ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.499.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 499/2022-5284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání, které podala obviněná A. F. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č. j. 5 To 56/2021-5198, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, č. j. 40 T 7/2019-5073 , byla obviněná A. F. (dále jen „obviněná“) pod bodem A výrokové části rozsudku uznána vinnou pod body I. a II. výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem III. výroku o vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
2. Této trestné činnosti se obviněná dopustila jednáním spočívajícím (zkráceně) v tom, že
ad I. v období od 8. 1. 2013 do 3. 10. 2017, v Brně, v Psychiatrické nemocnici Brno, IČ: 001 60 105, se sídlem Brno, Húskova 2, v úmyslu se obohatit, uvedla v omyl pracovníky Psychiatrické nemocnice tím, že předstírala, že vybírá finanční prostředky určené pro konkrétní pacienty, avšak jednotlivé finanční částky uměle navyšovala, případně celý výběr ze strany konkrétních pacientů fingovala a pracovníci pokladny Psychiatrické nemocnice v Brně v domnění, že se jedná o oprávněné výběry pro jednotlivé pacienty, tyto finanční prostředky obžalované vyplatili, avšak obžalovaná je nepředala pacientům vůbec, nebo jim je nepředala v plné výši, finanční prostředky si ponechala pro svoji potřebu a takto v Brně v Psychiatrické nemocnici Brno vybrala z depozitních účtů celkem 24 pacientů, čímž způsobila Psychiatrické nemocnici Brno, se sídlem Brno, Húskova 2, škodu ve výši nejméně 3.867.884 Kč;
ad II. v době od 17. 1. 2011 do 24. 6. 2017 na různých místech v Brně, v úmyslu se obohatit uvedla v omyl nejméně 10 fyzických osob, od nichž zpravidla pod záminkou půjček a příslibem včasného vrácení finančních prostředků nebo úhrady měsíčních splátek vylákala finanční prostředky, ačkoliv si byla vědoma, že vzhledem ke své špatné finanční situací, zejména vlastní zadluženosti a exekucím nebude schopna svým závazkům dostát, finanční prostředky jednotlivým osobám včas a řádně nevrátila, použila je pro svoji potřebu, a takto způsobila jednotlivým poškozeným škodu v souhrnné výši 2.489.662 Kč;
ad III.
1. v době od 9. 5. 2017 do 7. 9. 2017 v Brně i jinde, v úmyslu se neoprávněně obohatit, bez vědomí a souhlasu pacienta Psychiatrické nemocnice XY J. R., nar. XY , trvale hlášen na adrese XY, XY, použila jeho platební kartu na jméno J. R., kterou měl uloženou v depozitu Psychiatrické nemocnice XY a z jeho účtu, vedeného v Komerční bance, a.s. č. XY v bankomatech v Brně i jinde postupně vybrala celkovou částku ve výši 123.500 Kč, čímž způsobila J. R., nar. XY , hlášen na adrese XY, XY, škodu ve výši 123.500 Kč,
2. v době od 9. 3. 2017 do 10. 3. 2017 v Brně, v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, bez souhlasu a vědomí J. N., nar. XY , bytem XY, XY, si z jeho účtu č. XY, ke kterému měla dispoziční právo, vybrala celkem 50.000 Kč, čímž J. N. způsobila škodu 50.000 Kč .
3. Za to byla obviněná podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou.
4. Nalézací soud dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit škodu poškozeným a část poškozených podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Pod bodem B/ výrokové části rozsudku pak nalézací soud obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. pro část skutků zprostil obžaloby.
6. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněná a poškozený J. N. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 5 To 56/2021-5198 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu . Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnou podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání poškozeného J. N. pak odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl. V ostatním zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Dovoláním napadá rozsudek nalézacího soudu v rozsahu výroků A/I. a A/II. (o vině) a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. (o trestu) a výroku III., jímž zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Své dovolání opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
8. Obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu (ve vztahu ke všem skutkům). Tvrdí, že měla v úmyslu zapůjčené prostředky vrátit. I kdyby tomu tak nebylo, odvolací soud se zabýval pouze vědomostní složkou zavinění, nikoliv složkou volní. Skutková věta bodu II. rozsudku nalézacího soudu podle obviněné neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usuzovat na její zavinění.
9. Obviněná dále rozporuje výši způsobené škody. Odkazuje přitom na svoji argumentaci uplatněnou před nalézacím soudem a v odvolání. Namítá, že odvolací soud se s jejími námitkami vypořádal nedostatečně, když uvedl toliko teoretická východiska, která neaplikoval na projednávaný případ.
10. Obviněná je přesvědčena, že trest, který jí byl uložen, je i přes zásah odvolacího soudu nadále nepřiměřeně přísný. Soudy podle obviněné nevzaly v potaz polehčující okolnosti. Je přesvědčena, že soudy ji materiálně trestají za to, že neuzavřela dohodu o vině a trestu.
11. Konečně obviněná namítla, že jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v jiné podobě, než která byla obsahem trestního spisu. Tím podle obviněné došlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu.
12. Obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
13. Dovolání obviněné bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření . K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
14. Státní zástupkyně připomíná, že ve vztahu k základní skutkové podstatě zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno úmyslné zavinění (§15 tr. zákoníku). Ve vztahu ke způsobení těžšího následku uvedeného v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti (§17 tr. zákoníku). Závěr o zavinění lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy. Státní zástupkyně konstatuje, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku takové úvahy uvedl, a to zcela dostatečně. S ohledem na okolnosti případu nelze dojít k závěru o jiném než úmyslném zavinění.
15. K otázce stanovení výše škody státní zástupkyně uvedla, že nalézací soud správně vycházel ze součtu finančních prostředků, jež obviněná neoprávněně vybrala (bod I.) či vylákala (bod II.) od jednotlivých poškozených, přičemž tyto jsou podrobně specifikovány v částech odůvodnění jeho rozhodnutí vztahujících se k jednotlivým dílčím útokům. Svá skutková zjištění přitom soud založil zejména na řadě ve věci provedených listinných důkazů ve spojení s výpověďmi jednotlivých poškozených a svědků, jejichž věrohodnost byla podrobena pečlivému zkoumání. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Státní zástupkyně považuje důkazy za správné a pro zjištění výše škody dostatečné. Celková výše škody přitom několikanásobně přesahuje hranici značné škody. Nelze přisvědčit argumentaci ve prospěch nižší škody, pokud obviněná některým poškozeným peníze (částečně) vracela. Tato okolnost totiž není pro určení výše škody rozhodující. Vrácení peněz je podle judikatury třeba považovat jen za následnou (částečnou) náhradu způsobené škody.
16. Státní zástupkyně uzavírá, že neshledala žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani žádné jiné pochybení nižších soudů.
17. K námitce, že bylo obviněné doručeno rozdílné usnesení o zahájení trestního stíhání, než jaké je založeno ve spise, státní zástupkyně uvedla, že obě varianty obsahují stejný popis jednání i právní kvalifikaci. Odlišnost spočívá pouze v jiném písmu, jiném uspořádání záhlaví a drobných formulačních rozdílech, tedy v čistě formálních rozdílech, které nijak neovlivnily postavení obviněné v průběhu trestního řízení.
18. Námitka týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu pak podle státní zástupkyně neodpovídá deklarovanému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
19. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Souhlasí přitom, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněná v podaném dovolání výslovně uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
26. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Skutkový stav je při dovolacím přezkumu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Do skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování došel nalézací a případně odvolací soud, může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout právě a pouze v případech, které jsou vyjmenovány v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněná na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. brojí jednak proti výroku o vině pod body I. a II., tedy pokud byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020. V návaznosti na tento výrok rovněž brojí proti výroku o náhradě škody a proti výroku o trestu .
32. Pro přehlednost a úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obviněná neuplatňuje žádné námitky proti výroku o vině pod bodem III., tedy pokud byla uznána vinnou přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020. Tato část by pak předmětem dovolacího přezkumu nemohla být také z toho důvodu, že již odvolací soud s ohledem na obsahové vymezení odvolání obviněné přezkoumal napadený rozsudek pouze ve výroku o vině pod body A/I., II., dále ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve všech výrocích o náhradě škody, pokud navazovaly na zmíněný výrok o vině pod body A/I., II., nikoliv však již ve výroku o vině pod bodem A/III. napadeného rozsudku, v rámci něhož byla uznána vinnou přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť ve vztahu k tomuto výroku obviněná nevytkla žádnou vadu ohledně tohoto skutku a trestného činu.
33. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že obviněná uplatňuje jak námitky právní povahy (výhrady obviněné k zavinění a výši způsobené škody), tak i námitky skutkové a procesní povahy. Podstatou její dovolací argumentace ve vztahu k námitkám skutkové, ale i právní povahy, je její postoj založený na přesvědčení, že její zjišťované jednání není jednáním protiprávním, respektive, že tímto svým jednáním nezpůsobila takovou škodu, jakou soudy zjistily.
34. K těmto jejím námitkám a k této její obhajobě je nutno v první řadě uvést, že s obhajobou obviněné, pokud jde o subjektivní stránku trestného činu ( zavinění obviněné), objektivní stránku trestného činu ( výše způsobené škody ), stejně jako otázkou úplnosti a správnosti dokazování, zejména z hlediska dodržení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tak i její procesní námitkou ( obviněné nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ), se soudy nižších soudů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S ohledem na toto zjištění musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněné založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
35. Nejvyšší soud se s argumentací obou nižších soudů ztotožňuje a tuto argumentaci toliko doplňuje o následující úvahy a závěry.
36. Pokud jde o námitku procesní povahy , zde obviněná namítala, že v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím došlo k procesnímu pochybení spočívajícím v tom, že obviněné nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, respektive jí bylo toto usnesení doručeno v jiné podobě, než která byla obsahem trestního spisu, čímž mělo dojít ke zkrácení jejího práva na obhajobu. Nejvyšší soud k této námitce předně uvádí, že tato námitka se nachází zcela mimo uplatněné i další dovolací důvody. Současně se pak jedná o námitku nedůvodnou, neboť obviněnou tvrzeným pochybením nedošlo k žádnému zkrácení jejích obhajovacích práv.
37. Především je nutno ve vztahu k této námitce konstatovat, že touto její námitkou se zabýval již odvolací soud, jak je zřejmé z bodu 13. odůvodnění jeho rozsudku, na který by bylo možno zcela odkázat. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že v daném případě jde o naprosto formální vadu řízení, která však ve svém důsledku nijak neovlivnila a neztížila pozici obviněné v průběhu přípravného řízení a zejména ve svém důsledku neznamenala žádné zkrácení obhajovacích práv obviněné. Nejvyšší soud se s touto argumentací odvolacího soudu ztotožňuje a toliko ji doplňuje o následující úvahy a závěry.
38. Je skutečností, že formální podoba verze usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla doručena obviněné, se liší od verze usnesení, která je součástí trestního spisu. Je však také skutečností, že odlišnost obou verzí usnesení o zahájení trestního stíhání spočívá pouze v jiném písmu a v jiném uspořádání záhlaví předmětného usnesení. Konkrétně jde o jiné uvozovací věty, kdy místo formulace „ Podle §160 odst. 1 tr. řádu zahajuji trestní stíhání a jako obviněnou stíhám: “ (verze obsažená v trestním spisu), je uvedeno „ Podle §160 odst. 1 tr. ř. se zahajuje trestní stíhání osoby “ (verze zaslaná obhájkyni). Dále místo formulace „neboť na základě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že… “ (verze obsažená v trestním spisu) je uvedeno „ které se měla dopustit tím, že… “ (verze zaslaná obhájkyni). Z hlediska objasnění důvodů uvedených nesrovnalostí lze zcela akceptovat vysvětlení dozorového státního zástupce, že uvedené změny byly způsobeny systémem ETŘ, neboť tento vkládá text do již připravených formulací a je zde nastaveno rovněž jednotné formátování (verze zaslaná obhájkyni) oproti verzi vytvořené v programu Microsoft Word policejním orgánem (verze obsažená v trestním spisu) – viz vyjádření státního zástupce k návrhu obhájkyně obviněné na předběžné projednání obžaloby ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 KZV 7/2019-67.
39. Lze pak současně akceptovat názor státní zástupkyně, že odlišné verze v obou usneseních jsou čistě formálního charakteru, respektive, že tyto odlišnosti nijak neovlivnily a neztížily postavení obviněné v průběhu trestního řízení. Podstatným totiž zůstává, že v obou verzích usnesení o zahájení trestního stíhání je naprosto stejný a nezměněný popis jednání, které je obviněné kladeno za vinu, a stejná je rovněž právní kvalifikace tohoto jednání.
40. Nejvyšší soud tak mohl k této námitce uzavřít, že v trestní věci obviněné F. nedošlo ke zkrácení jejího práva na obhajobu, ani práva na spravedlivý proces, neboť obviněná od počátku svého trestního stíhání věděla, které skutečnosti jsou jí kladeny za vinu a v čem je spatřován trestný čin, pro který je stíhána.
41. Nejvyšší soud se dále zabýval dalšími námitkami obviněné, a to námitkami procesní a skutkové povahy vztahujícími se k procesu dokazování provedeného nižšími soudy. Tyto námitky bylo možno, s ohledem na již výše v tomto usnesení uvedené (bod III.), jakkoliv s určitou dávkou benevolence, podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Z pohledu těchto námitek se tak Nejvyšší soud zabýval obviněnou namítaným extrémním rozporem (kterou obviněná odůvodňuje zejména věrohodností poškozených a otázkou výše způsobené škody) a její námitkou o porušení zásady in dubio pro reo . Shledal však, že rozhodnutí soudů v této trestní věci vytýkanými vadami netrpí.
42. Pokud jde o namítaný extrémní rozpor , který podle obviněné spočívá v tom, že soud prvního stupně uvěřil poškozeným a nikoliv její verzi obhajoby, Nejvyšší soud je na tomto místě nucen upozornit, že zakotvením posledně citovaného dovolacího důvodu nedošlo ani po 1. 1. 2022 k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se ani po tomto datu nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
43. O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
44. Nejvyšší soud v této trestní věci (i pokud odhlédne od toho, že obviněná v dovolání nenabídla v naznačeném směru kvalifikovanější skutkovou argumentaci) po přezkoumání napadených rozhodnutí a předloženého spisového materiálu žádnou takovou vadu skutkových zjištění, která by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neshledal.
45. Je tomu tak zejména proto, že (i po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2022) platí, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde nalézacímu soudu). V této souvislosti lze obecně konstatovat, že skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jednotlivých poškozených způsobem, který neodpovídá představám obviněné, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.).
46. Nalézací soud přitom v nyní projednávané věci srozumitelně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl veden při hodnocení výpovědí poškozených a na ně navazujících listinných důkazů, zejména v otázce výše způsobené škody. Z odůvodnění nalézacího soudu vyplývají úvahy soudu, který důsledně jednotlivé výpovědi poškozených na straně jedné a obhajobu obviněné na straně druhé s těmito listinnými důkazy konfrontoval. Jak důvodně uvedl odvolací soud v bodu 144. odůvodnění svého rozsudku, nalézací soud porovnával každou finanční položku zcela důsledně s dalšími listinnými důkazy, zejména s objednávkami výběrů z depozitních účtů, neboť právě tyto svědčí o konkrétním jednání obviněné. Obviněné tak lze klást za vinu jen její vlastní konkrétní jednání, které bylo v případě výběrů z depozitních účtů prokazováno především tím, že konkrétní výběry finančních prostředků sama objednala a následně si tyto peníze ponechala buď zcela, nebo alespoň částečně pro svoji potřebu.
47. Nejvyšší soud tak mohl uzavřít, že v této trestní věci si soudy obou stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a následně pečlivě hodnotily provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud, pokud v tomto ohledu neshledává ve skutkových závěrech soudů žádné pochybení, se plně s jejich závěry ztotožňuje a v podrobnostech může odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
48. Z obsahu dovolání obviněné dále vyplývá, že obviněná svými námitkami brojí jednak proti naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jakož i proti naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu ( výše způsobené škody ). Obě uvedené námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb., nejedná se však o námitky opodstatněné.
49. Pokud jde o námitky obviněné vztahující se k subjektivní stránce trestného činu podvodu, ty jsou založeny (s určitou mírou zjednodušení) na jejím přesvědčení, že finanční prostředky, které si půjčovala od některých osob, měla v úmyslu vrátit. Současně namítá, že skutková věta pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně neobsahuje žádný popis okolností jejího jednání, který by svědčil o závěrech soudů o jejím zavinění.
50. Je třeba znovu konstatovat, že uvedenou námitkou se oba nižší soudy ve svých rozhodnutích již zabývaly. Soud prvého stupně se k otázce zavinění obviněné vyjádřil v bodě 154. rozsudku, a to se závěrem, že v případě každého z posuzovaných trestných činů byly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění ve formě přímého úmyslu, jak vyžaduje ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak v rovině základní, tak i v rovině kvalifikované skutkové podstaty, neboť obviněná nezpochybnitelně věděla, že se dlouhodobě a opakovaně dopouští trestného jednání a tohoto jednání se dopustit chtěla. Odvolací soud se pak s takto učiněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil, přičemž své závěry taktéž náležitým způsobem rozvedl (viz bod 24. rozsudku odvolacího soudu).
51. Z hlediska zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pak lze v obecné rovině konstatovat, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž takovým činem způsobí značnou škodu . Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobení těžšího následku uvedeného v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pak postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku (k tomu srov. ŠÁMAL, P. §209 [Podvod]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2064).
52. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněné musí dále Nejvyšší soud, jakkoliv opět v obecné podobě, uvést, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, musí se však zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu). Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, P. §15. Úmysl. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
53. V této trestní věci vyplývá naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu nepochybně ze zjištěných skutkových okolností (vyjádřených i ve skutkové větě každého jednotlivého případu popsaného pod bodem II.) a způsobu provedení trestné činnosti, což dovolovalo soudům učinit závěr o úmyslném zavinění obviněné. Obviněná nepochybně s ohledem na své (dokazováním zjištěné) intelektové schopnosti, své vzdělání, sociální prostředí, z něhož pochází i v němž žije a působí vzhledem k profesi zdravotní sestry, kterou v minulosti dlouhodobě vykonávala, nepochybně věděla, že podvádět se nemá. Obviněná také věděla, že opakovaně poškozeným subjektům uváděla skutečnosti, které jednak nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jednak věděla, že její jednání je nejen nemorální, ale že s ohledem na protiprávní podobu manipulování z cizími finančními prostředky je také jednáním trestným. Současně si byla vědoma své dlouhodobě špatné finanční situace a své zadluženosti, tedy věděla, že finanční prostředky, minimálně získané na podkladě půjček uvedených v bodě II. rozsudku, nebude schopna vrátit řádně a včas, tak jak slibovala jednotlivým poškozeným.
54. Oba nižší soudy se také správně vypořádaly s námitkou obviněné, že tato sice některé půjčky splácela, avšak současně krátce po vložení jednotlivých splátek tyto zase vybírala. Vzhledem k tomu, že obviněná jednotlivým poškozeným způsobila v relativně krátkém časovém období let 2016 a 2017 škodu přesahující 2 mil. Kč, a že k jejich navrácení neměla odpovídající příjmy, není pochyb ani o tom, že musela vědět, že tyto finanční prostředky nemá z čeho poškozeným vrátit, zejména pokud již v době předcházející nebyla v dobré finanční situaci a trpěla citelným nedostatkem finančních prostředků, které pak získávala trestnou činností páchanou od roku 2013.
55. S ohledem na pokračující trestnou činnost obviněné páchanou po delší dobu vůči nemalému počtu poškozených je také zjevné, že obviněná jednala promyšleně, cíleně a také aktivně, resp. že její jednání u žádného z dílčích útoků nebylo dílem nešťastné náhody nebo jinak nepředvídatelných okolností.
56. Lze proto uzavřít, že již nalézací soud a poté i odvolací soud dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, který také nalezl svůj odraz ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, že obviněná jednala ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
57. Ani další námitka obviněné směřující proti naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu v otázce výše způsobené škody , které měla být podle obviněné v jednotlivých bodech rozsudku nižší, jakkoliv opět formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není námitkou opodstatněnou.
58. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy při stanovení výše způsobené
škody vycházely ze součtu finančních prostředků, které obviněná neoprávněně vybrala (bod I.) či vylákala (bod II.) od jednotlivých poškozených. Tyto skutkové závěry vyplývají a v tom směru jsou soudy odůvodněny, s odkazem na ve věci provedené listinné důkazy, a to ve spojení s výpověďmi jednotlivých poškozených a svědků. Soudy náležitým způsobem vysvětlily, jakým způsobem dospěly k určení výše škody v jednotlivých bodech, a jejich závěry pak nejsou v tomto ohledu v rozporu s obsahem provedených důkazů.
59. Pokud pak obviněná v rámci své obhajoby uváděla, že některým poškozeným finanční prostředky vracela a jí způsobená škoda by tak měla být podstatně nižší, něž jakou zjistily soudy, pak ani v tomto případě nejde o argumentaci důvodnou, neboť dodatečné vrácení finančních prostředků poškozený není pro určení výše škody z hlediska základní či kvalifikované skutkové podstaty rozhodující a může mít vliv toliko z hlediska výroku o náhradě škody v rámci adhezního řízení, případně v rámci úvah o stanovení druhu a výměry trestu jako polehčující okolnost (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
60. Lze tedy uzavřít, že žádná z uvedených námitek obviněné není námitkou opodstatněnou, respektive, že soudy učiněná skutková zjištění popsaná pod body I. a II. výroku o vině naplňují všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem zde uvedeným poškozeným.
61. Naposledy se pak Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné ve vztahu k výroku o trestu, který obviněná označila za trest nepřiměřeně přísný (neboť odvolací soud nevzal v úvahu polehčující okolnosti podle §41 písm. m) a l) tr. zákoníku, respektive uplatnil přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku, což nebylo namístě, neboť škoda nebyla obviněnou způsobena v soudy zjištěném rozsahu).
62. K těmto námitkám obviněné je třeba nejprve uvést a zdůraznit, že tyto námitky obsahově neodpovídají nejen deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
63. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy pouze v případě, že byl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu, či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, pro který byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
64. Takováto situace, tedy uložení nepřípustného druhu trestu, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu, jednak není obviněnou namítána, jednak ji ani Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Je tomu tak proto, že v dané trestní věci byl obviněné odvolacím soudem uložen úhrnný trest [při respektování zásad uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku, což vylučuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] v trvání pěti let, což je přípustný druh trestu, a jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby, která je podle §209 odst. 4 tr. zákoníku stanovená rozpětím od dvou do osmi let.
65. Zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu by tak přicházel v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých , zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Byl-li obviněné v této trestní věci uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, zatímco jí mohl být ukládán trest v sazbě od dvou do osmi let, pak Nejvyšší soud konstatuje, že již s ohledem na toto zjištění se o extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest nepochybně nejedná.
66. Pouze nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy se zabývaly jak zákonností uložených trestů, tak i jejich přiměřeností z hledisek popsaných v §39 tr. zákoníku, a to včetně okolností ve kterých obviněná spatřuje polehčující okolnosti podle §41 písm. m) a l) tr. zákoníku na straně jedné, respektive nedůvodné uplatnění přitěžující okolnosti podle §42 písm. k) tr. zákoníku na straně druhé. Odvolací soud uložení trestu náležitě odůvodnil a správně hodnotil všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu ustanovení §39 tr. zákoníku, tedy nejen okolnosti případu, charakter a závažnost spáchaného trestného činu, ale taktéž osobu obviněné a v této souvislosti i všechny zjištěné přitěžující i polehčující okolnosti podle §41 a §42 tr. zákoníku.
67. Zcela nepřípadná je pak námitka obviněné o nedůvodném zohlednění přitěžující okolnosti podle §42 písm. k) tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že obviněná tuto svoji námitku odůvodňuje jinou výší škody, než ke které soudy došly. Jestliže obviněná svým jednáním popsaným pod body I. a II. způsobila škodu ve výši nejméně 6 357 546 Kč, pak je zřejmé, že obviněná způsobila škodu více než šestkrát převyšující hranici škody značné, kterou je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně 1 000 000 Kč. Přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku tak byla v neprospěch obviněné zohledněna důvodně.
68. Bylo tedy možné z hlediska námitek obviněné směřujících proti výroku o trestu uzavřít, že vzhledem k tomu, že trest uložený obviněné není trestem, který zákon nepřipouští, ani trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu, a pokud se námitky obviněné se týkají pouze přiměřenosti trestu, pak tyto nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb., a současně ani žádný jiný dovolací důvod.
69. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že námitky obviněné se částečně míjí s uplatněnými dovolacími důvody a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Námitky, které bylo možné pod dovolací důvody podřadit, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
70. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
71. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu