ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2467.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2467/2020-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Auto Palace Spořilov s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Chodovci 2457/1, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 48591149, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze, Konzumní 643/10, PSČ 198 00, proti žalovanému A. C. v. d. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Filipem Smějou, advokátem, se sídlem v Praze, Polská 1716/54, PSČ 120 00, o zaplacení částky 98.174,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 ECm 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2020, č. j. 13 Cmo 19/2019-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 27. března 2019, č. j. 41 ECm 1/2018-85, Městský soud v Praze:
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Auto Palace Spořilov s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (A. C. v. d. K.) zaplacení částky 98.174,17 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 24. července 2018 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 38.913,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Smlouvou o nájmu dopravního prostředku č. 2059003021 ze dne 23. října 2009 žalobce pronajal společnosti Caramba media s. r. o. (zapsané v té době v obchodním rejstříku pod obchodní firmou UM Events s. r. o. – dále jen „dlužník“) osobní automobil, přičemž nájemné za jeho užívání v období od 1. prosince 2009 do 30. dubna 2010 žalobce vyúčtoval dlužníku čtyřmi fakturami znějícími na částky 21.040 Kč, 20.400 Kč, 26.564 Kč a 20.400 Kč. Dlužník nájemné neuhradil.
[2] Dlužník byl k 30. červnu 2009 v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[3] Na základě věřitelského návrhu (podaného dne 14. května 2010) Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 14. září 2010, č. j. MSPH 98 INS XY , zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
[4] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku v celkové výši 107.878,20 Kč, sestávající z nezaplaceného nájemného, zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty (dále jen „pohledávka“); pohledávka byla v celé výši zjištěna a podle rozvrhového usnesení ze dne 28. června 2018, č. j. MSPH 98 INS XY , které nabylo právní moci 25. července 2018, byla uspokojena částkou 9.704,03 Kč.
[5] Žalovaný byl v době od 30. května 2007 do 24. června 2010 jediným jednatelem dlužníka.
[6] Usnesením ze dne 2. ledna 2019, č. j. MSPH 98 INS XY, jež nabylo právní moci 18. ledna 2019, insolvenční soud (mimo jiné) zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení.
[7] Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu prvního stupně dne 24. července 2018 se žalobce domáhá vůči žalovanému náhrady škody spočívající v rozdílu mezi výší pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (107.878,20 Kč) a výší uspokojení přiznaného mu rozvrhovým usnesením (9.704,03 Kč), jež měla žalobci vzniknout tím, že žalovaný jako jednatel dlužníka porušil povinnost stanovenou §98 insolvenčního zákona (povinnost podat jménem dlužníka, jenž se nacházel v úpadku, insolvenční návrh).
3. Na takto ustaveném základě se soud prvního stupně nejprve zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení tvrzeného práva žalobce na náhradu škody. Vycházeje z ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona a §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a poukazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1220/2005 a sp. zn. 29 Cdo 2735/2012“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na ně navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, uzavřel, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností. Má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi výší pohledávky zjištěnou v insolvenčním řízení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh.
4. Tříletá objektivní promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh proto podle soudu prvního stupně začala běžet dnem zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (14. května 2010) a uplynula 14. května 2013. Jelikož žaloba byla v dané věci podána až „19. dubna 2018“ (správně 24. července 2018), právo žalobce na náhradu škody podle §99 odst. 1 insolvenčního zákona se promlčelo. Žalobci se přitom nepodařilo prokázat, že by škoda byla žalovaným způsobena úmyslně a na projednávanou věc se proto nevztahuje desetiletá objektivní promlčecí doba. Opodstatněnou konečně soud prvního stupně neshledal ani argumentaci žalobce, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci (druhý výrok).
[3] Rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobci (třetí výrok).
6. Odvolací soud – odkazuje na §98 a §99 insolvenčního zákona a na §106 obč. zák. – zdůraznil, že soud prvního stupně správně vyšel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [představované vedle soudem prvního stupně zmíněného rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 dále např. „R 44/2019“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017], a uzavřel, že žalobou uplatněný nárok se promlčel.
7. K námitce, že šlo o škodu způsobenou žalobci úmyslně, odvolací soud uvedl, že by muselo jít o takové jednání, které by směřovalo úmyslně (záměrně) k tomu, aby byla jinému (věřiteli) způsobena škoda, a úmysl (byť nepřímý) by musel být z povahy věci vztažen ke skutečnostem, jež by tu byly nejpozději ke dni zahájení insolvenčního řízení. Takové skutečnosti v poměrech dané věci nicméně ani odvolací soud neshledal.
8. Shodně se soudem prvního stupně neměl odvolací soud vznesenou námitku promlčení ani za rozpornou s dobrými mravy; potud zdůraznil, že z tohoto pohledu není významné, zda žalobce věděl o výši škody, ani to, zda vyčkával na výsledek probíhajícího trestního řízení proti žalovanému.
9. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem vyřešené, jež má být posouzena jinak (ad 1/), na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (ad 2/), a na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad 3/ až 5/).
10. Tyto otázky formuluje dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) následovně:
[1] Kdy vzniká škoda dle §99 odst. 1 insolvenčního zákona a kdy počne běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody dle §99 odst. 1 insolvenčního zákona?
[2] Kdy vzniká škoda coby „újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného
a která je objektivně vyjádřitelná penězi“ a kdy počne běžet objektivní promlčecí doba dle §106 odst. 2 obč. zák.?
[3] Jak se rozlišuje délka tříleté a desetileté objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody?
[4] Má nalézací soud povinnost, pokud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících posoudit věc po právní stránce jinak, než jak uvádí žalobce, podřadit uplatněný nárok pod jinou hmotněprávní normu a o nároku rozhodnout?
[5] Kdy je výkon práva vznést námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy?
11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], podrobně argumentuje především ve prospěch závěru, že škoda způsobená porušením povinností uložených v §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nemohla vzniknout a objektivní promlčecí doba začít běžet již okamžikem podání insolvenčního návrhu. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., když napadené rozhodnutí je co do řešení dovoláním předestřených otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejichž závěrech nevidí Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
14. Co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh (otázky ad 1/ a ad 2/) Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v (soudy nižších stupňů přiléhavě citovaném) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 ( ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16, jako zjevně neopodstatněnou) , v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 zopakoval Nejvyšší soud dále v celé řadě svých rozhodnutí, za všechna srov. např. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, nebo rozsudek ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018.
15. Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce doby vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu a k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s touto judikaturou v souladu.
16. K třetí otázce týkající se rozlišení tříleté a desetileté promlčecí doby Nejvyšší soud uvádí, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh podle ustanovení §99 insolvenčního zákona může mít též formu úmyslného jednání, zakládajícího běh desetileté objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016, uveřejněný pod číslem 7/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zavinění ve formě úmyslu, respektive skutečnosti, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, by však musely být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, uveřejněné pod číslem 34/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k otázce rozdílu mezi zaviněním ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti potom srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu (důvod usuzovat na běh desetileté objektivní promlčecí doby odvolací soud v poměrech zjištěného skutkového stavu věci neměl).
17. Odpovídat na čtvrtou otázku smysl nemá; podstata uplatněné dovolací argumentace ve skutečnosti nesměřuje k řešení (dovoláním předestírané) otázky, zda žalobou uplatněný nárok lze podřadit pod jinou hmotněprávní normu, než kterou aplikoval odvolací soud, nýbrž dovolatel jejím prostřednictvím polemizuje se závěrem, podle kterého na základě dovolatelem tvrzených skutečností nelze usuzovat na to, že žalovaný chtěl způsobit žalobci nepodáním insolvenčního návrhu škodu úmyslně.
18. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada dovolatele o uplatnění námitky promlčení žalovaným v rozporu s dobrými mravy (otázka ad 5/), neboť i potud posoudil věc odvolací soud v intencích ustálené judikatury.
19. Již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“), Nejvyšší soud vysvětlil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
20. Z a výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. V poměrech dané věci přitom soudy nižších stupňů výše uvedená hlediska plně respektovaly, přičemž jejich úvahy (vycházející z konkrétních skutkových okolností projednávané věci) ústící v závěr, podle kterého námitka promlčení vznesená žalovaným se nepříčí dobrým mravům, Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřenými. Tvrzení dovolatele nijak nevysvětlují jeho nečinnost s uplatněním nároku (neplyne z nich, že dovolatel marné uplynutí promlčecí doby nezavinil; srov. R 59/2004).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu