ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.27.2021.1
KSPL 20 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 27/2021-P1-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka Z. Š., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 1, o dovolání věřitele č. 1 SILMET Příbram a. s. , se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26210428, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky č. P1 v rozsahu dílčí přihlášené pohledávky č. 2 a určil, že právní mocí usnesení končí v rozsahu této dílčí přihlášené pohledávky účast věřitele SILMET Příbram a. s. (dále jen „věřitel S“) v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka Z. Š.).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
3. Přihláškou (P1) došlou insolvenčnímu soudu 23. dubna 2013, přihlásil věřitel S do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka:
[1] Nezajištěnou vykonatelnou pohledávku č. 1 v celkové výši 30.614.223,39 Kč (dílčí pohledávka č. 1), tvořenou jistinou ve výši 13.572.405,86 Kč a smluvním úrokem z prodlení ve výši 17.041.817,53 Kč, s důvodem vzniku pohledávky spočívajícím ve smlouvě o úvěru uzavřené ze dne 7. října 2009 (dále jen „úvěrová smlouva“).
[2] Nezajištěnou vykonatelnou pohledávku č. 2 ve výši 966.000 Kč, jakožto poplatek za vedení úvěrového účtu dle úvěrové smlouvy (dílčí pohledávka č. 2).
[3] Zajištěnou nevykonatelnou pohledávku č. 3 v celkové výši 23.187.713,61 Kč (dílčí pohledávka č. 3), tvořenou jistinou ve výši 20.690.325 Kč a úrokem z prodlení a směnečnou odměnou ve výši 2.497.388,61 Kč, vzešlou z vyplněné blankosměnky vystavené dne 23. listopadu 2006, se splatností ke dni 3. května 2011, avalovanou dlužníkem.
4. Rozsudkem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 139 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 20 INS XY) , Vrchní soud v Praze pravomocně určil [ k žalobě věřitele P. Z. (dále jen „P. Z.“) ] , že zajištěný věřitel S (tamní žalovaný) nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky č. 1 (17.041.817,53 Kč) a dílčí pohledávku č. 3 (23.187.713,61 Kč).
5. Usnesením ze dne 3. února 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, insolvenční soud:
[1] Určil, že k dílčí pohledávce č. 1 se nepřihlíží (ani) ve výši 13.572.405,86 Kč a k dílčí pohledávce č. 3 se nepřihlíží (ani) ve výši 1.564.528,69 Kč (bod I. výroku).
[2] Určil, že právní mocí usnesení končí účast věřitele S v rozsahu těchto dílčích pohledávek v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
V důvodech tohoto usnesení insolvenční soud pro úplnost uvedl, že věřitel S se nadále účastní insolvenčního řízení dlužníka s dílčí pohledávkou č. 2.
6. K odvolání P. Z. a věřitele S proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. února 2020 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2020, č. j. „3 VSPH XY“ (správně KSPL 20 INS XY, 3 VSPH XY):
[1] Odmítl odvolání P. Z. podle ustanovení §218 písm. b/ zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn (první výrok).
[2] Změnil napadené usnesení tak, že přihláška P1 se odmítá v rozsahu dílčích pohledávek č. 1 a č. 3 a právní mocí usnesení končí účast věřitele S v rozsahu těchto dílčích pohledávek v insolvenčním řízení (druhý výrok).
V důvodech tohoto usnesení odvolací soud pro úplnost považoval za potřebné upozornit insolvenční soud na povinnost posoudit skutečnost, jež nastala v důsledku právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019 i ve vztahu k dílčí pohledávce č. 2.
7. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §178, §179 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že dílčí pohledávky č. 1 a 2 tvoří jednu samostatnou pohledávku (která má základ v úvěrové smlouvě). Odtud dovodil, že jelikož v rozsahu dílčích pohledávek č. 1 a 2 byla pohledávka zjištěna v rozsahu menším než 50 % přihlášené výše ( 13.572.405,86 Kč) , je důvod ukončit jeho účast v insolvenčním řízení i pro dílčí pohledávku č. 2.
8. K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
9. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení §178 a §185 insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dílčí pohledávku č. 1 (přihlášenou ve výši 30.614.223,39 Kč) a dílčí pohledávku č. 2 (přihlášenou ve výši 966.000 Kč) je nutné posuzovat jako jedinou pohledávku (v celkové přihlášené výši 31.580.223,39 Kč), jelikož obě vznikly z téže úvěrové smlouvy. V incidenčním sporu byla dílčí pohledávka č. 1 zjištěna ve výši 13.572.405,86 Kč (jistina dle úvěrové smlouvy) a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 966.000 Kč (poplatky dle úvěrové smlouvy) celkem tedy ve výši 14.538.405,86 Kč a (pravomocně) popřená část (dílčí pohledávky č. 1) dosahuje částky 17.041.817,53 Kč. Skutečná výše přihlášených a zjištěných dílčích pohledávek č. 1 a č. 2 tak nedosahuje ani 50 % jejich přihlášené výše; proto bylo na místě odmítnout i dílčí pohledávku č. 2 a účast věřitele S v insolvenčním řízení ukončit i v tomto rozsahu.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel S dovolání, namítaje (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel jednak argumentuje ve prospěch závěru, že v rozsudku ze dne 11. prosince 2019 odvolací soud nesprávně aplikoval hmotné právo, v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, např. „29 ICdo 21/2016, 29 ICdo 55/2014, 29 ICdo 1/2012“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 55/2014, a o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012; rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně neaplikoval sankci dle §178 odst. 1 insolvenčního zákona ve vztahu ke každé jednotlivé pohledávce a že pochybil, jestliže dílčí pohledávky č. 1 a 2 sečetl. Dále míní, že pravidlo formulované v §178 odst. 1 insolvenčního zákona je v rozporu s principem rovnosti věřitelů a odporuje článku 1 Ústavy a článkům 1, 3 odst. 3, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen „ Listina“).
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, jsou souladné s (níže označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud především uvádí, že pro založení přípustnosti dovolání v dané věci jsou právně bezcenné argumenty, jež dovolatel snáší ve prospěch závěru o nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. prosince 2019; přezkoumat správnost tohoto rozsudku lze jen v mezích případného opravného prostředku proti němu podaného (řízení o dovolání proti tomuto rozsudku je u Nejvyššího soudu vedeno pod sen. zn. 29 ICdo 66/2020). Ostatně, dovolatel potud též přehlíží, že úrok na straně jedné a úrok z prodlení na straně druhé jsou rozdílnými druhy příslušenství (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sb. rozh. obč.) a že tam, kde je žalobou uplatněn jiný (nesprávný) druh příslušenství, lze nápravu zjednat jen změnou žaloby (nikoli jiným právním posouzením věci); srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sb. rozh. obč. , k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.
15. V posouzení dílčích pohledávek č. 1 a č. 2 jako jedné pohledávky (vzešlé z úvěrové smlouvy) je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněném pod číslem 57/2019 Sb. rozh. obč. Dovolání pak žádnou konkrétní argumentaci proti závěru, že dílčí pohledávka č. 1 (jistina a příslušenství dle úvěrové smlouvy) a dílčí pohledávka č. 2 (poplatky dle úvěrové smlouvy) tvoří jednu přihlášenou pohledávku (podléhající režimu §178 odst. 1 insolvenčního zákona jako celek) nevznáší.
16. Úpravu obsaženou v §178 insolvenčního zákona pak Nejvyšší soud neshledává rozpornou s ústavním pořádkem České republiky. Již v usnesení ze dne 30. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2014, pod číslem 135, Nejvyšší soud uzavřel, že hranice 50 % je dostatečně vysoká k tomu, aby rozumně uvažující věřitel byl schopen odhadnout svůj úspěch s přihlášenou pohledávkou v rozsahu, při němž se nedostane do konfliktu se sankcí nastavenou ustanovením §178 věty první insolvenčního zákona. Tento závěr přitom Nejvyšší soud přijal též na základě závěrů obsažených v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/09 (dostupném na webových stránkách Ústavního soudu), jímž Ústavní soud zastavil řízení o návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §178, §179, §180, §181 a §182 insolvenčního zákona.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu