ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3189.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3189/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Petry Hýskové, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně dlužníka REUS group, s. r. o., identifikační číslo osoby 26700395, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, proti žalovanému Rolnická a. s. Hroznová Lhota, se sídlem v Kozojídkách 202, PSČ 696 63, zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 39.575.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 294/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2020, č. j. 47 Co 5/2019-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 73.132,40 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou 24. října 2017 se žalobkyně (Mgr. Ing. Petra Hýsková, jako insolvenční správkyně dlužníka REUS group, s. r. o.) domáhala po žalovaném (Rolnická a. s. Hroznová Lhota) zaplacení částky 39.575.000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady škody, která dlužníku měla vzniknout tím, že žalovaný neoprávněně čerpal plnění z bankovních záruk vystavených Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“).
2. Rozsudkem ze dne 18. října 2018, č. j. 4 C 294/2017-205, Okresní soud v Hodoníně:
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 440.209,01 Kč (bod II. výroku).
3. Okresní soud – vycházeje z ustanovení §261 odst. 1, §313, §314, §319, §321 odst. 2 a 4, §536, §537, §546, §548, §554 a §560 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), z „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 32 Cdo 1745/2013, a ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012 [jde o rozsudky, které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] a z „rozhodnutí“ velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 79/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 79/2019“)] – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Banka vyplatila žalovanému z titulu bankovních záruk jednak částku 11.004.000 Kč, jednak částku 28.571.000 Kč. Tyto částky následně požadovala po dlužníku, který jí uhradil pouze částku 11.872.486 Kč.
5. Důkazní břemeno o oprávněném čerpání bankovní záruky spočívá na žalovaném. V tomto řízení žalobkyně nenese důkazní břemeno ohledně řádného a včasného plnění smlouvy o dílo ze dne 11. května 2012 (dále též jen „smlouva o dílo“), kterou dlužník jako zhotovitel uzavřel s žalovaným coby objednatelem. Smyslem bankovní záruky bylo poskytnout žalovanému zajištění, že zhotovitel dílo splní. Žalovaný (pak) prokázal, že nastaly podmínky pro uplatnění záruky stanovené v záruční listině i ve smlouvě o dílo a že čerpal záruku oprávněně; postačuje (totiž) prokázat, že dlužník po dobu záruční lhůty nesplnil závazky vyplývající ze smlouvy o dílo. Ke dni, kdy žalovaný vyzval banku k plnění z bankovní záruky (7. října 2013), pak bylo zřejmé, že dlužník nesplnil své povinnosti ze smlouvy o dílo.
6. Dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, datovaný 11. května 2012, předložily strany ve dvou verzích. Podle dodatku č. 1 předloženého žalobkyní (dále jen „listina č. 1“) byla prodloužena lhůta k provedení díla do 30. srpna 2013 a podle dodatku č. 1 předloženého žalovaným (dále jen „listina č. 2“) byla prodloužena lhůta k provedení díla do 31. prosince 2012. Z provedených zjištění (pak) vyplývá, že doba provedení díla byla prodloužena (jen) do 31. prosince 2012 (jak tvrdí žalovaný). Žaloba by (však) byla zamítnuta bez ohledu na to, zda zhotovitel měl dodat dílo do 30. srpna 2013. Kdyby se potvrdila pravost podpisu žalovaného na listině č. 1, pak by smluvní strany podepsaly téhož dne (11. května 2012) dva dodatky obsahující různá data pro dokončení díla. Potud by šlo o neurčitý právní úkon dle §37 obč. zák.
7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. května 2020, č. j. 47 Co 5/2019-231:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 366.915,10 Kč (druhý výrok).
[3] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 146.264,80 Kč (třetí výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §261 odst. 1, §313, §321 odst. 4 a §536 odst. 1 obch. zák., z §3028 odst. 3 o. z., z R 79/2019 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1730/2012 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po zopakování některých důkazů k následujícím závěrům:
9. Odvolací námitky nejsou důvodné. Podle obsahu záruční listiny šlo o bezpodmínečné bankovní záruky. „Žalobce“ (správně dlužník) mohl dohodnout podmínečnou bankovní záruku a vytvořit akcesoritu či subsidiaritu bankovní záruky k zajišťovanému závazku. Plnění banky mohlo být též vázáno na předložení vyjmenovaných dokumentů. Jestliže se žalobkyně domáhala vrácení plnění z bankovní záruky podle ustanovení §321 odst. 4 obch. zák., pak bylo její povinností prokázat, že žalovaný neměl na takové plnění nárok. Odvolatelka se proto nesprávně snaží přenést důkazní břemeno na žalovaného, požadujíc, aby prokázal, že mu na plnění vznikl nárok.
10. Odvolací soud má stejně jako okresní soud za prokázáno, že žalovaný čerpal bankovní záruku důvodně vzhledem k prodlení dlužníka s předáním díla (v důsledku čehož mu vznikl nárok na smluvní pokutu a na ušlý zisk). Dílo nebylo dokončeno ani po jeho předání pro velké množství notifikovaných vad a nedodání mnohých částí díla. V důsledku vadného plnění zhotovitele došlo na díle v záruční době k havárii a ke vzniku škody na majetku žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu zde vychází z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí okresního soudu, takže odvolací soud omezuje své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).
11. Provedení důkazu spisem okresního soudu sp. zn. 4 C 402/2013 (k opožděnému dodání díla, vadám a nedodělkům díla) navrhl žalovaný na jednání konaném dne 18. října 2018, přičemž podle ustanovení §120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, vyplývají-li z obsahu spisu. Námitka, podle které se dle listiny č. 1 smluvní strany dohodly na změně termínu dodání díla (k 30. srpnu 2013), není důvodná, vzhledem k tomu, že dlužník ani k 3. září 2013 dílo řádně a včas neprovedl a byl v prodlení s termínem plnění ve smyslu ujednání bodu 7.1 smlouvy o dílo (smluvní pokuty). Srov. „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka klade následující otázky:
[1] Koho tíží důkazní břemeno plynoucí z ustanovení §120 o. s. ř. ve sporném řízení o vydání plnění z bankovní záruky, na něž neměl věřitel vůči dlužníku nárok (§321 odst. 4 obch. zák.)?
[2] Zda a při splnění jakých kritérií je soud oprávněn provést jiné než účastníky navržené důkazy?
[3] Musí se soud zabývat námitkou pravosti listiny i tehdy, lze-li se domnívat, že pravá listina je neplatná pro neurčitost (§37 obč. zák.)? Má se soud zabývat při zjištění „možné neurčitosti“ listiny i možností odstranit takovou neurčitost za použití §35 obč. zák.? Existují-li dvě stejně označené listiny téhož data s rozdílným obsahem, lze uzavřít, že jde o právní úkony neplatné pro jejich neurčitost, nebo je nezbytné zkoumat, zda mezi nimi je vztah privativní či kumulativní novace?
13. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K položeným otázkám argumentuje následovně:
K otázce č. 1 (k důkaznímu břemenu)
14. Tuto otázku má dovolatelka za dovolacím soudem neřešenou, uvádějíc, že R 79/2019 ji řeší jen jako obiter dictum (nejde o ustálenou judikaturu), přičemž má za to, že povinnost prokázat, že důvodně (v souladu se záruční listinou i se smlouvou o dílo) čerpal bankovní záruku, má žalovaný. Názor obou soudů, že neunesla důkazní břemeno o tom, že žalovaný neoprávněně čerpal bankovní záruky, proto nemá za správný. V daných souvislostech odkazuje na závěry obsažené k důkaznímu břemenu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a v „rozsudku“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017.
K otázce č. 2 (k provedení jiných než navržených důkazů)
15. K této otázce dovolatelka namítá, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že bankovní záruky čerpal oprávněně, poukazujíc na to, že již v odvolání namítala, že v procesu dokazování zasáhl okresní soud do zásady rovnosti účastníků řízení tím, že na podporu tvrzení žalovaného vyhledal listinné důkazy ze spisu vedeného u něj pod sp. zn. 4 C 402/2013 (o jiném sporu týchž účastníků) a provedl jimi důkaz. K argumentaci odvolacího soudu na dané téma dovolatelka uvádí, že z protokolu o jednání, jež se konalo před okresním soudem dne 18. října 2018, neplyne, že provedení důkazu spisem sp. zn. 4 C 402/2013 navrhl některý z účastníků sporu. Taková potřeba nevzešla z výpovědí svědků ani z jiných provedených důkazů. Oba soudy se tak odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované rozsudkem ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč.), rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010, rozsudkem ze dne 16. března 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 58/2018 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudkem ze dne 7. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 3155/2016.
K otázce č. 3 (ke zkoumání pravosti a určitosti listiny)
16. U otázky č. 3 poukazuje dovolatelka na to, že v předchozích fázích řízení dokládala tvrzení o řádném a včasném zhotovení díla listinou č. 1 (kterou byla prodloužena lhůta k provedení díla do 30. srpna 2013). V průběhu soudního řízení vyšla najevo existence listiny č. 2 (která prodlužuje lhůtu k provedení díla do 31. prosince 2012). Žalovaný popřel pravost svého podpisu na listině č. 1, pročež soudy uzavřely, že nejde o listinu pravou. Důkazní návrh dovolatelky, aby pravost podpisu žalovaného na listině č. 1 prověřil znalec z oboru písmoznalectví, soudy zamítly na základě závěru, že kdyby šlo o pravou listinu, byly by v rozsahu, ve kterém obsahově kolidují, neplatné (pro neurčitost ve smyslu ustanovení §37 obč. zák.) obě listiny (oba dodatky č. 1).
17. Dovolatelka na tomto základě oběma soudům vytýká, že měly postavit najisto, dokdy mělo být dílo provedeno, jelikož řešení této otázky je zásadní pro rozhodnutí věci. Kdyby dokazováním bylo zjištěno, že listina č. 1 je (rovněž) pravou listinou, bylo by povinností obou soudů zjistit, jaký je vzájemný vztah dodatků č. 1 (zda nemohou obstát vedle sebe). Předtím nebylo možné přijmout závěr o neplatnosti listin (dodatků č. 1) pro neurčitost. Co do posuzování pravosti listiny č. 1 se tedy soudy odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004. Co do závěru, že při pravosti obou listin by šlo o listiny neplatné podle §37 obč. zák., shledává dovolatelka rozpor s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu jednak na základě posledně označeného rozsudku, jednak na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1723/2011, nebo „rozsudku“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 997/2013.
18. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za správné. K dovolatelkou položeným otázkám argumentuje následovně:
K otázce č. 1 (k důkaznímu břemenu)
19. Na řešení otázky č. 1 napadené rozhodnutí nespočívá. Důvodné čerpání bankovní záruky bylo v řízení prokázáno.
K otázce č. 2 (k provedení jiných než navržených důkazů)
20. Na jiné soudní řízení poukazoval žalovaný již ve vyjádření z 1. října 2018. Důkaz protokoly o jednání ze spisu okresního soudu zn. 4 C 402/2013 žalovaný výslovně navrhl při jednání konaném 18. října 2018.
K otázce č. 3 (ke zkoumání pravosti a určitosti listiny)
21. Prostřednictvím otázky č. 3 se dovolatelka ve skutečnosti dožaduje (nepřípustného) přezkumu skutkových závěrů obou soudů. Přitom odvolací soud uzavřel, že dílo nebylo řádně dokončeno ani 3. září 2013.
22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
24. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
25. Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
27. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
K otázce č. 1 (k důkaznímu břemenu)
28. Důvod připustit dovolání pro řešení otázky č. 1 Nejvyšší soud nemá. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněného pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč.).
29. Odvolací soud se sice vyjádřil k otázce, kdo nese důkazní břemeno u nároku uplatněného podle §321 odst. 4 obch. zák. (a to odlišně od okresního soudu), jeho rozhodnutí však nespočívá na závěru, že žalobkyně (dovolatelka) ve sporu neuspěla proto, že neunesla důkazní břemeno. Naopak, shodně s okresním soudem měl odvolací soud za prokázáno, že vzhledem k prodlení dlužníka s předáním díla čerpal žalovaný bankovní záruku oprávněně.
K otázce č. 2 (k provedení jiných než navržených důkazů)
30. Dovolací argumentace k otázce č. 2 není založena na řešení (procesní) právní otázky k výkladu §120 odst. 2 věty první o. s. ř., nýbrž na popření skutkového závěru odvolacího soudu, že důkaz spisem (označenými částmi spisu) okresního soudu sp. zn. 4 C 402/2013 navrhl žalovaný při jednání konaném před okresním soudem dne 18. října 2018. Nehledě k tomu, že takto pojatá (skutková) argumentace nemůže založit přípustnost dovolání, její zjevná neopodstatněnost plyne přímo ze spisu; podle onoho protokolu (č. l. 188-191) provedl okresní soud bez předchozího důkazního návrhu některé ze sporných stran pouze důkaz vyjádřením dlužníka ze dne 12. března 2014, z č. l. 105-106 spisu okresního soudu sp. zn. 4 C 402/2013 (č. l. 189 p. v.). Důkazní návrh žalovaného, na jehož základě okresní soud ze spisu okresního soudu sp. zn. 4 C 402/2013 provedl důkaz protokolem o jednání ze dne 11. března 2015 a protokolem o jednání ze dne 29. dubna 2015, je zaznamenán na č. l. 190 p. v. a vyjádření žalovaného z 1. října 2018 (č. l. 104-106) vskutku obsahuje (jak uvedeno ve vyjádření k dovolání) údaj o tom, že žalobkyně se po žalovaném domáhá v jiném soudním řízení úhrady dlužníkovy faktury (č. l. 105 p. v.).
K otázce č. 3 (ke zkoumání pravosti a určitosti listiny)
31. Ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelkou kritizovanou úvahu k možné neurčitosti ujednání o prodloužení doby dokončení díla, kdyby byly shledány pravými jak listina č. 1, tak listina č. 2, obsahuje rozsudek okresního soudu. Odvolací soud následně [k prodlení dlužníka (zhotovitele) s termínem plnění] uzavřel, že dlužník neprovedl dílo řádně a včas ani k 3. září 2013 (porušení smlouvy o dílo zakládající právo na plnění z bankovní záruky by nastalo tak jako tak).
32. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
33. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. listopadu 2020) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 7. prosince 2021. Advokátce žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu částka 39.575.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 7. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 60.140 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 60.440 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 12.692,40 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 73.132,40 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. července 2022
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu