ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.29.2021.1
KSOL 16 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 29/2021-B-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě ̶ pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Legionářská 1319/10, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2020, č. j. KSOL 16 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě ̶ pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 17. září 2020, č. j. KSOL 16 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (výrok III.) a prohlásil na jeho majetek konkurs (výrok IV.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 11. prosince 2020, č. j. KSOL 16 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích III. a IV.
Odvolací soud – cituje ustanovení §395 odst. 1 písm. a) a §396 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem ̶ s odkazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, a ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 [uveřejněných pod čísly 14/2012 a 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“ a „R 112/2012“)], dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, podle něhož dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.
Přitom zdůraznil, že „dlužník na sebe bezprostředně před podáním návrhu (říjen 2019 až leden 2020) vzal závazky v celkové výši přesahující 10.000.000,- Kč“, přičemž si musel být vědom skutečnosti, že tyto závazky nebude schopen splnit. Navíc měl v době sjednání těchto závazků starší splatné závazky ve výši minimálně 14.000.000,- Kč. Současně nelze přehlédnout, že dlužník ukončil pracovní poměr, v němž dosahoval měsíční mzdy ve výši 79.000,- Kč „čistého“, dohodou jen 12 dnů před podáním insolvenčního návrhu.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož „dlužník sice prodělal ústavní léčbu své závislosti“ (patologického hráčství) a nadále se léčí ambulantně, avšak „pro krátký časový úsek od ukončení ústavní léčby nelze objektivně posoudit, zda se dlužník napravil a zda je jeho proměna opravdová“.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. R 14/2012).
2) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a), §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63].
3) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle §399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v §399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (viz R 112/2012).
4) Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněno ustanovení §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215) na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 53/2016).
Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení svého úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou, a to ani na základě argumentů dlužníka obsažených v dovolání.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu