ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.284.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 284/2021-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce F. K. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) Z. Č. , narozené XY, bytem XY, 2) I. Š. , narozené XY, bytem XY, a 3) M. L. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 267/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 12 Cmo 97/2020-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 11. června 2014, č. j. 13 Cm 267/2013-40, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 18. června 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.667 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 150.847,50 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 14. ledna 2020, č. j. 13 Cm 267/2013-232, Městský soudu v Praze k námitkám žalovaných směnečný platební rozkaz zrušil (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení každé ze žalovaných částku 145.984,08 Kč (body II. až IV. výroku) a státu částku 378 Kč (bod V. výroku). Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 13 Cm 267/2013-133 (kterým rovněž směnečný platební rozkaz zrušil), Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 63/2016-173, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobu uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalobce se domáhal po žalovaných plnění ze směnky vlastní vystavené dne 15. března 2000 J. Č. (dále též jen „J. Č.“) na řad žalobce, znějící na směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč a splatné dne 17. června 2013 (dále též jen „sporná směnka“).
[2] Žalované (dědičky po zemřelém J. Č.) založily svou námitkovou obranu především na tvrzení, že sporná směnka byla emitována jako úplná směnka, neobsahovala však všechny náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), zejména označení měny směnečné sumy a datum splatnosti směnky. Teprve později žalobce text směnky o tyto údaje doplnil. Podle žalovaných proto předložená listina není platnou směnkou, případně nároky z ní jsou již promlčeny.
[3] Žalobce oproti tomu tvrdil, že k provedení změn v textu sporné směnky byl oprávněn, neboť šlo původně o blankosměnku s nevyplněnými údaji data vystavení, směnečné sumy a data splatnosti. Tyto údaje mohl žalobce podle ústně uděleného vyplňovacího práva doplnit tak, že jako datum vystavení směnky uvede datum, kdy výstavci poskytl směnkou zajištěnou půjčku (kdy přenechal finanční prostředky výstavci k užívání), jako datum splatnosti jakékoli datum následující po datu splatnosti směnkou zajištěné půjčky a jako směnečnou sumu částku nepřevyšující dluh ze smlouvy o půjčce (součet jistiny a úroku vypočteného k datu uvedenému jako datum splatnosti směnky), a to v měně, která ke dni splatnosti půjčky bude oficiální měnou v Praze.
[4] Provedeným dokazováním soud prvního stupně zjistil, že sporná směnka neobsahovala v okamžiku její emise (mimo jiné) datum splatnosti, ani údaj o měně směnečné sumy, a to jak v jejím slovním, tak i číselném vyjádření. Žalobce přitom zjevně považoval vystavenou směnku za úplnou, neboť ji předložil výstavci k placení dva roky po jejím vystavení, pohledávku ze směnky později rovněž přihlásil do řízení o dědictví po zemřelém J. Č. (j eště 19. září 2008 žalobce při projednávání dědictví předložil v notářské kanceláři JUDr. Lenky Leszay, Ph.D. originál sporné směnky, která výše uvedené údaje neobsahovala). Chybějící údaje doplnil do směnečné listiny později (až po smrti J. Č.) sám žalobce.
[5] Žádným z provedených důkazů naopak nebylo prokázáno, že sporná směnka byla emitována jako blankosměnka a že žalobci svědčilo oprávnění do směnečné listiny po jejím vystavení jakkoli zasáhnout (doplnit chybějící údaje).
4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovanými včas vznesená námitka neplatnosti sporné směnky je důvodná.
5. Přitom zdůraznil, že podle ustanovení čl. I. §75 bodu 2. směnečného zákona je jednou z povinných náležitostí směnky vlastní rovněž bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu. Za určitou se pak považuje taková směnečná suma, která je definována výší (vyjádřenou číslem, slovem, nebo kombinací obou způsobů) a měnou (ať už vyjádřenou jejím plným označením, nebo jen oficiální zkratkou), v níž má být placeno. V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že spornou směnku J. Č. emitoval bez jakéhokoliv údaje o měně směnečné sumy, přičemž tento údaj doplnil do směnečné listiny později sám žalobce. V situaci, kdy sporná směnka nebyla emitována jako blankosměnka a mezi výstavcem a remitentem nebyla uzavřena žádná dohoda o vyplnění (existence takové dohody nebyla v řízení prokázána), mohl být výstavce ze směnky zavázán jen podle jejího původního textu. Vzhledem k tomu, že původní text sporné směnky neobsahuje bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu (neboť schází označení měny, v níž má být směnečná suma placena), nejde o platnou směnku vlastní.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. září 2020, č. j. 12 Cmo 97/2020-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.180,12 Kč (druhý, třetí a čtvrtý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování a odkazuje na ustanovení čl. I. §69, §75 a §76 odst. 1 směnečného zákona – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobcem předložená listina není platnou směnkou vlastní, neboť podle jejího původního textu (žalobcem později neoprávněně změněného) neobsahovala jednu z obligatorních náležitostí směnky vlastní, a to slib zaplatit určitou směnečnou sumu. Z takové listiny nemohl být J. Č. (a tedy ani jeho dědičky) zavázán.
8. Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady žalobce, podle kterých na něj soud prvního stupně nepřípustně přenesl důkazní břemeno k prokázání existence dohody o vyplňovacím právu. V projednávané věci soud prvního stupně správně vyšel z toho, že důkazní břemeno k prokázání námitkových tvrzení nese žalovaný směnečný dlužník. Jestliže však dlužník svá tvrzení prokáže, je na žalobci, aby navrhl důkazy, jimiž hodlá tvrzení žalovaného vyvracet. V nyní projednávané věci žalovaní provedenými důkazy prokázali, že předmětná listina byla výstavcem emitována jako úplná směnka, která však nesplňovala obligatorní obsahové náležitosti platné směnky vlastní. Žalobce se námitkové tvrzení žalovaných pokusil vyvrátit tvrzením, že směnka byla vystavena původně jako blankosměnka a že byl proto oprávněn chybějící údaj do směnky doplnit. Žalobcem navrženými a soudem provedenými důkazy však toto tvrzení prokázáno nebylo a k vyvrácení prokázaného námitkového tvrzení žalovaných tudíž nedošlo.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Za dovolacím soudem dosud neřešenou má dovolatel otázku „přípustnosti sukcesivního vyplňování blankosměnky jejím majitelem“. Dovolatel odkazuje na závěry zastávané (v dovolání blíže označenou) „odbornou směnečnou literaturou“, z nichž se podává, že postupné vyplňování blankosměnky je zásadně přípustné, a to dokonce i poté, co soud případně zamítne žalobu, jíž se žalobce domáhal plnění z dosud nevyplněné listiny.
11. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak má dovolatel řešení dalších otázek (na nichž rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá) souvisejících s problematikou vyplňovacího práva k blankosměnce. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že v poměrech dané věci byla sporná směnka emitována jako blankosměnka, přičemž mezi žalobcem a výstavcem „nade vši pochybnost“ došlo k uzavření konkludentní dohody o doplnění blankosměnky, když výstavce si musel být při podpisu blankosměnky vědom toho, že text blankosměnky bude následně doplněn. V této souvislosti poukazuje též na závěry formulované Nejvyšším soudem (zejména) v rozsudku jeho velkého senátu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 1541/2011, 29 Cdo 2861/2014 a sp. zn. 29 Cdo 860/2012 (jde o rozsudky ze dne 19. prosince 2013, 27. května 2015 a 30. června 2015).
12. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že (stejně jako soud prvního stupně) nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, řádně se nevypořádal s „nepohodlným tvrzením žalobce o zajišťovací blankosměnce“ a nikterak se nezabýval ani listinným důkazem, který byl k návrhu žalobce proveden, a to smlouvou o postoupení pohledávky.
13. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
15. Na řešení první z dovolatelem předestřených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud – v situaci, kdy ve shodě se soudem prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že sporná směnečná listina nebyla vystavena jako blankosměnka, nýbrž mělo jít o směnku úplnou (tedy listinu, jež neměla být jejím majitelem již dále doplňována) – se otázkou přípustnosti sukcesivního vyplňování blankosměnky logicky vůbec nezabýval; nešlo-li podle zjištění obou soudů v projednávané věci o blankosměnku, nemělo (nemohlo mít) pro výsledek sporu ani žádný význam řešit, zda další (chybějící) údaje mohly být do směnečné listiny doplňovány postupně.
16. Jde-li o řešení otázek souvisejících s výkladem čl. I. §10 směnečného zákona (týkajících se vyplňovacího práva k blankosměnce), potud rozhodnutí odvolacího soudu zcela respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
17. Nejvyšší soud sice opakovaně ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Současně však zdůraznil, že výše reprodukované závěry o vzniku a obsahu vyplňovacího práva se mohou prosadit jen tehdy, jde-li vskutku o blankosměnku, tedy o listinu, jež podle ujednání stran byla záměrně (!) vydána neúplná s tím, že později bude o chybějící údaje doplněna a stane se tak směnkou. Listina, v níž schází některá z náležitostí uvedených v ustanovení čl. I. §1 (jde-li o směnku cizí) nebo §75 (jde-li o směnku vlastní) a která nebyla vystavena „záměrně“ jako blankosměnka, nemůže být (s výjimkou případů upravených v ustanovení čl. I. §2 odst. 2 až 4 a §76 odst. 2 až 4 směnečného zákona) platnou směnkou. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 5377/2016. K závěru, podle kterého určitost směnečného slibu zaplatit směnečný peníz vyžaduje i vyjádření měny, ve které má být směnečná suma zaplacena, pak srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2352/2008.
19. Budiž na tomto místě dodáno, že i při zkoumání přípustnosti dovolání je nutné mít na zřeteli, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, by mohl dovolací soud (kdyby dovolání bylo připuštěno) vycházet jen ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Z uplatněné dovolací argumentace je přitom zřejmé, že její podstatná část nespočívá v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů své právní závěry založily (podle dovolatele z provedených důkazů v řízení vyšlo najevo, že sporná listina byla původně vystavena jako blankosměnka). Těmito výhradami dovolatel ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
21. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
22. Způsobilý dovolací důvod konečně nevystihuje ani kritika postupu soudů nižších stupňů, které podle mínění dovolatele ne přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nevypořádaly se s tvrzeními žalobce o vystavení blankosměnky a nehodnotily jeden z provedených listinných důkazů. D ovolatelem tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) totiž nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. K takovým jiným vadám řízení by dovolací soud mohl případně přihlédnout pouze u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).