ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2622.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2622/2020-1169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce H. C. , se sídlem XY, registrační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Zrůstkovi , advokátu, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45475792, zastoupenému JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení cenných papírů ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 43/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2020, č. j. 9 Cmo 10/2019-1107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 14. května 2019, č. j. (70) 15 ICm 43/2007-1045, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“):
[1] Zamítl žalobu na vyloučení cenných papírů ze soupisu konkursní podstaty úpadce (INTERNATIONAL INVEST s. r. o.), a to (ve výroku blíže specifikovaných) 29 kmenových akcií na jméno, vydaných společností ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. (dále jen „společnost Č“), v jmenovité hodnotě jedné akcie 1 000 000 Kč, a 4 kmenových akcií na jméno, vydaných společností Č v jmenovité hodnotě jedné akcie 1 000 Kč (dále též jen „akcie“) [ bod I. výroku].
[2] Uložil žalobci (H. C.) zaplatit žalovanému (Mgr. Jiřímu Zrůstkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce) náhradu nákladů řízení ve výši 98 924 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 509 Kč (bod III. výroku).
2. Přitom šlo o druhé rozhodnutí konkursního soudu ve věci samé. První (rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 23. dubna 2013, č. j. 15 Cm 43/2007-593, se týkal i dalších (blíže specifikovaných) akcií vydaných společností ČETRANS a. s.; v této části Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. února 2014, č. j. 9 Cmo 10/2013-654, (první) rozsudek konkursního soudu zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud poučil žalobce podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o povinnosti označit veškeré důkazy k prokázání skutečnosti, že smlouva o převodu akcií byla uzavřena a akcie byly předány před 19. říjnem 2006 (tj. před datem jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce); po návrhu žalobce doplnit dokazování o výslechy svědků R. L. a M. C. S. (dále jen „M. C. S.“) odvolací soud ve zbývajícím rozsahu (ohledně akcií vydaných společností Č) zrušil rozsudek konkursního soudu usnesením ze dne 27. září 2016, č. j. 9 Cmo 10/2013-852, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
3. Konkursní soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že:
[1] Žalobce, za něhož měl jednat ředitel M. C. S., měl uzavřít dne 20. prosince 2004 jako kupující se společností CITY INVEST, INC. (dále jen „společnost C“) jako prodávající, za niž jednal na základě plné moci ze dne 6. ledna 2003 advokát JUDr. Zbyněk Krchňavý (dále jen „JUDr. Z. K.“), smlouvu o úplatném převodu akcií (dále též jen „smlouva o převodu akcií“).
[2] V článku 3 smlouvy o převodu akcií je uvedeno: „Prodej a nákup akcií byl řádně dokončen předáním akcií kupujícímu. Kupující tímto potvrzuje, že akcie byly řádně doručeny kupujícímu.“
[3] Usnesením ze dne 4. ledna 2006, č. j. 32 K 28/2002-228, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
[4] Žalovaný sepsal akcie do soupisu konkursní podstaty úpadce dne 19. října 2006 s tím, že úpadce je jejich vlastníkem; společnost C vlastníkem akcií nikdy nebyla a nemohla tak převést vlastnické právo na žalobce.
[5] Konkursní soud usnesením ze dne 20. dubna 2010 vyzval žalobce k podání žaloby na vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
[6] Smlouva o převodu akcií byla konkursnímu soudu předložena v úředně ověřené kopii.
4. Na výše uvedeném základě konkursní soud – vycházeje z ustanovení §20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, z ustanovení §15 a §16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, z ustanovení §33 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a z ustanovení §120 odst. 1 a §131 o. s. ř. – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně (data) uzavření smlouvy o převodu akcií a ohledně jejich předání společností C, když nepředložil originál smlouvy, nýbrž pouze její úředně ověřenou kopii, kterou konkursní soud nemohl podrobit znaleckému zkoumání k určení stáří listiny. Žalobcem navržené a konkursním soudem provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že smlouva o převodu akcií byla uzavřena před 19. říjnem 2006 a že akcie byly předány žalobci při podpisu smlouvy.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. února 2020, č. j. 9 Cmo 10/2019 – 1107:
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok).
[2] Změnil bod II. výroku rozsudku konkursního soudu tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před konkursním soudem ve výši 120 744,78 Kč (druhý výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 178,78 Kč (bod III. výroku).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení §132, §133, §134 a 135 o. s. ř. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl, poté co dokazování zopakoval a doplnil, k následujícím závěrům:
7. Žalobce předložil smlouvu o převodu akcií pouze ve „fotokopii“, přičemž „i podpisy na kopii listiny jsou okopírovány s dalším textem“, takže je třeba ji hodnotit jako důkaz listinou podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř.
8. Odvolací soud má pochybnosti, respektive stejně jako konkursní soud „nenabyl jistoty a přesvědčení“, že akcie byly předány žalobci dne 20. prosince 2004. M. C. S. nejprve odmítl vypovídat a po udělení souhlasu s výslechem již nebyl „kontaktní“; společnost C nezprostila advokáta JUDr. Z. K. povinnosti mlčenlivosti, proto pouze potvrdil, že smlouvu o převodu akcií podepsal. Za nevěrohodné považoval odvolací soud prohlášení M. C. S., potvrzení o pravosti akcií ze dne 18. ledna 2005 a prohlášení R. L. hodnotil i další provedené důkazy a přihlédl k absenci dokladů o předání akcií.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“ podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, neboť míní, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, když řeší otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a dále otázku, která je vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel má s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu za to, že je třeba pro účely dokazování odlišit prostou a úředně ověřenou kopii listiny, přičemž hodnocení důkazu podle zásad upravených v ustanovení §132 o. s. ř. vztahuje pouze k dokazování prostou kopií. Podle dovolatele by měla být úředně ověřená kopie listiny postavena na roveň jejímu originálu, neboť vidimovaná listina nese stejné právní účinky jako listina původní. Podle dovolatele lze u úředně ověřené kopie uplatnit domněnku pravdivosti a důkazní břemeno ohledně nepravdivosti takové listiny tak tíží stranu sporu popírající pravost listiny. Dovolatel předložil úředně ověřenou kopii smlouvy o převodu akcií, takže soudy jej nesprávně zatížily důkazním břemenem ohledně pravosti a pravdivosti této smlouvy.
11. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, eventuálně je zamítnout. Má za to, že je „právně irelevantní, zda v soudním sporu došlo k předložení originálu či úředně ověřené kopie“ smlouvy o převodu akcií, přičemž domněnka správnosti soukromé listiny se v posuzovaném případě neuplatní. Ztotožňuje se se závěry soudů co do rozložení důkazního břemene a hodnocení důkazů, které považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Dovolatel v replice a žalovaný v doplňujícím vyjádření opakují a prohlubují svoji argumentaci.
13. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 41/2011, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.
14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě III., jakož i proti druhému výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí konkursního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení před konkursním soudem, a proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. rozh. obč.).
15. Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku o věci samé, může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
16. Již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, Nejvyšší soud vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost).
17. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, Nejvyšší soud dovodil (s odkazy na předchozí judikaturu), že pravidlo nyní výslovně vyjádřené v §565 větě první o. z., podle něhož je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost (pravdivost), bylo již dříve přijímáno na základě obecných pravidel o důkazním břemeni, neboť jde o pravidlo procesní.
18. Důkazním břemenem se přitom rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci).
19. K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016.
20. K institutu vidimace listiny Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2015, pod číslem 134, uvedl, že vidimace vzhledem ke způsobu, jakým je prováděna, neslouží (nemůže sloužit), k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace tak nemůže dodat vidimované listině „vyšší kvalitu“ veřejné listiny. Ověřovací doložka totiž prokazuje pouze shodu kopie listiny s vidimovaným originálem. Veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř. je přitom pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie. K tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5423/2017.
21. V posuzované věci žalovaný zpochybňoval správnost smlouvy o převodu akcií (co do pravdivosti data uzavření smlouvy a prohlášení o předání akcií). Vzhledem k tomu, že smlouvu o převodu akcií žalovaný ani úpadce neuzavřeli (jde o smlouvu uzavřenou třetími osobami), bylo na žalobci, který vyvozuje ze skutečností uvedených ve smlouvě pro sebe příznivé právní důsledky, aby prokázal, kdy byla smlouva uzavřena a že byla splněna.
22. Odvolací soud hodnotil smlouvu o převodu akcií (jejíž správnost byla žalovaným shora uvedeným způsobem zpochybněna) společně s ostatními předloženými důkazy v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §132 a násl. o. s. ř., když skutečnost, že šlo o listinu vidimovanou, sama o sobě neprokazuje správnost ověřované listiny (pravdivost údajů v ní uvedených); bylo na dovolateli, aby prokázal správnost předložené smlouvy o převodu akcií, přičemž o své povinnosti důkazní byl ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poučen konkursním soudem u jednání konaného dne 4. prosince 2012 (č. l. 544) a odvolacím soudem u jednání konaného dne 30. března 2016 (č. l. 829). Právní posouzení věci odvolacím soudem tak plně odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud zformuloval ve shora označených rozhodnutích.
23. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 19. května 2020, když další (doplňující) vyjádření žalovaného ze dne 11. dubna 2022 Nejvyšší soud nepovažuje pro účely náhrady nákladů řízení za účelný úkon právní služby], určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Incidenční spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu věcí rozhodovanou v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (podle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 6. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu