ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.5.2021.3
KSUL 71 INS 519/2015
71 ICm 812/2016
sp. zn. 29 ICdo 5/2021-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D. , se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 72537426, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o. , proti žalovanému Inest stavby s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Málkově, Zelená 14, PSČ 431 02, identifikační číslo osoby 28740963, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 812/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o. , se sídlem v Blšanech u Loun 1, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25009851, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 519/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2020, č. j. 71 ICm 812/2016, 101 VSPH 675/2019-592 (KSUL 71 INS 519/2015), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 22. července 2019, č. j. 71 ICm 812/2016-550, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2020, č. j. 71 ICm 812/2016-577, a doplňujícího rozsudku ze dne 14. května 2020, č. j. 71 ICm 812/2016-580, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, Ph.D., jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o.) domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 11. března 2013 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným (Inest stavby s.r.o. v likvidaci) o převodu tam specifikovaných nemovitostí (dále jen „kupní smlouva“) je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku), dále zamítl žalobu o určení, že dohoda o započtení vzájemných závazků a pohledávek ze dne 21. listopadu 2014 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným (dále jen „dohoda o započtení“) je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod II. výroku), a zamítl žalobu ohledně požadavku na vydání nemovitostí uvedených pod bodem I. výroku do majetkové podstaty dlužníka (bod III. výroku). Dále insolvenční soud určil, že dohoda o narovnání ze dne 25. února 2014 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, na jejímž základě se dlužník zavázal uhradit žalovanému částku 1 679 610 Kč coby přeplatek na kupní ceně z kupní smlouvy (dále jen „dohoda o narovnání“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod IV. výroku), uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 376 904 Kč (bod V. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byl žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši 302 706 Kč (bod VII. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod VI. výroku).
2. Po provedeném dokazování insolvenční soud dospěl k závěru, že mezi dlužníkem a žalovaným fakticky probíhaly vzájemné obchodní vztahy, umocněné příbuzenskými vztahy na úrovni jednatelů obou společností. Kupní smlouva však byla uzavřena v rámci podnikatelské činnosti obou společností, aniž bylo prokázáno, že žalovaný o úpadkové situaci dlužníka věděl. Insolvenční soud akcentoval, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo mezi osobami navzájem blízkými a že dlužník si prodejem pozemků zajistil finanční prostředky jak pro vlastní hospodářskou činnost, tak pro umoření části svých závazků. Kupní smlouvu proto neměl za neúčinný právní úkon. Obdobně insolvenční soud uzavřel ohledně dohody o započtení, kterou rovněž neposoudil jako zvýhodňující úkon, neboť byla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodních vztazích, kdy se dlužníku dostalo přiměřeného protiplnění.
3. K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil body I. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku (první výrok), v bodě II. výroku jej změnil tak, že se zamítá žaloba na určení neúčinnosti dohody o započtení „z důvodu, že je tato dohoda neplatná“, a v bodě V. výroku jej změnil tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1 376 904 Kč (druhý výrok). V bodech IV., VI. a VII. výroku odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že sporné právní úkony nebyly učiněny mezi osobami navzájem blízkými, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (především na rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, či usnesení ze dne 28. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 84/2018). Ohledně neúčinnosti kupní smlouvy odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu konstatoval, že neúčinnost kupní smlouvy v daném případě bylo možno hodnotit pouze podle §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Odvolací soud nicméně uzavřel, že závěru o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele nenasvědčují žádné důkazy, a ve shodě s insolvenčním soudem shledal, že kupní smlouva nemá povahu neúčinného právního úkonu. K tomu doplnil, že nebyla-li shledána neúčinnou kupní smlouva, pak logicky nepřichází v úvahu ani opodstatněnost žaloby o vydání kupní smlouvou převáděných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu §237 insolvenčního zákona.
5. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že žalobě nelze vyhovět v té části, v níž se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti dohody o započtení. Na rozdíl od insolvenčního soudu však uzavřel, že tato dohoda je neplatná ve smyslu §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Obdobně postupoval ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení částky 1 679 610 Kč na základě dohody o narovnání, neboť ujednání o vrácení části kupní ceny posoudil jako neplatné ve smyslu §580 odst. 2 o. z. pro počáteční nemožnost plnění. Závěr insolvenčního soudu o neúčinnosti dohody o narovnání odvolací soud považoval za nesprávný, a proto rozsudek insolvenčního soudu zrušil v bodech IV., VI. a VII. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti prvnímu a druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dílem nebyly dovolacím soudem vyřešeny, a dílem jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. V dovolání nesouhlasí se závěrem obou soudů, že dlužníka a žalovaného nelze považovat za osoby blízké. Namítá, že v daném případě intenzita propojenosti žalovaného a dlužníka dosáhla takové úrovně, že jde o osoby blízké, a má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 80/2014. Nejde totiž o případ, kdy spolu kontrahují dva rodinní příslušníci jako jednatelé dvou společností, ale jednatelka žalovaného byla zároveň v pracovněprávním vztahu s dlužníkem, přičemž tato skutečnost demonstruje propojení obou subjektů. Primárně se tak dovolatelka domnívá, že kupní smlouva je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění dle §240 insolvenčního zákona.
8. Nadto dovolatelka uvádí, že bylo i dostatečně prokázáno, že šlo o úmyslně zkracující úkon dle §242 insolvenčního zákona. Dlužník a žalovaný spolu uzavřeli kupní smlouvu za účelem vyvedení majetku z majetkové podstaty dlužníka, kdy úhrada kupní ceny měla být pouze domnělá, přičemž oběma stranám musel být zřejmý tento úmysl i skutečnost, že se dlužník nachází ve stavu úpadku, jelikož jednatelka žalovaného v době uzavření kupní smlouvy pracovala zároveň jako účetní dlužníka.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku, kterým odvolací soud změnil body II. a V. výroku rozsudku insolvenčního soudu.
10. Přestože dovolatelka výslovně napadá první i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k druhému výroku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud ke změně bodu II. a bodu V. výroku rozsudku insolvenčního soudu. Nadto dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
11. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
12. Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k druhému výroku napadeného rozhodnutí, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
13. Jen pro úplnost, bez vlivu na výsledek dovolacího řízení pro tuto část dovolání, Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které k praxi těch soudů, které zahrnují řešení předběžné otázky do výroků svých rozhodnutí, přijal např. v rozsudku ze dne 15. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 71/2021.
2/ K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku.
14. Nejvyšší soud dovolání v této části, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s níže uvedenými ustálenými závěry Nejvyššího soudu.
1/ K posouzení osoby dlužníka a žalovaného jako osob blízkých.
16. Dovoláním dotčené výroky se pojí s právním úkonem dlužníka (kupní smlouvou) učiněným (a účinným) před 1. lednem 2014, takže pro účely posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dále vycházel (ve shodě s §3028 o. z.) z judikatury ustálené při výkladu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
17. Již v rozsudku ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“), Nejvyšší soud vysvětlil, že za osobu blízkou fyzické osobě je nutné za určitých okolností považovat i právnickou osobu. Avšak tak jako ve vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska §116 obč. zák. podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality, založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí vztah fyzické a právnické osoby – má-li být právnická osoba považována za osobu blízkou osobě fyzické – vykazovat určité vlastnosti. Z těchto důvodů je právnická osoba (zásadně bez dalšího) osobou blízkou členu svého statutárního orgánu. U ostatních osob je třeba posuzovat, zda mají k právnické osobě vztah obdobný vztahu rodinnému a současně zda by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (v poměrech společnosti s ručením omezeným takovou osobou zpravidla bude – byť nikoliv bezvýjimečně – společník). Pro založení poměru osob blízkých je ovšem nezbytný bezprostřední vztah dotčených osob; skutečnost, že právnickou osobu lze považovat za osobu blízkou jiné než dotčené fyzické osobě (byť by šlo o osobu této fyzické osobě blízkou ve smyslu §116 obč. zák.), je sama o sobě nerozhodná. Jinak řečeno, okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké.
18. K posouzení, kdy je právnická osoba osobou blízkou (také) jiné právnické osobě, se pak judikatura Nejvyššího soudu postupně ustálila v závěru, že samotná skutečnost, že obě právnické osoby mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nečiní osoby navzájem blízké, neboť pro založení poměru osob blízkých je nezbytný bezprostřední vztah dotčených osob (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 7, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021, sp. zn. 24 Cdo 224/2020).
19. Závěr odvolacího soudu, že pouze skutečnost, že obě právnické osoby mají společnou osobu blízkou (jednatelka žalovaného a jednatel dlužníka byli osobami navzájem blízkými), z nich ještě nečiní osoby navzájem si blízké, se tedy nijak neprotiví judikatuře dovolacího soudu. Stejně tak není významnou ani skutečnost, že jednatelka žalovaného byla zaměstnána u dlužníka, jelikož tento poměr nezakládá bezprostřední vztah mezi osobou žalovaného a dlužníka.
2/ K posouzení neúčinnosti kupní smlouvy.
20. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je (ve vztahu k otázkám souvisejícím s rozhodováním o odpůrčí žalobě insolvenčního správce podle §235 a násl. insolvenčního zákona) ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v §235 až §243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v §42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, či ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Skutková podstata dle §242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou podstatou zabývající se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 117/2017“).
[3] Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle §242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly splněny následující předpoklady:
a/ Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující.
b/ Musel tak učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí pouze zkrácení z nedbalosti.
c/ Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám.
d/ Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016.
[4] Se zřetelem ke smyslu úpravy obsažené v ustanovení §242 insolvenčního zákona (k tomu v podrobnostech srov. též důvody R 117/2017) jsou pro poměry neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka podle §242 insolvenčního zákona uplatnitelné rovněž některé závěry, jež soudní praxe formulovala k předpokladům úspěšnosti odpůrčí žaloby podané podle ustanovení §42a obč. zák. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017.
21. K výkladu pojmu „právní úkon zkracující dlužníkovy věřitele“ v právním rámci odporovatelnosti dle §42a obč. zák. a konkursního řízení dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí. Zejména pak v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), dospěl k závěru, že odporovatelnými nemohou být tzv. ekvivalentní právní úkony, při kterých nedochází k objektivnímu zmenšení majetku dlužníka. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není však bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže se za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada, k tomu srov. i rozsudek ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2009“). I pokud je však sjednáno ekvivalentní protiplnění, může nastat situace, že dlužník závazek nesplní. Nejvyšší soud k tomuto dovodil, že případné nezaplacení části kupní ceny úpadci není bez dalšího důvodem pro přijetí závěru o neúčinnosti kupní smlouvy podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c/ ZKV. Podstatné je vysvětlit, proč nedošlo k vymožení zbytku kupní ceny; právě to je skutečnost rozhodná pro posouzení, zda ve výsledku šlo o zkracující právní úkon dlužníka.
22. Pro poměry úpravy obsažené v insolvenčním zákoně se k závěrům vycházejícím z R 30/2009 Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33.
23. Odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se v právním rámci §242 insolvenčního zákona zabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení případné neúčinnosti tohoto právního úkonu a uzavřel, že kupní smlouva povahu neúčinného právního úkonu nemá. V daném případě bylo totiž třeba přihlédnout nejen k výši sjednané kupní ceny, ale i k dalšímu průběhu jednání mezi dlužníkem a žalovaným. Podle odvolacího soudu byla kupní cena sjednána v obvyklé výši, přičemž její následné nezaplacení v celkové výši bylo odůvodněno později zjištěnou právní vadou pozemku. Odvolací soud důkladně hodnotil průběh jednání mezi žalovaným a dlužníkem, přičemž uzavřel, že prokázané skutečnosti nesvědčí o záměru dlužníka zkrátit jeho věřitele. Ve světle výše uvedených judikaturních závěrů tuto úvahu odvolacího soudu pak vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou.
24. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení (vzhledem ke třetímu výroku) končí (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu