 34, identifikační číslo osoby 26770164, zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, PSČ 639 00, proti žalovaným 1) SPORTOVNÍ KLUB KARVINÁ z. s. , se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 783/2a, PSČ 733 01, identifikační číslo osoby 48426938, zastoupenému JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem, se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20, PSČ 733 01, a 2) D. B. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 53/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2022, č. j. 4 Cmo 89/2021-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 16. července 2020, č. j. 17 Cm 53/2020-20, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 121.000 Kč s 6% úrokem od 2. dubna 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 403,33 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 25.249,50 Kč.
2. Usnesením ze dne 5. října 2020, č. j. 17 Cm 53/2020-40, soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému žalovanému.
3. Rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. 17 Cm 53/2020-92, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. listopadu 2021, č. j. 17 Cm 53/2020-116, soud prvního stupně k námitkám prvního žalovaného:
[1] Zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po druhém žalovaném, aby mu zaplatil částku 121.000 Kč s 6% úrokem od 2. dubna 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 403,33 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 31.043,64 Kč (bod III. výroku).
[4] Rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
4. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz zrušen (ve vztahu k prvnímu žalovanému) co do 6% úroku z částky 121.000 Kč od 2. dubna 2020 do 15. června 2020 a směnečné odměny ve výši 403,33 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu ponechává v platnosti; ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. co do částky 121.000 Kč; ve zbývající části výroku II. jej změnil tak, že uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci společně a nerozdílně s prvním žalovaným 6% úrok z částky 121.000 Kč od 2. dubna 2020 do 15. června 2020 a směnečnou odměnu ve výši 403,33 Kč (druhý výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 49.315,18 Kč (třetí výrok).
[4] Rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
6. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
9. V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, „kterou by měl dovolací soud rozhodnout jinak“.
10. Uvedený argument však způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. není, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění §237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého (dříve přijatého) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodává.
11. N ad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud poznamenává následující:
[1] Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. by bylo nutné hodnotit jako právně bezvýznamné ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, byla prvním žalovaným zaplacena. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[2] K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu [včetně závěru, že zásada koncentrace námitek vyjádřená v ustanovení §175 odst. 1 a 4 o. s. ř. se týká jen námitek samotných (tedy skutečností, jimiž žalovaný vymezuje svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu), naproti tomu již nedopadá na důkazy, jimiž žalovaný hodlá prokazovat svá tvrzení v námitkách uvedená], srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2022, sp. zn. 29 Cdo 3252/2021, bod 23., včetně judikatury tam dále označené.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu