ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.969.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 969/2022-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 8 To 172/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 19/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 2 T 19/2022 , byl obviněný J. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 19. 10. 2021 po 21:00 hodině, v Praze 5, v ulici XY, na ubytovně, v bytě číslo XY, který přechodně sdílel s poškozenou A. P., nar. XY, invalidní důchodkyní trpící smíšenu poruchou osobnosti, které původně přislíbil zajištění vlastní jednotky, za jejíž podnájem zaplatila 7.000 Kč, a která ležela u něj na pokoji na matraci na zemi, po předchozích dobrovolných intimnostech a orálním sexu provedeným obžalovaným na genitáliích poškozené, začal poškozenou oběma rukama rdousit na krku se slovy „vykuř“ a „vyhoň“ v úmyslu donutit jí násilím k orálnímu sexu na jeho penisu (felaci) a k masturbaci jeho penisu, přičemž poškozená tak v důsledku strachu o svůj život a ztrátu ubytování činila a následně z bytu uprostřed noci odešla pryč .
2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené A. P. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 60 000 Kč, přičemž tato poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání obviněný a proti odkazujícímu výroku též poškozená. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 8 To 172/2022 , tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
4. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 73/2022, zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 2 T 19/2022, a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
6. Prvně uvedený důvod dovolání byl podle obviněného naplněn tím, že nalézací soud nevyslechl poškozenou P., ačkoliv k tomu byl zavázán prvním zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu, který z tohoto důvodu zrušil původní odsuzující rozsudek. Poukazuje rovněž na to, že odvolací soud v nyní napadeném usnesení tento výslech již nepožaduje, ačkoliv ve svém prvním rozhodnutí na něm trval. Po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku navíc nebyly provedeny žádné kroky ke zjištění místa bydliště poškozené a soudy se spokojily se sdělením Policie ČR, že místo pobytu poškozené není známo. Orgány činné v trestním řízení tak podle obviněného nedostály požadavkům §2 odst. 5 tr. ř. Nadto považuje obviněný nové rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť tento podle něj své původní požadavky nyní bagatelizuje.
7. Ve vztahu poškozené se navíc podle obviněného objevily od doby jejího výslechu (jako neodkladného a neopakovatelného úkonu v přípravném řízení) nové skutečnosti, se kterými je třeba poškozenou konfrontovat ve vztahu k její věrohodnosti, ať už jde o výpověď svědka Š. nebo H., zjištění motivace k trestnímu oznámení a eventuálnímu křivému obvinění, vlivy jednotlivých osob na její rozhodování atd. Shodně tak s ohledem na nekonzistentnost výpovědi poškozené P. v přípravném řízení (kdy tato nejprve odmítá skutek zcela a pak jej naopak popisuje, ale velmi zhruba), mělo dojít k jejímu výslechu, pokud to jak psycholog, tak i psychiatr, připustili jako možné, zvlášť za situace, kdy tito znalci na druhé straně konstatovali sníženou věrohodnost poškozené jako svědka. Odvolací soud v napadeném usnesení namítanou nevěrohodnost poškozené, vycházející ze závěrů znalce a prostého porovnání jejích odpovědí a následného chování, bagatelizuje s poukazem na (podle něj) notorietu, že u obětí sexuálního násilí je (správně není) neobvyklé, že po utrpěném útoku vyhledávají u jiných osob fyzickou intimitu včetně pohlavního styku. Tato, podle obviněného údajná, notorieta podle něj zcela odporuje jak odborným publikacím, tak jde přitom o otázku odbornou, k níž se eventuálně měli vyjádřit výhradně znalci. K věrohodnosti poškozené obviněný dodal, že tato v krizových situacích evidentně opakuje totožnou okolnost o znásilnění a napadení (škrcení). K tomu poukazuje na výslech svědka H., kterému popisovala podobné okolnosti z lokality Semil a Turnova, a pak to samé opakovala dne 12. 12. 2021 při příjmu do Ústřední vojenské nemocnice, kdy ošetřujícímu lékaři uvedla, že včera potkala kluky, jeden z nich ji předtím škrtil, málem umřela, a že ji nikdo neznásilnil. V dané době však byl obviněný dávno ve vazební věznici a poškozená jej tudíž nemohla potkat. K osobě poškozené obviněný dále připomněl, že podle znalců z hlediska povahových rysů u poškozené s ohledem na její poruchu osobnosti převažuje negativismus, impulzivita, výbušnost, nedůvěra, dominantnost, nepodřídivost, zaměření se na sebe.
8. V další části dovolání obviněný namítl, že skutek, pro který byl odsouzen, je zcela jiný než skutek uvedený v obžalobě, kdy skutková věta je rozšířena o obavu poškozené P. o ubytování s tím, že zároveň jí měl ubytování zajistit. Nic takového však nebylo předmětem dokazování ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudem. Jde však o významnou skutečnost, která je výslovně jedním ze znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu. První odsuzující rozsudek kladl do popředí násilí, škrcení, kdežto s ohledem na důkazní nouzi k této skutečnosti přidal nalézací soud jinou velmi podstatnou skutečnost. V tomto ohledu se obviněnému jeví zcela nepochopitelným, že pokud soudy považovaly otázku ubytování poškozené na předmětné ubytovně za podstatnou, proč byl návrh na doplnění dokazování výslechem svědka D., majitele ubytovny, odmítnut. Tento svědek mohl jednoznačně zmínit i další okolnosti, nejen otázku prokázání toho, že obviněný nenalákal poškozenou k sobě na pokoj, protože měl příkaz od majitele jí volný pokoj nedržet. Poškozená na ubytovně bydlela již v minulosti a majitel ubytovny mohl jednoznačně podat svědectví o jejím chování na ubytovně. Odvolací soud toto v napadeném usnesení následně bagatelizuje, že nebyla prokázána snaha obviněného poškozenou k němu na pokoj vylákat (tedy že očekávala samostatný pokoj na ubytovně a obviněný jí ho nedržel), ale že využil v tomto směru závislosti poškozené, která na pokoji musela dodržovat jeho pravidla. Podle obviněného šla poškozená k němu na pokoj zcela dobrovolně, kdy jí obviněný nabídnul svůj pokoj jako poslední možnost. K tomuto opět nebyl proveden žádný důkaz a uvedený svědek by se k tomu mohl vyjádřit, jelikož o tomto s obviněným komunikoval. Stejně tak uvedená skutečnost měla být předmětem výslechu poškozené, jelikož v rámci výslechu jako neodkladného a neopakovatelného úkonu se k tomuto nijak nevyjadřovala. Pokud jde o bydlení, poškozená podle obviněného rozhodně není osobou, která by se o bydlení strachovala. V Turnově žila mezi bezdomovci, sama jasně řekla, že by nejraději žila v garáži, kde by měla svůj klid. Styl jejího života spočívá podle obviněného v tom, že přes teplé měsíce pobývá venku v lokalitě Turnova a Semil, na chladnější měsíce bydlí na ubytovně, případně se nechá hospitalizovat v léčebně. Nadto opakovaně udržovala poškozená intimní vztah s řadou mužů a byla schopná si u nich zajistit minimálně přespání na jednu či více nocí. Obviněný rovněž poukazuje na to, že z výslechu V. vyplývá, že poškozená měla na ubytovně další známé, u nichž mohla bez problémů přespat, a nebyla tak závislá na obviněném.
9. K duševní nemoci poškozené obviněný uvedl, že tato žádným duševní onemocněním netrpí, shledaná porucha osobnosti je charakterizována jako trvalá povahová odchylka od normy v případě, že výrazně snižuje kvalitu života dotyčného, jeho okolí, nebo jsou přítomny oba aspekty, ale nikoliv jako onemocnění. Psycholog PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D., ve svém výslechu uvedl, že rozpoznání poruchy osobnosti je pro laika obtížné a vyžaduje bližší a dlouhodobější pozorování, kdy laikovi daná osoba prostě přijde jen odlišná, divná, bláznivá. Z dokazování tedy podle obviněného nevyplynulo, a ani nemohlo vyplynout, že věděl o duševním onemocnění poškozené, když ta sama žádným netrpí a rovněž psycholog její poruchu osobnosti charakterizoval pro laika jako těžko rozpoznatelnou.
10. K závěrům o tom, že obviněný poškozenou rdousil, obviněný uvádí, že ve skutkové větě není uvedeno, jakým způsobem došlo z jeho strany k ukončení rdoušení a za jakých okolností došlo k opuštění pokoje ze strany poškozené. Tato část skutkové věty přitom působí tak, že poškozená odešla sama dobrovolně, přitom odůvodnění rozsudku toto v podstatě obviněnému klade k tíži, a to v souvislosti se strachem poškozené o ubytování. Právě moment ukončení rdoušení popisovala poškozená opakovaně jinak. Skutková věta je tak v tomto směru neúplná, nelogická a neodpovídá provedenému dokazování. Obviněný zdůrazňuje, že znalec MUDr. Bílek jasně zmínil, že viditelné stopy na krku, hematomy a jiné, nevzniknou, jen pokud jde o rdoušení velmi malou intenzitou, přičemž obviněný má ruce velké a vytrénované z házené. Takové stopy dokáže primárně zakrýt měkká podložka, která však není v popisu skutku a ani poškozenou nijak zmiňována, navíc naprostá většina škrcení či rdoušení zanechá viditelné vnější stopy. Pokud je zmíněno, že i po takovém škrcení či rdoušení jsou nalézány drobné krevní výronky ve sliznici hrtanu a průdušnice, pak tyto nebyly zjištěny. Orgány činné v trestním řízení nezajistily dostatečné ohledání těla poškozené, za což obviněný nemůže. Nalézací soud tedy konstatoval, že znalec sice uvedl, že nejsou-li zřejmé zevní stopy na krku poškozené, byly by viditelné stopy uvnitř krku, ale i když nebyly zjištěny, protože příslušné vyšetření nebylo provedeno, má soud v podstatě za to, že takové vnitřní stopy poškozená logicky měla. Shodný závěr přitom v rámci napadeného usnesení přijal i odvolací soud, který s ohledem na duševní stav poškozené zkonstatoval, že tato mohla méně intenzivní škrcení vnímat intenzivněji.
11. Pokud jde o otázku bolestivosti poškozené při polykání, této námitce se podle mínění obviněného odvolací soud v napadeném usnesení vyhnul, protože je jasné, že bolestivost byla u poškozené způsobena výhradně z důvodu onemocnění angínou či chřipkou, kterou se od poškozené nakazil i sám obviněný, což je zřejmé z přijetí následující den ve vazební věznici. Soud se však zcela spolehl na sdělení poškozené (jejíž věrohodnost je hodnocena znalci jako mírně snížená). Přitom v rámci výslechu poškozené v přípravném řízení za účasti soudce, psychologa a policejního orgánu je jasně zaznamenáno, že poškozená smrká a vykašlává hleny, což je typické pro angínu či chřipku (a s nimi spojenou bolestivost při polykání) a nikoliv pro krevní výronky v krku, jak tvrdí soud a poškozená. Zahlenění a smrkání není projevem škrcení. Za absurdní obviněný považuje závěr, že soud připouští možné nachlazení poškozené, ale poškozená si v podstatě zvolila, že krk jí bolí kvůli škrcení (z možných dvou příčin se soud přikloní k té, kterou si poškozená zvolila, ačkoliv druhá varianta je podpořena jinými dvěma důkazy). Přitom tato okolnost byla považováno za důkaz nasvědčující právě teoretické možnosti o škrcení malou intenzitou. V souvislosti s tím obviněný zmínil, že užití pervitinu sice podle soudu podporuje agresivitu, tento však na druhé straně uzavřel, že ze strany obviněného došlo ke rdoušení jen velmi malou intenzitou. Droga tedy podle soudu vyvolala u obviněného agresivní sklony, které ale naopak nelogicky podle soudu byl schopen kontrolovat do podoby útoku malou intenzitou.
12. K výměře trestu pak obviněný uvedl, že soudy při ukládání trestu přihlédly v rámci přitěžujících okolností ke skutečnosti, že obviněný věděl, že poškozená je psychicky nemocná, a že využil její nepříznivé sociální situace. Poškozená však v nepříznivé sociální situaci není, potažmo je v ní zcela dobrovolně a vzhledem k výši invalidního důchodu se mohla pokusit si zajistit ubytování na jakékoliv jiné ubytovně v Praze nebo v jiné lokalitě. Tato přitěžující okolnost je tedy zcela v rozporu s provedeným dokazováním a hodnocením postojů poškozené zjištěných v průběhu dokazování. Nad rámec uvedeného odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že sice nepřihlížel k jeho předcházejícímu odsouzení, avšak je třeba jej vzít v potaz při ukládání trestu. Podle obviněného je tedy zřejmé, že k předcházejícímu zahlazenému odsouzení bylo v rozporu s §106 tr. zákoníku přihlíženo. Pokud jde o otázku vymáhání náhrady újmy uložené obviněnému v rámci předcházejícího zahlazeného odsouzení, pak tuto obviněný nehradil po domluvě s tehdy poškozenou (jeho bývalou partnerkou) s tím, že s ohledem na jeho následnou nepříznivou ekonomickou situaci bude primárně hrazeno ve prospěch jejich společných dětí výživné. Teprve po získání zaměstnání na hlavní pracovní poměr měl obviněný začít splácet. Nezaplacení uložené náhrady újmy přitom nebylo považováno za negativní okolnost při posuzování zahlazení odsouzení. Tehdy poškozená navíc mohla proti obviněnému zahájit v průběhu zkušební doby exekuci s tím, že nemajetková újma se hradí stejně jako výživné z prioritní třetiny postižitelných příjmů. To však s ohledem na uvedenou dohodu neučinila. Pokud chtěl ostatně soud takto podrobně posuzovat následné chování obviněného, měl v tomto směru získat rozhodné důkazy, například poškozenou alespoň písemně kontaktovat.
13. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že již v průběhu výkonu vazby se u něj projevily deprese, které jsou léčeny silnými antidepresivy. Výkon rozhodnutí a vazby tedy významně zasahuje do jeho práv. Požádal proto předsedu senátu Nejvyššího soudu o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. a o to, aby v případě zrušení napadených rozhodnutí nebyl vzat do vazby, jelikož s ohledem na významný časový rozestup od projednávané věci a předcházejícího odsouzení není naplněn vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř.
14. Ze shora uvedených důvodů pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, aby nalézacímu soudu přikázal věc projednat a rozhodnout a aby rozhodl o tom, že obviněný se nebere do vazby. Souhlasil přitom s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
16. Pokud jde o námitky týkající se neprovedení výslechu svědkyně P., státní zástupce je toho názoru, že tyto představují polemiku s rozsahem dokazování a správností učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a to ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jde podle něj o opakování obhajoby, kterou se zabýval z podnětu podaného odvolaní Městský soud v Praze v bodě 14. odůvodnění usnesení (předtím ve spojení s body 10. a 15. usnesení ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 73/2022) a dostatečně se s ní vypořádal. Státní zástupce proto na tyto závěry odkázal.
17. Ve vztahu k popisu skutku je podle státního zástupce logické, že v průběhu trestního řízení v rámci provádění dokazování vycházejí najevo skutečnosti, z nichž plyne potřeba doplnit a upřesnit skutkové okolnosti v jednotlivých stadiích trestního řízení, jak se stalo i v tomto případě, jestliže ve stádiu řízení před soudem došlo k vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5, a to s ohledem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 73/2022. Pozdější korekce popisu skutku nenabyly takového významu, aby vznikala pochybnost, zda se stále jedná o týž skutek. Popis skutku musí obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty žalovaného činu, zde zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Se zřetelem k uvedenému nelze podle státního zástupce souhlasit s názorem obviněného, že by popis skutku musel ještě výslovně zahrnovat, jakým způsobem došlo k ukončení rdoušení, resp. za jakých okolností poškozená opustila pokoj, jelikož sexuální útok ve vytýkané podobě proběhl bezezbytku. Avizované okolnosti by nabývaly na větší relevanci spíše tehdy, pokud by obviněný realizoval pohlavní styk výhradně za existence bezbrannosti poškozené, avšak nalézací soud v rámci nového projednání věci tuto alternativní formu donucení opustil, byť s přetrvávající přítomností některých prvků bezbrannosti a závislosti, tentokrát důležitých nikoli z hlediska vyslovení viny, ale pro ukládání trestu a jeho soudní individualizaci. Obsah skutkové věty koresponduje se zvolenou právní kvalifikací jednání obviněného, podle které jiného násilím donutil k pohlavnímu styku provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
18. Co se týče výhrady obviněného k doplnění dokazování o výslech majitele ubytovny G. D., třebaže se podle státního zástupce vztáhne pod jednu z variant dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která předpokládá nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu podstatné povahy, nelze ji přisvědčit. Ani podle judikatury Ústavního soudu není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Nalézací soud se s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádal, jak je patrné na straně 16 odůvodnění rozsudku, když jej neakceptoval pro omezený důkazní potenciál. Ubytování pro poškozenou nezabezpečoval jmenovaný a spáchání činu nebyl osobně přítomen. Z nastíněného pohledu tedy nemůže být založena kategorie tzv. opomenutého důkazu.
19. Pokud obviněný poukazoval, že poškozená smrkala a vykašlávala hleny, což je typické pro angínu či chřipku, nikoli pro krevní výrony v krku, dožadoval se přiznání jiné váhy naznačených okolností. Taková námitka směřuje proti rozsahu diskrece Obvodního soudu pro Prahu 5 uskutečněné v mezích volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně přitom vysvětlil, že nezpochybňuje, že poškozená byla v době spáchání činu nachlazená a obviněný se mohl od ní nakazit, určující však je zjištění, podle kterého se poškozené špatně polykalo v důsledku rdoušení, nikoli nachlazení.
20. Jestliže obviněný v mimořádném opravném prostředku uvažoval o dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., předpokládá, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však podle státního zástupce není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, tedy přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, která dosahuje horní hranice až deseti let. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze, jde li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
21. Obviněný se fakticky zaměřil vůči nesprávnému vyhodnocení dřívějšího odsouzení za trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku jako přitěžující okolnosti, což je námitka nespadající pod uplatněný dovolací důvod. Platí, že recidivu jako přitěžující okolnost nebude možné uplatnit tam, kde nastává zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo kde bylo předchozí odsouzení zahlazeno soudem. Přestože došlo k zahlazení předcházejícího odsouzení, tj. nejedná se o recidivu ve smyslu přitěžující okolnosti podle §42 písm. q) tr. zákoníku, je možné jej posoudit z pohledu výchovného působení a vlivu na osobu obviněného, což je způsob zcela přípustný a plně odpovídá zásadě individualizace trestu postupem předvídaným v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Vypovídá o tom, jak bude uložený trest působit na pachatele a jaká je pravděpodobná kriminální prognóza v kontextu dříve uložených a vykonaných trestů. Soud při hodnocení osoby pachatele tak může přihlížet ke skutečnosti, že již v minulosti spáchal trestný čin a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu k trestné činnosti, vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možností jeho nápravy apod.
22. Výhrady obviněného, jimiž rozporoval přitěžující okolnost, podle které měl vědět, že poškozená je psychicky nemocná a využil její nepříznivé sociální situace, primárně směřovaly ke zpochybnění stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a proto se podle státního zástupce míjí se záběrem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Skutečnost je taková, že obviněný věděl, že poškozená trpí určitým duševním onemocněním, což vyplývalo z obsahu sms komunikace s J. M. (pod přezdívkou E. L.), když komentoval její charakterové rysy, jakož i z výpovědi P. Š., který mu sdělil, že pobírá invalidní důchod. Postačuje laická představa obviněného o duševním stavu poškozené, aniž by musel znát přesnou medicínskou diagnózu. Sociální situace poškozené vyplývala z toho, že zaplatila nájem za ubytování, které jí měl obviněný jako správce ubytovny zabezpečit, místo toho nedostala vlastní pokoj č. 11, na který byla sjednána smlouva o ubytování, a byla nucena přespat spolu s obviněným v pokoji č. 15, kde na ni sexuálně zaútočil během noci, v důsledku čehož ubytování následně opustila bez další náhrady.
23. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a souhlasil, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
25. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
32. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný J. M. jím brojí proti výroku z usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. V rámci své dovolací argumentace obviněný soudům jednak vytýká, že neprovedly výslech poškozené P. a majitele ubytovny D., jednak zpochybňuje věrohodnost jmenované poškozené a některé dílčí závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě, která podle něj rovněž vyjadřuje jiný skutek, než pro který byl obžalován a ve které absentují některé podstatné okolnosti činu. Obviněný dále nesouhlasí s některými okolnostmi zohledněnými při ukládání trestu.
33. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tř. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest a povinnost k náhradě nemajetkové újmy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
34. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
35. K samotné podstatě dovolacích námitek obviněného je dále nutno uvést, že tyto jsou z valné většiny procesní a skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje jednak rozsah provedeného dokazování, a jednak skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Okrajově pak jde o námitky proti výměře uloženého trestu, resp. proti okolnostem, ke kterým (nalézací) soud při ukládání trestu přihlížel.
36. Jakkoliv je námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování a správnosti učiněných skutkových zjištění za podmínek tam stanovených možné opřít o v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů by mohl přicházet v úvahu toliko v případě zjištění zjevného (extrémního) rozporu mezi těmito skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů [srov. první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu totiž ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
37. O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
38. Shora blíže rozvedenou argumentaci obviněného týkající se věrohodnosti poškozené a správnosti některých zjištění týkajících projednávaného skutku je tak nutno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud pouze nad rámec tohoto závěru konstatuje, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s těmito důkazy. Jedná se naopak o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně. Je proto nutno upozornit, že obviněný v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
39. Po prostudování rozhodnutí obou nižších soudů a předloženého spisového materiálu lze konstatovat, že zejména Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud nalézací se pečlivě a přesvědčivě vypořádal s klíčovou otázkou věrohodnosti poškozené, a to na str. 12 až 15 odůvodnění svého rozsudku. Nepřehlédl přitom sice určité nepřesnosti a rozpory v její výpovědi, nicméně tuto jako celek hodnotil jako pravdivou, a to nejen po vyhodnocení obecné a specifické věrohodnosti poškozené, ale i v kontextu výpovědí ostatních svědků (zejména svědků Š., H. a V.) a znalců, jakož i důkazů zajištěnými sms zprávami zaslanými svědkům R. a H. Tyto podrobné úvahy nalézacího soudu vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku, které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal Městský soud v Praze jako soud odvolací, který s nimi ztotožnil a ještě je dále rozvedl (blíže viz body 17. až 21. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto pečlivě odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména nalézacího soudu nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit o žádném, natož zjevném (extrémním) rozporu jeho závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
40. Pokud obviněný v podaném dovolání zmínil i ostatní soudy zjišťované okolnosti projednávaného skutku (bolestivost poškozené při polykání, otázka bytové potřeby poškozené či vědomosti obviněného o její duševní poruše), pak tyto okolnosti je nutné označit jednak za v rozhodnutích soudů dostatečně vypořádané (viz body 21. a 22. odůvodnění napadeného usnesení), a jednak zejména za toliko podpůrné. Uvedené okolnosti, zejména pak ty, které souvisejí se sociální situací a duševním zdravím poškozené, totiž především dokreslují celkovou situaci vztahu poškozené vůči obviněnému a kontext jednání obviněného, resp. to, proč se poškozená obviněnému nekladla větší odpor. Podstatnou pro právní posouzení věci nicméně zůstává skutečnost, že z provedeného dokazování bezpečně vyplývá, že obviněný poškozenou násilím (rdoušením) donutil k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží.
41. Obviněným dále namítané nedostatky v popisu skutku pak nejenže nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, ale nejedná se ani o námitky věcně opodstatněné. Lze proto pouze stručně uvést, že obviněný byl odsouzen za stejný skutek jako ten, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba [totožnost jednání (rdoušení) i následku], a že popis tohoto skutku je dostatečně podrobný. Skutečnost, že v něm není blíže popsáno, jakým konkrétním způsobem obviněný poškozenou rdousil či za jakých konkrétních okolností poškozená z bytu obviněného odešla, je z hlediska zvolené právní kvalifikace nerozhodná.
42. Konečně, pokud jde o námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování, lze připustit, že tyto námitky by za určitých okolností mohly odpovídat třetí alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť je namítáno, že některé z navržených důkazů nebyly nedůvodně provedeny . To však neplatí o navrhovaném výslechu svědka D., neboť v tomto případě se nejedná o důkaz podstatný, a to z důvodu jeho nízkého důkazního potenciálu; s tímto důkazním návrhem se navíc vypořádal odvolací soud v bodě 22. napadeného usnesení, kdy jej označil za nadbytečný. Oproti tomu výpověď poškozené bezpochyby podstatným důkazem je. Je nicméně nutno konstatovat, že tato byla jednak vyslechnuta v přípravném řízení v režimu neodkladného a neopakovatelného úkonu podle §158 odst. 9 tr. ř., který byl následně v hlavním líčení přečten za podmínek §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., a zejména že výslechu této svědkyně bránily objektivní okolnosti, neboť ani Policii ČR se nepodařilo vypátrat místo jejího pobytu. Za takové situace nelze hovořit o tom, že odvolací soud rezignoval na vynucení svého původního pokynu uvedeného v jeho zrušujícím rozhodnutí, neboť pokud nebylo možné osobu poškozené vypátrat, bylo nutno spokojit se s čtením její výpovědi. Koneckonců, právě pro tyto případy slouží výslech svědka jako neodkladného a neopakovatelného úkonu podle §158 odst. 9 tr. ř. Nelze tedy hovořit o tom, že by podstatný důkaz nebyl proveden nedůvodně, neboť důvodem jeho neprovedení byl právě nedostatek informací o pobytu poškozené. Jinými slovy, tento důkaz nebyl proveden důvodně.
43. Poslední okruh námitek obviněného se týká výměry trestu odnětí svobody, resp. okolností, které byly při jejím stanovení soudy vzaty v potaz. Taková argumentace však nemůže spadat pod rozsah žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, tedy ani dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který uplatnil obviněný, patrně v jeho druhé alternativě, která je naplněna tehdy, jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Tím však trest uložený obviněnému není, neboť tomuto byl za spáchaný skutek naplňující znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody, byť nepodmíněný, na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která činí dvě léta až deset let.
44. Případný výjimečný zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by v souladu s judikaturou Ústavního soudu mohlo opodstatňovat toliko uložení trestu extrémně přísného a zjevně nespravedlivého, zasahujícího ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). O takový případ, jakkoliv obviněný tímto směrem svoji dovolací argumentaci ani nezaměřil, však v nyní projednávané věci zjevně nejde, neboť nalézací soud po vyhodnocení zjišťovaných přitěžujících okolností dospěl ke správnému závěru, že na obviněného je nutno působit již nepodmíněným trestem odnětí svobody, a uložil mu trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
45. Pouze nad rámec právě uvedeného lze k námitce obviněného, že nalézací soud přihlížel k jeho dřívějšímu, již zahlazenému odsouzení, ve shodě se státním zástupcem uvést, že fikce neodsouzení pachatele podle ustálené judikatury nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel v minulosti již spáchal skutek, který zakládal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možnosti nápravy apod. Skutečnost, že pachatel spáchal skutek, který má znaky trestného činu, a skutečnost, že byl za tento skutek soudem pravomocně odsouzen, jsou totiž dvě rozdílné skutečnosti (události) objektivního světa (objektivní reality), přičemž prvně uvedenou skutečnost není možné zahladit, neboť zahlazení resp. fikce zahlazení se vztahuje jen k vlastnímu odsouzení. V této souvislosti však Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že váhu skutečnosti spočívající v tom, že pachatel v minulosti už spáchal takový skutek, je – za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné – třeba při ukládání trestu hodnotit podstatně mírněji, než přitěžující okolnost recidivy, neboť má zásadně menší váhu, než skutečnost, že pachatel už byl za trestný čin odsouzen. Hodnocení této skutečnosti by se tedy mělo projevit zásadně v uložení mírnějšího trestu, než jaký by byl trest, který by se uložil, kdyby se k odsouzení mohlo přihlížet jako k přitěžující okolnosti recidivy podle §42 písm. q) tr. zákoníku. K tomu přiměřeně srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73, publikovanou pod č. 10/1974 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1249/2016, publikovaný pod č. 40/2017 Sb. rozh. tr. Lze tedy uzavřít, že pokud nalézací soud vzal při hodnocení osoby obviněného a jeho sklonů k trestné činnosti (směřující proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) v úvahu i skutečnost, že obviněný se obdobného jednání naplňujícího znaky trestného činu znásilnění již v minulosti dopustil, nezpronevěřil se zásadám pro ukládání trestu uvedeným v §39 tr. zákoníku.
46. Se státním zástupcem se lze rovněž ztotožnit, i pokud jde o vědomost obviněného o psychickém onemocnění poškozené a její špatní sociální situaci. Nejvyšší soud proto v této souvislosti odkazuje na tu část vyjádření státního zástupce rekapitulovanou v bodě 22. odůvodnění tohoto usnesení.
47. Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že žádnou z uvedených námitek obviněného nebylo možno shledat opodstatněnou (resp. že část z nich nebylo možné pod označené ani žádné jiné dovolací důvody vůbec podřadit), nemohlo být dovolání vyhověno.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. M. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu nemohl vyhovět ani návrhu obviněného na přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání.
49. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu