ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1068.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1068/2022-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný T. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, č. j. 8 To 217/2022-372, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 19/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, č. j. 8 To 217/2022-372, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se uložení přiměřené povinnosti zdržet se nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, zejména THC, a kdykoliv se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice, a částečně se zrušuje také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 5. 2022, č. j. 3 T 19/2022-333, a to ve výroku, jímž byla obviněnému uložena přiměřená povinnost zdržet se nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, zejména THC, a kdykoliv se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. V ostatním zůstávají napadená rozhodnutí beze změn.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 5. 2022, č. j. 3 T 19/2022 333, byl obviněný T. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
od přesně nezjištěného dne roku 2019 do 3. května 2021, v XY-XY, na ulici XY, ve společně obývaném bytě č. 669/10, z malicherných pohnutek opakovaně a soustavně urážel, vyhrožoval a fyzicky napadal svoji manželku R. V., narozenou XY, a to tak, že ji opakovaně napadal údery otevřenou dlaní a pěstmi, přičemž v jednom případě se nechala lékařsky ošetřit, a to když ji dne 2.9.2019 v dopoledních hodinách povalil na zem, kopal do ní, pěstmi útočil na hlavu a břicho, přičemž při lékařském ošetření v Nemocnici Prostějov byla zjištěna její gravidita, blíže nezjištěného dne roku 2020 ji napadl za užití kovové tyče a způsobil jí tak tržnou ránu na pravém zápěstí ruky s dosud viditelnou jizvou o rozměrech 17 x 10 mm, blíže nezjištěného dne měsíce dubna 2021 ji fyzicky napadl tak, že ji shodil na zem, kdy ležela na zádech a temenem a týlem hlavy se dotýkala radiátoru, takže v důsledku jeho dalších úderů pěstí do obličeje ji způsobil tržnou ránu ve vlasové části na temeni hlavy o délce 15 mm, přičemž těchto fyzických útoků na ní se dopouštěl průběžně a to s menší či větší intenzitou až do doby, kdy se dne 5. 2021 odstěhovala ze společného obydlí, a tato jeho jednání jí způsobovala psychické útrapy.
2. Za shora uvedený zločin byl obviněný podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl nalézacím soudem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 ve spojení s §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného stanovení dohledu nad obžalovaným. Podle §85 odst. 1, 2 tr. zákoníku [zřejmě odst. 1, 3 tr. zákoníku – pozn. Nejvyšší soud] ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržet se nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, zejména THC, a kdykoliv se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání , o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2022, č. j. 8 To 217/2022-372 , tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), odvolání obviněného zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Dovolání směruje proti výroku o vině i trestu (resp. proti uložené přiměřené povinnosti).
5. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá neprovedení navržených důkazů – výslechů jeho rodičů. Dále obviněný polemizuje s provedeným hodnocením důkazů, když zpochybňuje věrohodnost poškozené i dalších svědků, kteří proti němu mají být zaujatí.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatňuje námitky proti objektivní stránce trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Vytýkané jednání podle obviněného jednak nevyvolalo stav, který by poškozená pociťovala jako těžké příkoří, jednak vytýkanému jednání schází trvalost. Tím spíše podle něj nebyla naplněna objektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku vyžadující, aby pachatel páchal čin po delší dobu . Obviněný je přesvědčen, že soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo .
7. Konečně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný brojí proti výroku o trestu v části, kdy mu byla uložena přiměřená povinnost podle §85 odst. 1, 2 [správně odst. 1, 3] tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku. Nebylo podle něj prokázáno, že by se vytýkaného jednání dopouštěl pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Povinnost je navíc stanovena neurčitě.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
9. Podle státní zástupkyně obviněný správně označil dovolací důvody a uplatněná argumentace těmto důvodům v zásadě odpovídá. Námitky proti uložení přiměřené povinnosti ve smyslu §85 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku mohou být podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu projednány v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
10. Námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. jsou podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné.
11. Státní zástupkyně shrnula teoretická východiska týkající se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a konfrontovala je se skutkovým stavem nyní projednávané věci. Uzavřela, že mezi obviněným a poškozenou se nejednalo o běžné drobné nebo dílčí konflikty nepřesahující obvyklou a společensky tolerovatelnou míru. Dovolatel se opakovaně vůči poškozené dopouštěl jak psychického, tak fyzického násilí, které gradovalo. Pokud jde o fyzické násilí, ve vztahu bylo ze strany obviněného přítomno bití, a to dokonce za užití kovové tyče. Stejně tak bylo prokázáno násilí psychické, a to ve formě nadávek, výhrůžek a urážek. Popsané násilí lze v trestně právní rovině kvalifikovat jako týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž pokud se odehrávalo od přesně nezjištěného dne roku 2019 do 3. května 2021, lze dovodit i naplnění kvalifikačního znaku okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, neboť obviněný čin páchal po delší dobu.
12. Provedené dokazování ve věci lze podle státní zástupkyně označit za bezvadné. Dokazování nestojí pouze na výpovědi poškozené jakožto tzv. nespolupracující oběti, obviněný je usvědčován výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy, které státní zástupkyně cituje.
13. K námitce opomenutého důkazu státní zástupkyně uvedla, že okruh výslechu svědků byl dán tím, komu se poškozená svěřovala a kdo na ní empiricky zaznamenal stopy domácího násilí. Výslech rodičů obviněného se v tomto ohledu jeví skutečně nadbytečným, neboť z dokazování nevyplynulo, že by se jim poškozená s problémy v manželství svěřovala, resp. že by byli s rodinou dovolatele v takovém blízkém kontaktu, který by jim umožnil vhled do vztahu mezi oběma manžely. Ani případná svědecká podpora dovolatele by nebyla sto zvrátit náhled na skutkový stav zjištěný soudy, neboť týrání poškozené bylo provedenými důkazy plně podloženo.
14. Pokud jde o námitku nezákonnosti uloženého přiměřeného omezení, té je podle státní zástupkyně třeba přisvědčit. Povinnost zdržet se nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek (…)“ je formulována neurčitě, nadměrné požívání je pojmem, který není nikde definován, dodržení uložené povinnosti lze jen stěží kontrolovat. Pokud je smyslem přiměřeného omezení nebo povinnosti vedení řádného života ve zkušební době, je možné v daném případě považovat za postačující již podmíněné odsouzení s dohledem.
15. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. 8 To 217/2022, pokud jím zůstal nedotčen výrok rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 5. 2022 sp. zn. 3 T 19/2022, jímž bylo obviněnému T. V. podle §85 odst. 1, 2 tr. zákoníku (správně §85 odst. 1, 3 tr. zákoníku) za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době zdržel nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, zejména THC a kdykoliv se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice, stejně tak jako rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 5. 2022 sp. zn. 3 T 19/2022 ve výroku, jímž bylo obviněnému T. V. podle §85 odst. 1, 2 (správně odst. 1, 3 tr. zákoníku) za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době zdržel nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, zejména THC a kdykoliv se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice a podle §265k odst. 2 tr. ř., aby byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
16. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. , (ve znění trestního řádu účinném od 1. 1. 2022).
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
23. Konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. brojí jak proti výroku o vině , ve vztahu k němuž uplatňuje námitky dílem skutkové , dílem procesní a dílem hmotněprávní povahy, tak proti výroku o trestu, ve vztahu k němuž uplatňuje zejména námitky týkající se uloženého přiměřeného omezení podle §85 odst. 1, 2 [správně odst. 1, 3] tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku.
27. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest spojený s přiměřenými omezeními. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
28. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na podkladě podaného dovolání přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
29. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný jednak namítal neprovedení navržených důkazů , jednak zpochybňoval věrohodnost poškozené a dalších svědků.
30. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že námitky obviněného jsou z valné většiny námitkami procesní a skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje jednak rozsah provedeného dokazování, jednak hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to také skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Tyto námitky lze za podmínek tam stanovených opřít o v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, to však pouze za předpokladu, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, v důsledku čehož by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
31. Ani zakotvením uvedeného dovolacího důvodu totiž po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
32. O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
33. Shora blíže rozvedenou argumentaci obviněného týkající se nevěrohodnosti poškozené i všech ostatních svědků (její matky, otce, nevlastní matky a sousedky) je tak nutno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud pouze nad rámec tohoto závěru konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s těmito důkazy. Jedná se naopak o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně. Je také nutno upozornit na to, že obviněný v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. Již v takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné.
34. Nad rámec výše uvedeného pak lze po prostudování rozhodnutí obou nižších soudů a předloženého spisového materiálu konstatovat, že otázka věrohodnosti poškozené není pro závěry soudů při formulaci jejich skutkových závěru natolik zásadní. Je tomu tak již proto, že výpověď poškozené z přípravného řízení (ve formě úředního záznamu o podaném vysvětlení) nebyla v hlavním líčení procesně použitelná a soudy z ní tak nemohly vycházet. Pokud nalézací soud následně podpůrně vyšel ze stručné výpovědi poškozené v hlavním líčení, pak není tato její výpověď klíčovým důkazem pro usvědčení obviněného a současně není tato její výpověď v rozporu s výpověďmi ostatních svědků a dalších provedených důkazů. Poškozená sice násilné jednání obviněného bagatelizuje a omlouvá, zároveň jej však výslovně nevylučuje. Konečně lze k otázce věrohodnosti poškozené uvést, že soudy nemusely o její věrohodnosti pochybovat, neboť podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie „ u poškozené nebyly zjištěny zvýrazněné osobnostní sklony ke lhavosti či osobitému zkreslování informací; z psychologického hlediska vylíčila skutečně prožité události; nebyla u ní zjištěna případná motivace pro vědomě nepravdivou výpověď vůči obžalovanému, tyto sklony nebyly v její osobnosti zjištěny.“
35. Pokud jde o věrohodnost ostatních svědků, pak lze konstatovat, že všichni svědci se ve všech podstatných skutkových okolnostech jednání obviněného shodují, když vztah obviněného s poškozenou popisují jako konfliktní, popisují častý výskyt modřin na těle poškozené, shodně popisují útěky poškozené od obviněného, její špatný psychický stav i její snahu obviněného omlouvat a maskovat důvody svých zranění různými smyšlenkami a zprostředkovaně také popisují na základě informací získaných tehdy od poškozené podobu protiprávního jednání obviněného.
36. Podrobné úvahy nalézacího soudu vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku (body 16. až 18.), které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi ztotožnil (body 5. až 7. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména nalézacího soudu nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit o žádném, natož zjevném (extrémním) rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
37. Pokud jde o námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování, lze připustit, že i tyto námitky by za určitých okolností mohly odpovídat třetí alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť je namítáno, že některé z navržených důkazů nebyly nedůvodně provedeny. To však neplatí o navrhovaných výsleších svědků - rodičů obviněného, neboť v kontextu výpovědí ostatních svědků, kteří shodně vypovídali o konfliktním vztahu obviněného s jeho manželkou, který navíc připouští i obviněný, se tento důkaz jeví jako nadbytečný. Nakonec se s tímto důkazním návrhem vypořádal nalézací soud v bodě 18. odůvodnění rozsudku, když došel k (i podle Nejvyššího soudu správnému) závěru, že se jedná o důkaz nadbytečný.
38. Lze tedy shrnout, že konkrétní námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se s uplatněným dovolacím důvodem míjí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejedná se navíc o námitky důvodné.
39. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplnilo objektivní stránku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu §199 tr. zákoníku, konkrétně znak „týrání“, a to jednak z hlediska znaku vnímání poškozené jednání obviněného jako těžké příkoří, jednak z hlediska znaku trvalosti jednání. S ohledem na absenci trvalosti pak podle obviněného nemohla být naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku předpokládající, že obviněný se týrání dopouštěl po delší dobu .
40. Dovolací argumentaci obviněného je nutno konfrontovat jednak se zněním a výkladem skutkové podstaty posuzovaného zločinu z hlediska zpochybňovaných znaků, jednak se skutkovými závěry soudů.
41. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou, nebo jinou osobou žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu .
42. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které ale zákon nijak blíže nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami, nebo jedinci v obdobném vztahu, které je determinováno specifičností takového vztahu, neboť mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí nebo výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než pokud by násilnou osobou byla osoba zcela cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalaci.
43. Jestliže obviněný zpochybňuje objektivní stránku posuzovaného zločinu z hlediska jeho znaku „týrání“, a to jednak z hlediska znaku vnímání poškozené jednání obviněného jako těžké příkoří, jednak z hlediska znaku trvalosti jednání, pak Nejvyšší soud uvádí, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou, nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo fyzické útrapy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek, řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
44. Podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je souvislé páchání zpravidla různých forem protiprávního jednání nerozpadajících se do dílčích útoků. Týrání pak představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý vztah negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 15 Tdo 887/2014).
45. V posuzovaném případě (s určitou mírou zjednodušení) se obviněný ve společně obývaném bytě s poškozenou, která pro něho byla jako manželka osoba blízká, od přesně nezjištěného dne roku 2019 do 3. května 2021, vůči této poškozené opakovaně dopouštěl násilí psychického, a to ve formě nadávek, výhrůžek a urážek, až po násilí fyzické v podobě bití, a to dokonce za užití kovové tyče.
46. Pokud obviněný zpochybňoval, že poškozená vnímala jednání obviněného jakožto těžké příkoří a odvolával se přitom na znalecký posudek, z něhož má vyplývat, že poškozená netrpí syndromem týrané oběti, pak k takto pojaté argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska znaku vnímání jednání jakožto těžkého příkoří není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 660/2017).
47. Z hlediska této konkrétní věci pak Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jehož dílčí závěry obviněný cituje, vyplývá i to, že u poškozené při soužití s obviněným došlo k rozvoji reaktivní duševní poruchy, tzv. poruchy přizpůsobení. Kromě toho z provedeného dokazování dále vyplynulo, že poškozená chodila zaražená, smutná, vyklepaná, vystresovaná (výpověď svědkyně D., že měla z obviněného strach, že několikrát brečela vlastní matce u auta a ptala se jí, co má dělat (výpověď svědkyně K.), že její otec pozoroval, že na poškozené něco není v pořádku (výpověď svědka S.) a že za sousedkou přiběhla poškozená do 3. patra, ať jí pomůže, sousedka několikrát viděla poškozenou celou rozklepanou (výpověď svědkyně G). Na to, jak poškozená vnímala posuzované jednání, lze usuzovat i z toho, že od obviněného několikrát i s dětmi utekla. Nejvyšší soud tedy nemá pochyb o tom, že poškozená jednání obviněného jako těžké příkoří pociťovala. Okolnost, že se k obviněnému následně vrátila, na tomto závěru nic nemění, ba píše naopak – takové počítání poškozené zapadá do častého scénáře, kdy se oběti týrání k tyranovi často (pro okolí nepochopitelně) vrací, obzvláště jedná-li se o partnery. Námitku obviněného, že nebylo prokázáno, že by poškozená jeho jednání pociťovala jako těžké příkoří, je tak třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
48. Pokud jde o námitky obviněného týkající se nenaplnění znaku trvalosti týrání, pak Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině a v návaznosti na již výše uvedené (bod 43.) uvádí, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §198 [Týrání svěřené osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935).
49. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, která je dostatečně podložena provedeným dokazováním, je zřejmé, že se ze strany obviněného T. V. nejednalo o nahodilé a osamocené (vzájemné) incidenty, jak se obviněný snaží prezentovat, nýbrž o soustavné týrání poškozené, které pouze mělo v průběhu času různou intenzitu. Pokud nalézací soud ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku podrobněji rozepsal tři nejzávažnější (fyzické) útoky obviněného vůči poškozené, avšak obviněnému jsou kladena za vinu i další dílčí jednání, která ve svém komplexu naplňují objektivní stránku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, a sice že obviněný poškozenou také soustavně urážel, vyhrožoval jí a i jinak ji fyzicky napadal, pak lze i námitku obviněného, že vytýkané jednání postrádá znak trvalosti, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
50. Pokud jde o naplnění objektivní stránky (kvalifikované) skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož se obviněný jako pachatel dopouštěl po delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, uvádí Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině následující.
51. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikovaného pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr., které cituje i obviněný, pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“ ve smyslu ustanovení §215a odst. 2 písm. b) tr. zák., je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (z novějších shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 660/2017). V citované věci sp. zn. 8 Tdo 105/2008 se pachatel po dobu delší než 7 měsíců dopouštěl psychického týrání svých rodičů, k přímému fyzickému násilí však nepřistoupil.
52. V nyní projednávané věci obviněný T. V. svou manželku soustavně týral jak psychicky, tak s různou intenzitou i fyzicky, přičemž tak činil po dobu minimálně roku a půl, spíše dvou let. Při takové délce trvání jednání obviněného a zjišťované intenzitě a podobě útoků obviněného na poškozenou nižší soudy zcela správně uzavřely, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku předpokládající, že obviněný se týrání dopouštěl po delší dobu. I tuto námitku zpochybňující naplnění objektivní stránky vytýkaného zločinu je tak třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
53. Jestliže obviněný námitku neprokázání trvalosti jednání spojil s procesní námitkou týkající se aplikace zásady in dubio pro reo , pak tato procesní námitka není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Současně není ani důvodná.
54. Lze jen doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady v dovolacím řízení zkoumáno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.
55. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak, respektive po jakou dobu se odehrálo vytýkané jednání, neměly.
56. Konečně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti uložení přiměřené povinnosti spočívající ve zdržení se nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných omamných látek, zejména THC, a povinnosti kdykoli se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice, která byla obviněnému uložena podle §85 odst. 1, 2 [správně odst. 1, 3] tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku. Obviněný pak konkrétně namítl, že nebylo prokázáno, že by se vytýkaného jednání dopouštěl pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek, ani že by se oddával častému (nad)užívání návykových látek. Uloženou povinnost považuje obviněný za nepřiměřeně příkrou, tato povinnost je kromě toho stanovena neurčitě .
57. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze uvedenou argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dospěl k závěru, že dílem lze obviněným pojatou argumentaci pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť tato úzce souvisí se zákonností uloženého trestu a přezkum zákonnosti přiměřených povinností uložených podle §82 odst. 3 tr. zákoníku rozhodovací praxe Nejvyššího soudu opakovaně připouští (viz usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 659/2013, usnesení ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 174/2014, usnesení ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 351/2022).
58. K argumentaci obviněného lze nejprve v obecné rovině uvést následující.
59. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku podmíněně odsouzenému, nad kterým byl stanoven dohled, může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život.
60. Podle §48 odst. 4 tr. zákoníku může soud jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uložit mimo jiné zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek.
61. Smyslem uvedených ustanovení je podpořit vedení řádného života ve zkušební době uložením přiměřeného omezení nebo povinnosti nad rámec obvyklý. Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli uloženy za tímto účelem (aby vedl řádný život) jsou určité zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele ve zkušební době. Omezení a povinnosti musí být přiměřené ve vztahu k trestnému činu, jímž byl pachatel uznán vinným. Za nepřiměřené by v tomto smyslu bylo možno považovat takové omezení nebo povinnost, které by neměly nic společného s trestným činem, za nějž se jako součást podmíněného odsouzení ukládají, nebo omezení a povinnosti, které by svou závažností nebyly úměrné povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a osobním poměrům pachatele (§38 odst. 1, §39 odst. 1). Omezení a povinnosti, které nemají žádný vztah ke spáchanému trestnému činu, nelze uložit, ani kdyby jinak mohly přispět k působení na pachatele. (PÚRY, František. §82 [Zkušební doba, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1024)
62. Na podkladě shora uvedených východisek se pak Nejvyšší soud zabýval zákonností uloženého přiměřeného omezení.
63. Pokud jde o namítanou absenci souvislosti mezi vytýkaným jednáním a uloženou povinností, lze si jistě představit v rozhodnutí obou nižších soudů zevrubnější odůvodnění uložení této povinnosti a její návaznosti na protiprávní jednání obviněného. Faktem ale je, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný určité sklony ke zneužívání návykových látek měl, respektive, že za předpokladu vyhýbání se tímto látkám je schopen omezit agresivní projevy své osobnosti. V tomto ohledu by nepochybně uložení této přiměřené povinnosti svou logiku mělo.
64. Přesto však uvedený výrok k námitce obviněného o neurčitosti uložené povinnosti obstát nemohl, a to při určitém odhlédnutím od toho, že obviněný právě k této otázce v dovolání podrobnější argumentaci Nejvyššímu soudu nepředkládá.
65. Jakkoliv tedy v obecné rovině není vyloučeno, aby soud uložil pachateli jinou přiměřenou povinnost, než jaká je uvedena v §48 odst. 4 tr. zákoníku (ustanovení obsahuje demonstrativní výčet), zároveň platí, že se musí jednat o povinnost stanovenou určitým způsobem, kterou je možné alespoň namátkově z hlediska jejího dodržování kontrolovat.
66. Nejvyšší soud došel k závěru, že obviněnému uložená povinnost zdržet se nadměrného požívání alkoholu a jiných návykových látek, zejména THC, a kdykoliv se na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice požadavek určitosti nesplňuje. Nadměrné množství alkoholu ani jiných návykových látek není v trestním zákoníku definováno a není definováno ani judikatorně či jiným zobecňujícím výkladem. Co nalézací soud zamýšlel pojmem nadměrné požívání přitom nelze shledat ani z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů.
67. Takto soudy formulovaná povinnost (zdržet se nadměrného požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, zejména THC a v této souvislosti se kdykoliv na výzvu podrobit testování na přítomnost těchto látek v těle ze strany probační úřednice) je povinností vágní, neboť není zřejmé, jakým způsobem má být nahlíženo na kvantifikační faktor nadměrného požívání, resp. co je nadměrným požíváním myšleno, zda jde o jednorázové selhání spojené se zneužitím návykových látek, zejména THC, kdy by byla hladina těchto látek v krvi obviněného vysoká, nebo o vícečetné selhání obviněného spočívající ve zneužívání těchto látek, případně jak by byl posuzován, resp. hodnocen faktor nadměrného požívání předmětných látek.
68. Vzhledem k tomu, že uloženou povinnost není možné objektivně kontrolovat, Nejvyšší soud uzavírá, že uložená povinnost je povinností neurčitou, a z toho důvodu povinností nezákonnou. Lze pak již jen doplnit, že v projednávané věci lze považovat za postačující již podmíněné odsouzení s dohledem, neboť sám dohled jistě při řádném výkonu zajistí požadovanou zvýšenou kontrolu chování obviněného a poskytne mu i potřebnou péči a pomoc ve zkušební době tak, aby to vedlo k jeho osvědčení po uplynutí této zkušební doby.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
69. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil toliko předmětnou přiměřenou povinnost, aniž by současně vracel věc nižším soudům k dalšímu řízení. V ostatním (výrok o vině, výrok o uložení podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem) zůstaly rozsudek nalézacího soudu, resp. zamítavé usnesení odvolacího soudu, nezměněny.
70. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu